U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

Chatařská romance

Rubrika: Import 2003, Starší články

Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová

Fakt, že Vítězslav Novotný strčil původní plán do šuplíku a sáhl po kresbě srubu s vysokou sedlovou střechou, byl jeho druhý chvályhodný počin. Prvním bylo rozhodnutí, že bude stavět právě tady, v místě, jež kdysi bývalo jednou velkou bažinou. Šest let hledal takovou lokalitu u lesa, otevřenou slunci, s okolím v zimě protkaným běžeckými stopami. Našel ji v roce 1969 a okamžitě sehnal povolení ke stavbě. Rok nato už by razítko nezískal, protože oblast Žďárských vrchů byla prohlášena za chráněnou. Jistě souhlasíte, že tahle chata je její ozdobou.

Ctít zákony přírody

To je snaha a vyznání všech, kteří tady žijí. V lesíku i na louce, kde bylo prameniště vody, jsou vybudovány dvě studánky, které jsou stejně jako chata kryty šindelovou stříškou. Sedací zákoutí jsou vytvořena z půlených klád zapuštěných do kamenných podnoží. Ze stejného materiálu jsou i lavice, na které se usedá u ohniště a jídelního stolu na palouce. Bytelnou základnu pro ně vytvořil chatař z plochých kamenů a cementové malty. Dřevěné části natřel luxolem a nepohoda ani sněhová peřina jim neuškodí. Protože souvislý smrkový porost působil v okolí chaty strohým dojmem, rozhodl se vegetaci zpestřit. Ale pouze stromy, které do této krajiny ve výšce 700 až 800 metrů, kde by jakákoli středomořská vegetace působila cize, patří. A tak najdete vedle smrčiny javor, břízu, osiku, červenou lísku, jeřáb a další. V zimě se o ně “stará” srnčí a jelení zvěř. Moc jim chutnají mladé výhonky stříbrných jedlí a tisů, ale nepohrdnou ani kosodřevinou.

Stavba podle Chataře

Uprostřed té krásy nás vítá Vítězslav Novotný, aby si zavzpomínal na dobu, kdy to všechno začalo. Byl tehdy zocelený sportem, ještě ve čtyřiačtyřicítce zvítězil na mistrovství republiky v orientačním běhu (jeho kategorie – old boys – je od 30 roků nahoru). Přestože neměl velké stavbařské zkušenosti, vrhl se do stavby sám, za občasné pomoci místních řemeslníků. Byl odhodlán srub co nejdříve dokončit, aby zde mohl ubytovat co největší počet svých sportovních přátel, s jejichž pravidelnými návštěvami počítal. “Že by žena protestovala, toho jsem se nebál. Vždyť i s Dobruší jsem se seznámil při sportu. A brali jsme se při Zlaté lyži Vysočiny v Novém Městě na Moravě, kde nás nechtěli oddat v lyžařském oblečení,” vzpomíná dnes s úsměvem chatař. “Stavěl jsem podle vašeho Chataře. Bylo tam všechno, co jsem potřeboval: jak se míchá malta, jak mají být hluboké základy a další důležité věci. S betonovou deskou, na níž stavba stojí, a s podezdívkou mi pomohl zedník z Fryšavy. Kamene bylo na pozemku i v okolí plno. Na práci se dřevem jsem taky přizval místní řemeslníky. Osmimetrové kmeny na střechu jsem si mohl díky přímluvě spolužáka, který dělal ekonoma u Státních lesů, sám vybrat v lese. A panely, z nichž jsou stěny i výplň krovu, jsou ze sídliště Lesná. Vycházel jsem lidem vstříc – a oni na oplátku mně. Ze stavební firmy mi nabídli materiál, když bourali hangár na staveništi. Ptali se, zda chci cemento-třískové panely, uvnitř to má izolaci z kukuřičného šustí a dalších přírodních materiálů. Řekl jsem jim: Hodily by se, stavím chatu.”Za dva roky byla hotová. Třicítka kamarádů mohla klidně přijet, v podkroví chatičky vznikla noclehárna. A v přízemku okolo bytelných kachlových kamen se také vešli. Dokonce se vystřídali i v nevelké sauně. Kouzelník architekt našel místo i pro ni.

Tanec kolem komína

Srdcem té krásné stavby je prostorný komín, k němuž ze všech stran přiléhají kamna různého druhu. “Pospec nám radil,” – používá Vítězslav Novotný oblíbenou zkratku jména architekta Pospíšila, “abychom pro vytápění pokoje v přízemí použili nafťáky. Kuchyňský sporák, krb a saunová kamna spotřebují hory dřeva, říkal, a litr nafty stojí 60 haléřů… Jenže její cena šla postupně nahoru a my hledali náhradu. V Brně na ulici jsem uviděl stará kamna a říkám klukovi: Pojedem pro ně. Prohlásil jenom: Malý český člověk, ale co mohl dělat, šel se mnou.” Lehce získaný exemplář se brzy rozpadl. Zbyla jen pěkná dvířka, která kamnář použil, když stavěl nová kachlová. Jsou božská, shodují se oba Novotní, otec Vítězslav a syn Radoslav, architekt, který přijel za otcem z Brna se dvěma syny. V zimě prý kachláky lehce vytopí celou chatu. Ohýnek v krbu je spíš na koukání. Hezky se sedí i v kuchyni u sporáku. I tady se místo obyčejného smaltovaného zabydlel kachlový. Kachle našli chlapi také vyhozené na ulici. “Dával je dohromady kamnář z Nového Města. Půl dne vykládal, za půl dne měl hotovo a chtěl jen tři stovky,” chválí si chatař. Ze čtvrté strany ústí do komína saunová kamna. Postavil je pan Novotný spolu s bratrem, inspirovaní také článkem v Chataři. Pod vrstvou kamenů nainstalovali do šamotového pláště kanalizační rošt. Ale návod zřejmě zapomněl upozornit na nutnost dilatace, a tak kamna praskla. Nakonec tam pak – kutilové – volně položili litinové části drapáku z bagru. A plášť jsme pro jistotu stáhli ocelovou pásovinou,” doplňuje informaci syn Radoslav. Je “od fochu”, jeho názory jsou tedy brány v úvahu (přesto si jeho otec neodpustil poznámku, že ty pásy ani nebyly zapotřebí).

Ústupek civilizaci

Jako pravověrný skaut a chatař romantik, který si už v devatenácti letech postavil malý sroubek nad řekou Svitavou, by i tady nejraději svítil petrolejkou. Zpočátku tomu tak i bylo. Rozhodla však voda. Na pozemku je jí sice víc než dost a díky mírnému svahu se mohl záchod, který při plánovaném počtu návštěvníků nemohl být jen suchý, splachovat samospádem. Ale do kuchyně a koupelny už voda tímto způsobem nenatékala. A tak nebylo vyhnutí, stavbu bylo třeba elektrifikovat. I na to šel pan Novotný “od lesa”. “K trafostanici do sousedícího státního statku to bylo 550 metrů. Ale protože jsem se stal odběratelem kamene, který jeho pracovníci stále sváželi z polí a spravovali jím okolní cesty, na oplátku mi dost lacino prohrábli výkop pro přípojku. Položili jsme vedení, instalovali darling a je dost vody na nádobí i do sprchy. Se sousedy má být člověk zadobře.” Tento moudrý názor ovšem asi nesdílí další soused. Vzhledem k tomu, že byl pozemek Novotných značně podmáčený, položili do země novodurové trubky, které vyspádovali k malému rybníčku. Ten ovšem leží na hranici s vedlejším pozemkem, nebo spíš na sousedově mezi. Zatím jej sice nezrušil, ale vysadil kolem vyústění drenáže stromy, jejichž kořeny by mohly trubky ucpat. Pan Novotný připomíná, že už v pozemkové knize z doby Marie Terezie se zmiňuje “služebnost vtékání vody” na vedlejší pozemek. Už tehdy byla prokopána drenáž ústící tam, kam dnes. Že by to v současné době nešlo?

Malí dřevění “bratři”

Na pozemku, který se před pár lety podařilo díky vstřícnosti další sousedky – restituentky rozšířit o kousek lesa, vykukují stříšky několika dalších dřevěných stavbiček. Jako by se srubu narodili malí bratři. “Nejstarší je krmelec. Chodívala sem srnčí i jelení zvěř, ale teď už po nich není ani památky. Seno jim moc nejede, naučili se na lepší. A taky je zahánějí psi, co si dnes někteří návštěvníci přivezou s sebou. Vedle krmelce v malém sroubku máme uskladněné dřevo,” ujal se chatař role průvodce. “Třetí srub, o něco větší, jsem postavil před dobrými deseti lety. Mám v něm šest úlů, ale už s tím přestávám. O včeličky se člověk musí starat pravidelně a já už sem teď nemůžu z Brna jezdit tolik jako dřív. I když nejradši bych se sem přestěhoval.” Třetí sroubek, tedy nejmladšího a největšího bratra, už stavěl pan architekt Novotný. Nechtěl prosazovat vlastní design, navrhl ho tak, aby ladil s ostatními. Skladuje se v něm nářadí a sportovní náčiní, kola a různý materiál. Je zevnitř obložený dřevem, protože je vlastně obytný. Po sklopném žebříčku lze vystoupat vzhůru do podkroví, kde je letní noclehárna pro přátele. Stříšky “malých bratrů” jsou natřeny, stejně jako dnes i hlavní stavba, Luxolem odstínu palisandr. Každé dva roky se nátěry obnovují, což je v jejich případě snadnější. Ale ani s nátěrem vysokého jehlanu obytného srubu prý nejsou velké starosti. Dobře se o něj z každé strany opřou speciálně vyrobené žebříky – a za víkend je hotovo.

Skládanky z kamene

Když Vítězslav Novotný vzpomíná na práce kolem chaty, máte dojem, že je mu pořád těch dvaačtyřicet, jako když stavbu dokončil. Byl šťastný uprostřed lyžařské party, uměl zahrát na harmoniku i na kytaru, zpívalo se… Chválí svou pracovitou paní, která mu vždy stála po boku v práci i výchově talentovaných lyžařů. “Pečovala nejen o našeho Radoslava a o čtyři roky starší dceru Dobruši, kteří taky závodili. Organizovala soustředění, na která sem jezdili mladí z celé republiky, aby se zdokonalili v orientačním běhu,” vzpomíná chatař a volá svou paní, ať taky přijde na kus řeči. Jenže jahody zarostlé plevelem ji uvěznili na celé dopoledne. “Děda to tady všechno budoval velkoryse, člověk by měl pokračovat v jeho duchu,” přidává se pan architekt Novotný. “Sem se zkrátka jezdilo a pořád jezdí pracovat. Je to dobrá relaxace, ale času je čím dál míň. Uvidíme, jak se k tomu postaví vnoučata. Mám tři děti, Agátě už je šestnáct, Trevorovi jedenáct a Kryštofovi teprve čtyři, a sestra má stejnou sestavu, kluky Jakuba a Matěje a dceru Vendulku, jen o pár let starší. Mají to tady všichni rádi. Kdo by neměl!” Než jsme odjeli kameny vyskládanou cestou směrem na Žďár nad Sázavou, svěřil se nám pan Novotný, že chce ještě odstranit nějaké kameny v lese pod chatou, aby to tam prý vypadalo jako v pražské Stromovce, a malé sroubky už si říkají o nový nátěr… Jenže ho loni v létě “chytila” záda a musel práci odložit. Ale kameny neutečou. A on má určitě nárok na to, aby rozdělil práci a usedl ve svém sroubku u velikého okna. To je prý jeho nejmilejší místo. Jak nám prozradil jeho syn, s oblibou tu sedává hlavně v zimě a komentuje, jaké mají lyžařky pěkně šité kombinézy.

Srub je citlivě usazený do krajiny; bez něj by paseka ztratila hodně ze svého půvabu