Chata v japonské divočině

Rubrika: Chaty, Chaty a chalupy, rss-feed

Tentokrát se vypravíme na návštěvu skutečně daleko, až do Země vycházejícího slunce, do hor, kde mladý manželský pár s pomocí stejných nadšenců rekonstruoval historickou chatu a dnes v ní provozuje netradiční hostel.

V Japonsku dochází v posledních letech k paradoxu, kdy na jedné straně historické domy ve velkém nahrazuje moderní architektura, ale současně tu roste trend zážitkových původních chat. Ten oslovil umělecky založeného Hiroshiho Kumagaie a jeho manželku Rie natolik, že před pěti lety koupili v prefektuře Nagano více než sto let starý soubor dřevěných staveb. Je situován do údolí obklopeného zalesněnými horami, po jejichž úbočích šplhají typická rýžová políčka.

I když sem vede silnice z čtyřtisícového městečka Nagiso, které má mj. status jednoho z nejzachovalejších bývalých poštovních měst v celém Japonsku, blízké okolí patří divoké přírodě. Umístění chaty v takto turisticky lákavé lokalitě představovalo pro nové majitele určitou záruku, že investice financí, času a vlastních sil nevyjde vniveč.
Na rekonstrukci pracovali ve dne v noci, nepolevili, ani když se jim narodila dcera, a tak od koupě do otevření hostelu uběhly necelé dva roky. V přízemí funguje celodenní bar, na něj navazuje centrální obývací zóna, kterou lze propojit s odpočivnou místností s knihovnou a informačními materiály, dále jsou zde dva hostinské pokoje se sociálním zařízením, sdílená kuchyňka, lázeň a Hiroshiho pracovna. V patře je pak jeden velký spací prostor, k němuž přiléhá malá koupelna.

Hiroshi s adoptovaným tarem

S citlivým přístupem

Vzhledem k tomu, že si naprostou většinu práce udělali sami pouze za přispění přátel, a díky maximálnímu využití stávajícího materiálu i věcí z bouraných domů se jim opravy podařily s co nejmenšími náklady.
Majitelé jsou sice patrioti, ale intenzivně se zajímají i o světové umění a architekturu, což se nejvíce promítlo do interiérového vybavení, v němž se originálně kloubí tradiční japonský styl s evropským, okořeněný lehce industriálním až futuristickým. Většina nábytku je repasovaná nebo vyrobená vlastními silami, případně jsou části využité jinak než k původnímu účelu. Vznikl tak velice osobitý, těžko definovatelný prostor, který lze pomocí posuvných panelů podle potřeby uzavírat a otevírat. Intimitu zajištují výplně z rýžového papíru, závěsy nebo bambusové rolety, nicméně zámky byste tu hledali marně.
Hiroshi měl v tomto ohledu od počátku jasno: „Někteří lidé se snaží vytvořit zeď, aby se mohli od sebe oddělit, já si udělám takové zdi, abych mohl lidi spojit.“ A to se mu skutečně podařilo. Hosté s majiteli snídají, obědvají i večeří, povídají si přitom jako známí při běžné návštěvě, mohou se přiučit přípravě japonských jídel. Hiroshi a Rie tu pořádají také workshopy, v nichž seznamují s různými řemeslnými a výtvarnými technikami. Na besedy sem chodí studenti střední školy v Nagisu.

Vytápění zajišťují těžká kamna pro nás netradičního vzhledu

Štafeta s budoucností

Chata je opravdová pamětnice, ale díky tomu, že na její výstavbu byly použity místní dřeviny známé svou vysokou odolností povětrnostním podmínkám i škůdcům a houbám, byla přes svůj věk v uspokojivém stavu. Manželé se při její rekonstrukci vydali dvěma cestami. V rámci první si vytyčili zachovat co nejvíce původního, zejména obvodové stěny, letité masivní trámy krovu a stropu přízemí, vestavěný nábytek, a kde to nebylo možné, tak doplnit dřevem obdobného stáří. Hiroshi k tomu dodává: „Když pracuji se starým domem a materiály, které v něm byly použity před více než sto lety, přijde okamžik, kdy mám pocit, že teď tvořím budoucnost. Současně pod rukama cítím třeba obrábění kování, a tím i kontakt s kůží řemeslníků, kteří je udělali, jejich dosud živý dech. Když pak pro kování najdu nové uplatnění, například jako dekorace na zeď, dostaví se úleva a pocit spokojenosti, že se mi podařilo docílit vzácné štafety mezi minulostí a budoucností. Cítím krásu designu, a to mě dělá šťastným.“
Druhý směr představoval zajistit pohodlí místním i cizincům. Zkombinovali tu proto rohože tatami a futony s evropským nábytkem. Rovněž spotřebiče v baru i kuchyňce pro hosty jsou zcela moderní.

Přízemí nabízí hned několik typů posezení

Rekonstrukce od podlahy po střechu

Už samotná očista dřeva od letitých nánosů byla zkouškou odhodlání, zejména pro Hiroshiho ve chvíli, kdy začal strhávat podbití stropu v hlavní části přízemí a doslova ho zasypal stoletý prach. Ani doplnění některých trámů, záklop stropu a obklad šikmých stěn v podkroví dřevěnými deskami nebyly pro mladého muže nezvyklého řemeslné práce nijak jednoduchou záležitostí. Pod vedením starých tesařských a truhlářských mistrů se ale postupně naučil pracovat jak s materiálem, tak s nářadím.
I když se v Nagisu střídají roční období a v zimě ho zasype sníh, při úpravách se majitelé neodklonili příliš od původní konstrukce. Žádné zateplení stěn nebo stropu se nekonalo, pouze byla pod opravované venkovní opláštění vložena parozábrana.
Vzhled fasády doznal určité změny drobnými přístavbami koupelen, terásky a také vytvořením pásu oken v patře, který nyní umožňuje panoramatický výhled na hornatou krajinu. Rovněž přízemí se v několika místech otevřelo více do zahrady většími okny a posuvnými prosklenými stěnami. Rozsáhlou opravu si vyžádala střecha. Dostala novou krytinu z asfaltové lepenky a v jedné části plechovou.
Na novou podlahu v přízemí použili prkna a silné desky, které se jim podařilo zachránit z jednoho historického domu pouhý den před jeho zbouráním.

Hurá voda!

Jednou z nepostradatelných věcí pro fungování dnešní domácnosti je přívod vody. I tady musel Hiroshi s přáteli přiložit ruku k dílu a opravit bambusové potrubí, jímž se do chaty přivádí voda z horského pramene.
Přestože Japonci jsou obecně vnímáni jako uzavření, zdrženliví, mladší generace možná i díky sdílení na sociálních sítích dokáže projevit své emoce, a tak Hiroshi a Rie projevili úplně stejné nadšení jako čeští chataři a chalupáři, když jim poprvé vytryskl z kohoutku proud vody.
Neméně důležitý je i druhý živel, oheň. Ten tu ve velkých litinových kamnech, které bylo třeba na místo usadit pomocí kladky, pomáhá vyhřát celý prostor a stará se tak o příjemnou atmosféru. Topení v pokojích, jak je v Japonsku běžné, je řešeno pouze přenosnými elektrickými kamínky. Sporákům slouží jako zdroj energie propan-butan ve velkých lahvích.

do relaxační lázně se vstupuje až po dokonalém vydrhnutí těla

Zahrada, pole, divočina

Přesně takto na sebe navazují. Okolí domu připomíná minimalisticky upravenou japonskou zahradu jen málo. Majitelé zvolili přirozenější ráz, zahrada tak nenápadně přechází do volné přírody, která připomíná Krkonoše nebo Nízké Tatry. Malé okrasné jezírko je rafinovaně skryto mezi bujnou zelení. Částečný stín poskytují domu vzrostlé cypřiše, borovice, javory a další listnáče. Jediným typickým znakem jsou kamenné lucerny.
Částečnou potravinovou soběstačnost hostelu zajišťuje rýže z vlastního políčka, zelenina pěstovaná na zahrádce i ve skleníku připomínajícím indiánské týpí. Majitelé si dokonce vyrábějí i vlastní sójovou omáčku. Vejce jim snáší několik slepic.
Na maskota hostelu se pasovala dnes tříletá mourovatá kočička, kterou Hiroshi s Rie vypiplali od několikadenního miminka. Jako strážce a doprovod na procházky je tu bílý psík Taro, jehož se ujali, když jejich soused a přítel náhle zemřel.
Přes idylické prostředí, které dává nahlédnout do tradičního života Japonců mimo velká města, je tu třeba jisté opatrnosti, protože i na silnici se potulují tlupy zvědavých opic a při vstupu do lesa varují cedulky v angličtině na přítomnost medvědů.

Kmeny a větve proměnil Hiroshi na bočnice a podpěry u police na nádobí

Don Quijote a japonský folklor

Japonský venkov čelí odlivu mladých lidí podobně jako ten český a scenérie tradiční vesnice se bouráním a výstavbou průmyslových zón vytrácí. Hiroshimu Kumagaiovi to není lhostejné, proto vstoupil do projektu na podporu „Vytváření turistických oblastí“, brzy však zjistil, že iniciativa regionální revitalizace, která probíhá už 50 let bez odpovídajícího rozpočtu, nemá velkou naději na úspěch a spíš připomíná potápějící se loď.
„Přemýšlím o záchraně této zemědělské horské vesnice, kde žijeme, a před očima mi vyvstává obraz Dona Quijota, který útočí na větrný mlýn. Při tom záblesku obrazu se mi zdá, že to, o co se tu snažíme, je stejně šílené jako Don. I tak se chci zasadit o to, aby tu po mně zůstala zachovaná historie.“
A Hiroshi nemluví do větru, s manželkou a přáteli založil společnost Folklore, která se o revitalizaci historických budov stará. Letos zrekonstruovali již třetí stavbu a rovněž v ní provozují zážitkový hostel.

Text: Zuzana Ottová
Foto: Robert Virt