Chata s dobrou pověstí
Nadčasový minimalistický vzhled patrové chaty dává stěží tušit, že má tak trochu tajemstvím zahalenou minulost, která budoucí majitelce zaimponovala coby příslib dokonalé relaxace.
Slapy patří po desetiletí k vyhledávaným rekreačním lokalitám a přesně tak se zapsaly i do mysli majitelky chaty. „Chatu na Slapech jsem chtěla vždycky. Když jsem byla malá, občas jsme zajeli ke známým mých rodičů na chatu u slapské přehrady se schůdky vedoucími přímo na plato na koupání. Já to tam milovala,“ vzpomíná Zuzana Suchá na to, jak se zrodila touha mít své stálé místo pro rekreaci právě zde.
Kdo si počká
Uběhly dlouhé tři desítky let, než se začala vážně porozhlížet po nabídkách chat. „Tuhle jsem našla na inzerát, zavolala jsem tam, i když cena byla dvojnásobná, než jsem chtěla zaplatit. Realitní agent mi řekl, že cena není k jednání, a tak jsem ideu koupě chaty odložila na neurčito. Za rok jsem se zase podívala na inzerci, jen tak, a chata byla pořád k prodeji. Zavolala jsem znovu, že moje nabídka stále platí, a tenkrát jsme se tam už zajeli podívat,“ pokračuje ve vyprávění dnes již majitelka vysněné rekreační stavby. Ta však byla v neobyvatelném stavu. Střecha děravá, zdi samá plíseň a od vlhkosti odfouknutý vnitřní štuk, žádná koupelna ani záchod.
„Chata je postavena na skále v lese, takže se veškerý déšť stékající po skále hrnul jako potok rovnou do chaty, kde bývalý majitel nechal dole v obvodové zdi díru, kudy ten potok při dešti zase vytékal ven,“ přibližuje nezvyklé opatření paní Zuzana a ještě dodává: „V návaznosti na tuhle zevrubnou prohlídku jsme s cenou dost zahýbali a nakonec jsme se dohodli.“
Prověřena z vysokých míst
Na otázku, zda se zajímala o historii chaty a její předchozí uživatele, odpovídá Zuzana Suchá s lehkým úsměvem: „Historie chaty mi právě imponovala. Postavil si ji snad ředitel či náměstek velkého státního podniku a jezdil si na ni svým žigulíkem. Ani jeho manželka, ani nikdo jiný z rodiny sem nejezdil, snad jezdit nechtěl, možná nebyl přizván. Když jsme chatu kupovali, dcera po tomto pánovi nám k chatě vůbec nic říct nechtěla. Detaily jsme se následně dověděli od sousedů a řekli jsme si, že když se tady dobře popíjelo a relaxovalo panu řediteli, tak nám se bude stoprocentně taky!“
Vítězný oblouk
Chatu paní Suchá kupovala v říjnu 2013. Skoro další dva roky ji pro nedostatek času musela nechat „spát“. „Začali jsme do toho ‚vrtat‘ někdy v dubnu 2015. V té době bylo mým holkám tři a čtyři roky. Nejdřív jsme mysleli, že to s rekonstrukci ‚nějak‘ uděláme a co nejdříve začneme jezdit na víkendy a dovolené, ale v květnu šla celá chata k zemi. Stavba od nuly, od zbourání do kolaudace, pak trvala šest měsíců,“ vypočítává a vysvětluje, jak se vše podařilo za krátkou dobu: „Jelikož jsme s přítelem zvyklí stavět, tak nám znalost stavebního slangu a technické povědomí urychluje i vyřizování požadavků a dotazů dělníků stavebních firem. Stačí telefonát s otázkou, fotka na mobil a hned si vysvětlíme, co je potřeba.“
Pak se vrací ve vyprávění na počátek: „První nápad byl ukopat uvnitř chaty kus skály a vybudovat místo původní garáže na žigulíka kuchyň a koupelnu s WC. Chlapi ze stavby se snažili skálu odkopat, ale zjistilo se, že je to takzvaná ‚kobyla‘ ve skále, tedy zrovna ta nejtvrdší žíla. Půjčovalo se čím dál tím větší vrtací vybavení, až jsme se rozhodli oslovit střelmistra, aby skálu odstřelil. Podotýkám, že to se dělo uvnitř chaty, kde jsme pouze zbourali vnitřní patro. Skála se odstřelila, obvod chaty přežil. Zkoušeli jsme postupovat dále, nicméně jednou nám zavolali dělníci, že buďto se to celé zbourá, nebo že s tím nechtějí mít už nic společného.“
Ukázalo se totiž, že celá zadní stěna byla postavena z „dutinek“. V 70. letech nebylo snadné sehnat kvalitní materiály a tato chata byla postavena ze všeho možného, co bylo při ruce. Obvodové stěny byly dílem z terakotových vložek do komína a dílem „sem tam cihla“. „Jak se chlapi snažili vyztužit zadní stěnu, celý roh spadl. Tak jsme řekli okamžitě zbourat, ale zachovat opukový oblouk u vstupních dveří,“ vzpomíná majitelka a pokračuje popisem již příjemnější fáze cesty víkendovému bydlení: „Chatu jsem si pak celou sama navrhla a svůj 3D plán poslala odborníkovi s razítkem, který jej převedl do podoby, která projde schválením na stavebním úřadě. Po dohodě ještě doplnil projekt o izolaci střechy, která je umístěna shora, aby zůstala pohledová celá tloušťka stropních hranolů.“
Nadstandardní přístup
Výstavba pak představovala jedno velké nestandardní řešení, tedy kromě hrubé stavby, kde obvodové zdivo tvoří tradiční cihla. Před valící se dešťovou vodou bylo přízemí chaty ochráněno vybetonováním izolační vany, rovněž materiály, které si s přítelem sami hledali, nemají s běžným chatovým standardem nic společného. Za všechny lze jmenovat dřevohliníková okna s dlouhou životností, která patří do prémiového sortimentu, bytelné dubové fošny na podlaze, kde majitelé rozhodně nechtěli plovoucí podlahu, která by klapala jako v paneláku, olivové dřevo na dveřích a barovém pultu, jež považují za vzhledově geniální a i přes nedostupnost a finanční náročnost se na jeho dodání vyplatilo počkat, bezrámové uložení skla v koupelně a také použití skla namísto zábradlí, travertin na obklad krbu či elektrokotel se SIM jednotkou na dálkové ovládání, aby v zimě přijížděli do vytopeného domu.
Kvalita jako priorita
„S přítelem máme oba stejný pohled na věc. To, co stavebním firmám stačí, nám nikoliv. Předělávalo se tudíž spoustu spíše detailů, například obklad, aby byl na ‚kamenický roh‘ a ne na tupo, podomítkové lišty vnitřních fasád musí být hliníkové a ne plastové, protože ty neudělají perfektní roh na devadesát stupňů, předělávala se litá podlaha, protože měla sem tam bublinku, přebrušovaly se štuky vnitřních fasád na křídové štuky, posouvalo se okno a tak dále,“ vyjmenovává nejzásadnější reklamace majitelka a ještě shrnuje: „Když už se něco dělá a stojí to jisté peníze, tak to má být pořádně. Nechci kolem něčeho dvacet let chodit a vnímat chybu, na níž mi vždycky spočine oko.“
Ze svých požadavků neslevili ani při kultivaci svažitého pozemku, k němuž patří i kus lesa. „Nás pozemek končí dole u cesty, kde jsme nechali odkopat kus svahu, abychom získali pohodlné parkovací stání. Zpevnění je řešeno zdí vystavěnou z kamene z nedalekého lomu místo levnějšího ztraceného bednění nebo betonových prefabrikátů, což je opravdu příšerná varianta. Zeď asi časem poroste zelení, ale taky nemusí. Nevadí nám pohled na kámen, proto jsme zpevnění řešili takhle pracněji.
A opět nám bylo řečeno: Proč nechcete betonové prefabrikáty, vždyť to stačí? Ne, to opravdu nestačí. To bychom si připadali ne jako u krásného jezera, ale jako v prefabrikovaných domech v satelitu u města,“ přibližuje emotivně názorový střet se zedníky paní Zuzana.
Relaxace i práce
Prvotní představa majitelky byla prý přesně taková, jaká chata teď je: „Máme s přítelem oba dvě děti z předchozích manželství, takže celkem čtyři, a chata nám slouží k výjezdu mimo město pro alespoň zdánlivý relax. Když totiž pracujete na chatě, nepřipadáte si jako v práci a my coby živnostníci se ani o dnech volna neobejdeme bez mobilu a počítače s připojením k internetu. Proto je chata plně vybavena pro veškerou elektronickou komunikaci v nejlepším možném dostupném provedení,“ vysvětluje paní majitelka rub i líc druhého domova.
Co se týče dispozičního řešení, v přízemí se nachází kuchyň s barovým pultem, kde je gurmánský zážitek umocněn výhledem na vodu oknem rámujícím živý obraz. Ve stejném podlaží je ještě WC a koupelna. Nahoře je obývací pokoj s krbem a dvě ložnice. Jedna ložnice má otevřený vchod, čím se zvětšuje prostor, jelikož na chatě pobývají většinou sami bez dětí, a nemusí se proto neprodyšně uzavírat do „einzliku“. V druhé ložnici oddělené posuvnými dveřmi je přichystáno spaní pro čtyři děti. „Setkávají se tu výjimečně, většinou je dohromady na společný čas nemáme, a když už nějaký vyjde, ty větší už mají svoje aktivity,“ seznamuje nás majitelka s účelnou dispozicí.
Tomu, že celý proces dopadl na jedničku, vděčí Zuzana Suchá zejména sobě samé a stoprocentní podpoře svého partnera. Nevysnila si nějaké vzdušné zámky, přestože jako architektka filmových dekorací s dvacetiletou praxí umí realizovat možné i nemožné požadavky světových režisérů. „Hlavním účelem chaty je relaxace, nechci si život komplikovat, zanášet ji proto drobnostmi, zbytečnými dekoracemi, které se všude prodávají za korunu padesát. Čistota a kvalita materiálu je to, co zdobí interiér nejlépe,“ nastiňuje svůj přístup.
Ještě něco zbývá
Preciznost a použití těch nejkvalitnější materiálů jde ruku v ruce s trpělivostí. Obyvatelé chaty to dobře vědí a umí si na maximální výsledek počkat. Před sebou tak mají ještě výměnu schodiště. To provizorní dřevěné nahradí elegantní schodiště z jednoho kusu ohýbaného plechu. Naplánováno mají také několik venkovních úprav, aby i exteriér lahodil jejich oku.
„Máme nedodělanou terasu nad ‚garáží‘, zatím je tam podlaha z akátu, ale bude tam i akátový stůl s mramorovou deskou, který jsme viděli na bienále v italském Milánu a který už je téměř hotový a po zimě se dočká výhledu na jezero. Na střeše chaty vznikne jednou další terasa se zázemím pro grilování. Potom chci nechat zase navozit z lomu další kámen a dodělat vlevo od příjezdové cesty skalku. Terén už má terasovou úpravu, ale nic tam neroste, protože je to moc na výsluní. Skalku zkombinujeme se stromky, které letní odpolední horko mezi kameny už vydrží a splynou pak s lesním porostem,“ přibližuje další plány paní Zuzana.
Pro vnitřní klid a pohodu
Z celého vyprávění je víc než jasné, že rodina Zuzany Suché je ve svém druhém domově na Slapech maximálně spokojená, přesto se vkrádá trochu všetečná otázka, co má na chatě nejraději. Odpověď přichází přímo od srdce: „Obývák, krb, výhled. A asi období o Vánocích. Kolem dokola nikdo není, všichni mají chaty přes zimu neobyvatelné. Zapálíme si krb, dáme si víno, co si vozíme z Itálie a díváme se na vodu, posloucháme muziku a chodíme na ryby, i když mrzne až praští.“
tenkrát
Když při počátečních rekonstrukčních pracích část původní chaty spadla, rozhodla se majitelka pro její stržení. Zachovat si přála jen vstupní opukový oblouk.
Text: Zuzana Ottová
Foto: Robert Žákovič