Chata plná světla

Rubrika: Chaty

Čtyři roky potřebovali Laděna a Jaroslav Hejzlarovi k tomu, aby ze shnilé dřevěné a neútulné stavbičky, plné tmavého nábytku, vytvořili příjemný světlý prostor, kam se dnes celá rodina těší.

Chata s obdélníkovým půdorysem má bílou břizolitovou omítku, která dnes není moc vidět. Hejzlarovi před poslední zimou chatu obložili palivovým dřevem a pochvalují si, že stavbička vypadá mnohem líp

Když Hejzlarovi chatu kupovali, byla již dlouhé roky neobývaná. Stěny v nevytápěné stavbě odspodu vlhnuly a hnily, k devastaci přispěl i červotoč. Vnitřní prostor byl původními majiteli rozdělen na množství chodbiček a místnůstek a už tak komplikovaný pohyb mezi nimi byl ještě ztížen hromadou tmavého nábytku. Kuchyňka byla jen mini, takže ze stavebního hlediska byly jedinými pozitivy zdravý krov a funkční hygienické zázemí.

Po stěnách se šplhají šlahouny plaménku

„Vyřešený odpad a voda jsou velkou předností každé kupované stavby,“ hodnotí tehdejší situaci Jaroslav Hejzlar. „Pro nás byla cenná i lokalita, půl hodiny autem od města. A z našeho bytu na okraji Prahy sem dojedu i na kole,“ vysvětluje, proč si vybrali chatičku v Kostelci nad Černými lesy.

Nejdříve zahrada

Do přestavby se pustili ihned. „Stanovili jsme si lhůtu tří let, v níž jsme se rozhodli veškeré peníze i energii investovat do chaty,“ říká Jaroslav. Nejdříve se vrhli na zahradu, která byla sice dobře založená, ale v zanedbaném stavu. V následujícím půlroce ji novopečení chataři vyčistili a vysázeli v ní dvě stě padesát keřů a stromů.

Strop nad sedací soupravou je z původní hobry s pytlovinou

„Aby zahrada dospěla co nejdřív a mohli jsme si ji užívat, nakoupili a vysázeli jsme již vzrostlé dřeviny,“ připojuje se k vyprávění Laděna a ukazuje na skupiny rododendronů a azalek za chatou, kterým se tu evidentně daří, a také zelené pásy s šeříky, vajgéliemi, forzýtiemi, štědřenci i břízkami, které dělají společnost právě kvetoucí úžasné magnólii, třešni a několika dalším mladým ovocným stromkům ve větší, přední části zahrady. Zatímco se paní domu po ukončení „sázecí“ etapy pilně ujala údržby zeleně a vylaďování zahradních detailů, její muž si vykročil do chaty s řetězovou pilou.

Když muž vezme do ruky pilu

„Neznám rychlejší způsob, jak se zbavit dřevěných příček, trámků, sloupků a dveří!“ usmívá se Jaroslav. Dalo by se říci, že s tímto odhodláním se mu podařilo dostat chatě až na kost. Kromě toho, že vnitřní prostor vyčistil od nadbytečných přepážek, pustil se i do obvodových zdí. Odřezal tmavé, odspodu shnilé palubky a pilu vypnul až u posledních tří vrstev – polystyrenu, heraklitu a břizolitové omítky. Zbylý skelet zevnitř zateplil silnou vrstvou vaty Rockwool, kterou z obou stran doplnil patřičnými fóliemi. Než stěny uzavřel smrkovými palubkami, natáhl i nové rozvody elektřiny.

Výškové členění podlahy tu zůstalo po předchozích majitelích. Bíle natřený cihlový sloupek je nosný. Příčky, které na něj navazovaly, byly zbourány

„I ty jsem dělal sám.“ Na můj údiv reaguje: „Nic to není, stačí znát normy a dráty občas zkontrolovat zkoušečkou. Elektrikář tu sice byl, ale až když bylo nutné zapojit nové jističe – a všechno bylo v pořádku.“

Při rekonstrukci došlo i na výměnu oken za dvojitá. Tepelnou pohodu si chataři ještě (kromě zmiňované důkladné izolace) pojistili výměnou komínu a také kamen na tuhá paliva. Zvolili typ Nordica Dorella s pěkným červeným keramickým obkladem. Tato dvouplášťová kamna mají při hoření nízkou povrchovou teplotu a u Hejzlarů na nich permanentně stojí konvice s horkou vodou na čaj. Dřevěné stěny okolo kamen kvůli bezpečnosti obložili nehořlavými lignátovými deskami.

Vpustili dovnitř světlo

Díky tomu, že přibyla některá nová okna a z chaty zmizelo část příček, interiér se otevřel světlu a opticky se zvětšil. Přestože okénka vlastně nejsou nijak velká, v kombinaci s bílými stropy, světlými stěnami i nábytkem a také průsvitným polykarbonátem, kterým vyplnili některá místa mezi nosnými trámky, působí největší místnost s posezením, jídelním koutem, kuchyní a částečně odděleným spaním příjemně a vzdušně. Dokonce se nabízí otázka, zda se majitelé neinspirovali stylem bydlení Dálného východu. Vždyť tenké či poloprůsvitné stěny, přírodní materiály, střídmá barevnost i jednoduché vybavení známe z japonských filmů a tady je vidíme skutečně či alespoň v náznaku.

I v pokojíku Heleny jsou stejně jako jinde stěny obloženy smrkovými palubkami s vrchním nátěrem bezbarvým lakem Sportakryl

„Tak to je opravdu kouzlo nechtěného,“ konstatují manželé, „shodli jsme se na jednoduchém zařízení, nepotrpíme si na nějaké zdobné drobnosti. Nábytek pochází většinou z IKEA a všechny látky – závěsy, záclony i přehozy jsou bez dekorů. Samozřejmě k přírodě máme blízko, což se projevilo jak v pražském bytě, tak znovu tady na chatě.“

Kromě této velké obytné zóny jsou v chatě ještě dva pokojíky, v nichž mají soukromí dcery Jana a Helena. A nechybí tu ani hygienické a technické zázemí. K hygienickému patří koupelna se sprchou a záchod, kam umístili bojler. Technická část zahrnuje špajz, úklidovou komoru a lednici. Částečně využitá je i nízká půdička, která slouží k příležitostnému přespání dvou lidí.

Letní domek

Další hosté si můžou ustlat v letním domku. Vyrostl letos v zimě z kůlny, když se Hejzlarovi snažili vyřešit potřebu uložit na noc unavené přátele, kteří se už do chaty nevejdou. V tomto místě je třeba vysvětlit, že v přední části zahrady stojí letní kuchyně s krbem a posezením, kterou vybudovali již dříve z garáže. Kolem stolu před krbem se vejde skutečně velká společnost!

Všechna okna letního domku, který stojí v přední části zahrady, jsou zabezpečena kovanými mřížemi

„Nejbližším místem se střechou je přece sousední kůlna,“ zauvažoval tenkrát Jaroslav. Od okamžiku, kdy se pevně rozhodl kůlnu zobytnit, šlo všechno jako na drátku. Postup byl stejný jako u chaty: zateplit stěny i střechu, zavést elektřinu, vnitřní dveře vyřezat, prostor prosvětlit okny, která tu chyběla, stěny obložit palubkami. Část stropu Jaroslav nahradil polykarbonátem, který tu zastává funkci střešního okna, k zastínění Hejzlarovi použili textilní rolety výrazně modré barvy.

Krb včetně vyzdívané spodní části postavil specialista-krbař

Z kůlny se tak stala plnohodnotná malá chata, které se říká „letní domek“. V době „klidu“ funguje jako pracovna, odpočívárna či trucovna. Protože jsou v ní kromě dvou pracovních stolů a police s televizí i dvě postele, může si v ní schrupnout nejenom návštěva, ale i kdokoliv z rodiny. Laděna prozrazuje: „Když někdo najednou na delší dobu zmizí z očí, víme, kam se zašil…“

Soukromí na terase

Nejoblíbenějším místem ale zůstává terasa přímo u chaty. Její podlahu tvoří betonová zámková dlažba a pocit útulnosti navozuje masivní pergola se zastřešením průhledným polykarbonátem. Dojem stále slunečné oblohy sem vnášejí světlounce žluté látkové rolety, které chrání před skutečným ostrým letním sluníčkem. K intimní atmosféře přispívají i keře rododendronů, které rostou v blízkosti – jakoby prostor uzavíraly.

Terasa je nejmilejším „pokojem“

„Terasa je naší soukromou zónou. Není sem vidět, protože je směrem do zadní části zahrady, a tak tu snídáme, obědváme i pijeme kávu s hosty. V jarních a letních měsících se v chatě jen spí. I televizi máme venku,“ rekapitulují Hejzlarovi.

Letos prý mají konečně pocit, že je hotovo a že se práce zúžily jen na údržbu, tj. nátěry, stříhání keřů, sekání trávníku. „Nejsme kutilové a nechceme se v tom roky rýpat. Dolaďujeme drobnůstky a jsme rádi, že začínáme mít čas k odpočinku. Samozřejmě aktivnímu. Oba máme práci, která vyžaduje domácí přípravu,“ shodují se učitelka a fotograf. „Práci postupně přenášíme z Prahy sem, tady máme i připojení na internet. Vnímáme to jako další etapu naší cesty z města ven.“

Rododendrony a azalky jsou zjara nádherně barevnou kulisou

Jaroslav se zamyslí: „Dovedu si představit, že tu jednoho dne zůstaneme na trvalo. Prozatím se těšíme cestou tam i zpět. Pražský byt máme pohodlný, na chatě oceňujeme především rozmanitost a bohatost zahrady. Snažíme se žít venku, kde každý kousek je jiný a se střídáním ročních dob se proměňuje. A přestože se tu sejdou tři generace – holky se svými přáteli, my i naše rodiče, nepřekážíme si.“

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR