Chata nad jezerem

Rubrika: Chaty

Dřevěný obklad na nás medově zazářil mezi vzrostlými listnáči. Chata je usazena v zářezu příkré stráně nad zátokou. Stavět ji rozhodně nebylo snadné.

Od architekta Karla Doubnera, který nám dal tip na tuto návštěvu, jsem věděla, že původní stavba byla zcela jiná. Právě on zpracoval v roce 1999 novým majitelům návrh přestavby klasické chaty s vysokým ostrým štítem na současný komfortní dům.

U vody bývá chladno

Když Václav s Hanou chatu koupili, měli hned dva důvody pro rekonstrukci. Prvním byl nedostatek prostoru. „Máme už dospělou dceru a k vodě se těšili i naši rodiče. Hlavně Vaškův otec, který je taky vášnivý rybář,“ vysvětluje paní domu. Druhým důvodem přestavby bylo topení. V přízemí byl původně velký otevřený krb a ještě kamna značky Petra, kdysi v chatách velmi oblíbená. A v patře v obýváku byla velká teplovzdušná kamna na dřevo.

„U vody bývá vlhko, proto jsme chtěli topení vyřešit důkladně,“ zdůrazňuje Václav. „Krbu jsme se vzdát nechtěli, jen jsme jej přesunuli do prvního patra, do centra obývacího pokoje. Vybudovali jsme krb uzavřený, opatřený kvalitní vložkou. Má výkon patnáct kilowatt, takže pohodlně vyhřeje i patro. Tam je v každém pokoji výduch, z něhož přes uzavíratelnou mřížku vychází teplý vzduch a příjemně vyhřívá místnosti.“

Ale to není všechno. V technické místnosti v suterénu je elektrokotel o stejně velkém výkonu. Ten chataři zapínají mobilním telefonem, než vyjedou z Prahy, a při příjezdu už je tady čekají krásně vyhřáté interiéry. „Moc si to pochvalujeme. Kdybychom zůstali u klasických kamen, vytápěli bychom chatu celý víkend a pak, když by tu bylo konečně teplo, bychom odjeli,“ notují si majitelé.

Zbyl jen suterén a komín

Ale ještě zpět k proměně stavby, která je téměř neuvěřitelná. Z bývalé chaty zbyly jen kamenné stěny suterénu a komín. Kolem něj vyrostla nová dvoupatrová stavba. Štíty jsou otočené do stran a pohled na jezero si mohou majitelé užívat z terasy a oken v boční stěně, dnes široké osm metrů. Na střechu přišel opět plech, který je do lesa nejlepší.

„Malá kuchyňská linka byla kdysi na stejném místě jako teď, ale už ve výšce nad spodními skříňkami byly stěny zkosené, takže se na ně nedalo nic zavěsit,“ vysvětluje Hana nad albem fotografií. Vidíme, že schody do podkroví, vlastně jen stupně připevněné na jednoduché kovové konstrukci, byly v centru obývacího pokoje opřené o boční stěnu komína. „A v patře měli naši předchůdci jen dva malé pokojíčky, každý pro dva nocležníky.“

S nápadem požádat o návrh na přestavbu chaty Karla Doubnera přišel Václav. Je sice absolventem elektrotechnické fakulty ČVUT, ale v té době již několik let pracoval v realitní kanceláři. Od kolegů slyšel na pana architekta samou chválu. „Zakázka pana Doubnera zaujala. Řekli jsme mu zhruba, jak bychom si naše budoucí bydlení představovali, a on přinesl projekt. S Hankou, která měla od začátku dost jasnou představu o tom, co by kde mělo být, pak ještě vše společně postupně dolaďovali.

„A já už v té době vymýšlel, jak to sem všechno dostat,“ říká Václav. Základní materiál, například palety s cihlami, cement, písek, elektrocentrála, se dopravil lodí. Další se během stavby přivážel auty až na konec zátoky a pak v hliníkové loďce po vodě k molu pod chatou, odkud jej dělníci odnosili na staveniště. A některé těžší věci se expedovaly také strání shora. Třeba dřevo na stropní trámy se ručně stahovalo po zemi až k chatě.

„To tady ještě nebyly schody, ale jen úzká strmá lesní cestička,“ připomíná Václav. „Po ní jsme spoustu věcí, například obklady, odvozili kolečkem. U dvou koleček pak byly úplně ubroušené spodní podpěry,“ směje se chatař, který byl tehdy generálním dodavatelem a stavebním dozorem v jedné osobě. Dirigoval jednotlivé profese, aby práce na sebe navazovaly a vše bylo co nejrychleji hotovo. Už se těšil, až se u vody usadí s rybářským nádobíčkem.

Voda zepředu i zezadu

Nejdříve bylo potřeba udělat už zmíněnou přístupovou cestu. Musely se odstranit křoviny a lesní porosty a celá trasa se rozšířila, aby se v budoucnu mohla osadit dřevěnými schody. Protože technické zázemí, kam se měla vejít také dílna a sklípek na víno, potřebovalo větší prostor, bylo nutné prohloubit a zpevnit stráň za chatou. Firma, která se práce ujala, však udělala generálnímu dodavateli čáru přes rozpočet.

„Dostal jsem na ni perfektní doporučení a také jsem si ji prověřil. Ale ještě než jsme podepsali smlouvu, začal se majitel soustřeďovat na druhou firmu, kterou měl souběžně, a vedení té původní předal mistrovi. A všechno bylo jinak,“ konstatuje Václav. „Byli pomalí a ve dnech, kdy jsem na ně nedohlížel, dokonce chodili po lese a sbírali houby! Ale to ještě nebylo to nejhorší. Nepracovali kvalitně, pořád něco museli opravovat. V nové stěně směrem ke svahu dokonce ošidili izolace a voda, která prosakovala ze stráně, nám začala téct přímo do suterénu! Protože jsem tehdy neměl se stavařinou žádné zkušenosti, neuvědomil jsem si, že by se měl udělat průzkum, jestli ve stráni nad chatou není pramen. Ale dnes vím, že na to měla myslet stavební firma. S ní jsme se samozřejmě rychle rozloučili, ale finanční náklady na opravy za špatně odvedenou práci nám nikdo nenahradil.“

Práce na stavbě se značně zdržela. Nezbylo než vykopat zevnitř další základy a na ně postavit nové, už kvalitně zaizolované zdi. Tím se bohužel vnitřní prostor suterénu velmi zmenšil. Současně bylo nezbytné udělat kolem celé chaty drenáž, která odvede případnou vodu ze stráně. „Byla to těžká a složitá práce, protože chata stojí z velké části na skalnatém podloží,“ konstatuje majitel.

Na stráni se pak vystřídalo několik dalších firem v návaznosti na potřeby stavby. S nimi už měli investoři zkušenosti dobré. I velmi dobré. Václav chválí zejména pana Kulhavého, tesaře ze Všeradic. Kontakt jim dal pan architekt Doubner, který s ním spolupracoval už na mnoha předchozích zakázkách.

Chata za půl roku

V říjnu roku 1999 byla ještě dřevěná část chaty v původním stavu. V listopadu se dali do díla čtyři tesaři z firmy pana Kulhavého. Nejdříve si navezli veškerý nový materiál. Všechno dřevo se stahovalo dolů k chatě už novou cestou. „Je to sem od malého parkoviště v lese zhruba sto metrů,“ odhaduje chatař. „Nebylo to snadné, ale zvládli jsme to. Pak se rozebírala stará chata. Z betonové desky trčel jen vysoký komín. Vypadalo to hrozně…“

Konstrukce ze smrkového dřeva šla partě pana Kulhavého rychle od ruky. V tom roce byl teplý podzim, hrubou stavbu se podařilo dostat do zimy pod střechu a na jaře bylo hotovo. „Pan Kulhavý byl úžasný. V nových stěnách použil jako vnitřní rastr pod sádrokarton i všechno dřevo z původní chaty, takže z ní nebyl skoro žádný odpad. Směrem ven navazuje vrstva kamenné vaty a pak nové smrkové palubky. Chata je výborně izolovaná. Vnitřky místností jsme obložili sádrokartonovými deskami. Vynikající zkušenost máme s rodinnou firmou z východního Slovenska, která nám položila dlažbu i obklady ve všech prostorách,“ chválí majitelé.

Jako nátěr na venkovní obklady se osvědčil Sokrates, odstín pinie. Vydržel téměř bez poskvrnky čtrnáct let. Teprve loni se jej Václav rozhodl obnovit. To už měl s natíráním slušné zkušenosti. „Zkoušel jsem tady různé lazury, například na dřevěnou podlahu pod terasou Tikkurillu. Ne silnovrstvou lazuru, ale napouštědlo. Ale nátěr byl za dva roky pryč. Pak jsem zkusil barvu od firmy Remmers, kterou mi poradil truhlář Šťástka. Jeho firma nám dodala veškerá okna a dveře ošetřené právě tímto nátěrem. Mohl jsem si pohrát s technickými věcmi, protože zařizování se ujala Hana,“ vysvětluje pán domu.

Komfort uprostřed lesů

Pokud jde o řemeslníky, kteří se podíleli na dokončovacích pracích a vybavení interiéru, měli chataři taky střídavé štěstí. „Schodiště a velká vestavěná skříň pod nimi jsou z dílny pánů Šťástky a Kramaty z Prostřední Lhoty. Zvládli to dokonale. A v blízké vesnici jsme objevili dalšího výborného truhláře, pana Máru. „Ten nám dělal většinu nábytku přímo na míru atypickým prostorám. Knihovna, televizní skříňka, letní kuchyně v přízemí, to je naše společné dílo. Já jsem navrhla a nakreslila a pan Mára vyrobil,“ říká paní Hana. „V chatě se zkrátka podařilo využít každý kout.“

Kuchyňskou linku posazenou u severozápadní zdi chaty odděluje od obýváku šikovný pultík. Paní domu si ji také sama navrhla a výroby se ujala jedna firma z Prahy. „Tu jsem si, bohužel, nevybrala moc dobře. Několikrát se měnily nekvalitně vyrobené komponenty, vracely se poškozené součásti a termín dodání se protáhl na neuvěřitelných pětadvacet týdnů. Ale nakonec to dopadlo dobře, s výsledkem jsem spokojená,“ hodnotí naše hostitelka.

„V Praze mám kuchyňku malou, tak jsem si tady chtěla dopřát větší potěšení z vaření. Mám tu všechno pěkně po ruce: myčku, lednici a ještě samostatný mrazák, nad sporákem schovaný odsavač par… Vaření sice není mým koníčkem, ale tady se točím kolem plotny docela ráda, zvlášť když se chystá nějaká rodinná oslava nebo Vánoce.

Kritiku sklidil i krb v obýváku. Vložka je výborná, ale není dobře usazená. „Obestavbu stihla bohužel ještě firma, se kterou se Václav rozloučil. Snad neměli ani vodováhu – krb padá trochu dozadu. Když jsem to poprvé uviděla, nevěřila jsem vlastním očím. Bohužel se s tím už nedalo nic dělat. Museli bychom krb celý rozbourat. Dodnes nechápu, jak můžou řemeslníci – odborníci – odvést takovou práci a ani se za to nestydět.“

Velmi spokojeni jsou chataři s podkrovím, které se při přestavbě značně zvětšilo. Dnes je tu ložnice, dva menší pokoje a prostorná koupelna. Další koupelna je v přízemí, v úzkém prostoru poblíž u hlavního vstupu. Když přijdou rybáři od vody nebo paní domu ze své lesní zahrádky, mají sprchu hned po ruce.

Zařízení vybírala Hana převážně v obchodech z druhé ruky. „Mám moc ráda staré věci, ráda prolézám různé bazary a vetešnictví. Naše postele jsem koupila ještě dřív, než jsme měli chatu, v již zrušeném bazaru nábytku na Libeňském ostrově. Zajímavé věci člověk sežene i na Aukru nebo ve výprodejích nábytku. Takhle se nám podařilo levně koupit veškerý nábytek z ratanu. Hodně dekoračních předmětů jsme si s Vaškem přivezli taky z dovolených ve Francii a Španělsku. Ať už si vyjedeme kamkoliv, pořád myslíme na tu naši chatu.“

Při zařizování ovšem přiložil ruku k dílu i Václav. Hlavně se snažil využít své odbornosti, aby je v přírodě nic nerušilo. Vypínač, kterým večer otočíte a vypnete zároveň všechny elektrické spotřebiče, aby v chatě nebyl žádný elektrosmog, lze rozhodně doporučit i ostatním chatařům a chalupářům.

Když jsem se ptala, kde mají obyvatelé této přírodní oázy své nejoblíbenější místečko, dlouho se nemohli rozhodnout. Prý je tu krásně všude…