Chalupáři na startovní čáře

Pozvánku na návštěvu obvykle dostáváme od majitelů víkendových domů, kteří otištění reportáže v časopise vnímají jako završení celoživotního díla. Juříkovi to vzali z opačného konce. Pozvali nás na úplném začátku své chalupářské cesty.

Lenka a Ondřej Juříkovi k chalupářství tíhli odjakživa. O víkendech jezdili z Prahy na chalupu k Ondřejovým rodičům do jižních Čech anebo ke známým do Podkrkonoší. Před dvěma lety si právě tady, v klidném, zeleném kraji malebných kopečků a údolíček, pořídili stavení, o kterém snili.
„Když nám naši kamarádi Bělíkovi řekli, že soused chce prodat chalupu, kterou jsme už z předchozích návštěv znali a obdivovali ji, neváhali jsme a vydali se za ním. Dohoda byla rychlá. Nejdříve jsme si všechno prohlédli, pak v klidu s dětmi zajeli na oběd, a když jsme se vrátili, plácli jsme si. Pan Kobera chalupu koupil v roce 1972. Byl čerstvě po rozvodu a prací se z rozpadu manželství dostával. Později se znovu oženil a jezdil sem s novou ženou. Když zestárl a na údržbu už neměl sílu, rozhodl se k prodeji. Jeho děti se o chalupu starat nechtěly, protože stavěly vlastní domy,“ rekapituluje děj událostí Ondřej.
Pan Kobera Juříkovým předal všechno, co za léta chalupaření nashromáždil: staré černobílé fotky, veškerou dokumentaci ke stavení, svoje zápisky, nákresy, zažloutlé výstřižky z novin, kde se píše, jak se co dělá. Během listování v nich na nás dýchla nálada uplynulých let a také se dostavil hluboký obdiv k panu Koberovi, a to hned z několika důvodů. Jeho zásluhou totiž roubenka stojí. Kdyby nepřistoupil na cenu 5 tisíc korun, předchozí majitel by nechal polorozpadlou chalupu strhnout. Následujících více než čtyřicet let se chalupář o stavení velmi dobře staral a stále na něm něco vylepšoval. Všechno dělal víceméně sám. Po tolika letech usilovné práce se musel se svým dílem loučit těžko.

Chalupa Juříkových je památkově chráněna. Pozemek, který k ní náleží, dosud není
oplocen, tyčkový plot ohraničuje pouze
předzahrádku

Památkově chráněná roubenka

Juříkovi díky němu koupili skvost. Chalupa pochází z roku 1739. Tohle datum potvrzuje jak malovaný nápis na záklopovém prkně, tak letopočet vyrytý v kameni ve sklípku. Odborníci si jsou vědomi výjimečnosti některých dochovaných prvků, k nimž kromě záklopu patří i tři sta let staré dveře v síni a také vstupní dveře do chalupy, oboje s původním kováním! Roubenka je proto od začátku 80. let památkově chráněna.
Nemalou měrou jistě přispěl i fakt, že také ostatní stavební součásti jsou v nebývale dobrém stavu. Stavení se pyšní krásnou tříetážovou skládanou lomenicí s vyřezávanými ozdobnými lištami. Pochází ze 70. let a nahradila jednoduchý prkenný štít, který si můžete prohlédnout na archivním obrázku. Síň je dlážděna velkými pískovcovými bloky, stropy v obytné části jsou povalové, v hospodářských prostorech pak klenuté. Zachovala se i chlebová pec, i když se již nevyužívá. Současní majitelé chalupu zatím stavebně neupravovali a my máme možnost si ji v této fázi podrobně prohlédnout.

letos by měla proběhnout výměna střešní krytiny

za chalupou, směrem do polí, je šikovné
posezení, kam není odnikud vidět

V seknici a v síni

Chalupa je poloroubená. Pravé roubení zůstalo jen vzadu, přední obytná část, kde je seknice, jak se v tomto kraji říká světnici, je zděná, obkládaná prkny, které tvoří falešné roubení. V poznámkách pana Kobery z léta 1977 je uvedeno: „Světnice je obyvatelná!“ Je tedy zřejmé, že seknici zprovoznil jako první. I tak mu trvalo pět let, než vyzdil stěny, odizoloval a vybetonoval podlahu a postavil příčku, za níž se spí. Mezitím také dvakrát stavěl kachlová kamna s ležením na peci. Napoprvé se mu moc nepovedla. Podruhé už byl úspěšný, kamna dobře topí dodnes. Lenka s Ondřejem dokonce poznamenali, že hřejí až moc, takže na peci se kvůli horku nedá vydržet.
Nutno podotknout, že tato místnost je vlastně jedinou v celé chalupě, nepočítáme-li malou kuchyňku na opačné straně síně. V prostorné seknici se jí, spí, odpočívá… Podle zbytků stavu, které se našly, lze usuzovat, že se tu v minulosti také tkalcovalo. Ostatně místa je tady dost, tkalcovské stavy by se sem vešly i dva.
V následujících letech se pan Kobera pustil do oprav síně. Ta má na tuto poměrně malou chalupu velkorysé rozměry, přitom je v ní totéž, co v obdobných staveních: schody na půdu, vstup do sklepa opatřený dvířky, zaklenutá černá kuchyně. Kromě vstupních dveří do chalupy na obou stranách jsou v síni ještě troje dveře – jedny do seknice, další dvoje do kuchyňky a do chodbičky, která vede do koupelny a ústí ve stodole. Zápisky prozrazují, že v roce 1978 předešlý majitel podlahu v síni rozebral a kameny přeskládal. Musela to být docela dřina, protože kamenné desky nejsou zrovna malé.
Juříkovi sem vnesli nový prvek. Do černé kuchyně, která je součástí síně, postavili kamínka, takže sem mohli dát i čalouněnou pohovku a před ní stolek ze starého šicího stroje. Když se zatopí, je ve stále chladné síni teplo. Připadáte si tu jako v galerii nebo muzeu, chybí jen popisky. Stojí tu máselnice, na zdech jsou pověšené lopaty vějačky, vochlovačky na čištění lnu, nejrůznější kovářské výrobky a další předměty dříve sloužící v hospodářství. Rozvěsil je sem už pan Kobera. A Juříkovi je doplnili keramikou a dalšími drobnostmi na policích.

chalupa leží v mírně svažitém terénu

Průčelí chalupy zdobí tříetážová lomenice
ze sedmdesátých let. Je zaklopena prknem
pocházejícím z r. 1739. Právě toto prkno
se stalo jedním z důvodů památkové ochrany stavení

Pro vodu do sklepa

Pod chalupou je sklep. Krásný, klenutý, vystavěný z červeného pískovce. Ve stěnách jsou malé výklenky, kam se možná dávalo přenosné světlo. Dnes se báječně hodí na uskladnění láhví vína. Vpravo v rohu je studánka. Ondřej s úsměvem připomíná: „V roce 1981 byla do chalupy zavedena voda, ale Koberovi pro ni stejně chodili sem, dolů. Teď je ve sklípku sucho, ale v zimě a po tání sněhu kameny na podlaze stojí ve vodě.“
Při odchodu si nelze nevšimnout, že právě tady je do kamenného překladu vyryto vročení 1739, které jasně určuje stáří chalupy.

Lenka a Ondřej vlastní chalupu teprve
krátce, ale třeba tento stůl s rohovou lavicí už kupovali oni

Kachlová kamna stavěl pan kobera dvakrát. Poprvé v roce 1973, ale protože
kamna zlobila, po třech letech je rozebral
a sestavil znovu. A od té doby slouží.

Plány současných chalupářů

Jak už bylo řečeno, pan Kobera pracoval na zvelebování této podkrkonošské roubenky čtyřicet let. Trávil tu dovolené i víkendy a trpělivě opravoval kousek po kousku. Pečoval také o zeleň okolo chalupy. Tu velkou lípu, na které teď visí houpačka, sázel také on. Před Lenkou a Ondřejem stojí také řada úkolů. Letos by chtěli vyměnit krytinu na střeše. V dalších letech plánují zobytnit podkroví. A nakonec se bude moci upravit světnice – zrušit spací kout, zbořit příčka a dost možná, že se při té příležitosti bude řešit i podlaha, protože lakovaná prkna jsou na několika místech viditelně nastavovaná.
„Měli jsme velké štěstí, že chalupa je v dobrém stavu,“ hodnotí Ondřej. „Okna jsou dobrá, zdi v pořádku. Ale stejně to chce nějaké úpravy. Nejsem například spokojen s rozdělenou klenbou mezi stávající koupelnou a komůrkou na otop. Stálo by za to obě místnůstky spojit. A příležitostně vyměníme i nábytek v kuchyni, který je už zastaralý.“
Ke stavení patří ovocná zahrada, kus lesa se studánkou a louka před i za chalupou. „Každý strom musí být zasíťovaný, protože se sem chodí pást srnky a stromky okusují,“ konstatuje Ondřej, který se o pozemek i stromy vzorně stará. Potěšením paní domu je oplocená zahrádka před jižními okny. Lenka zkouší, co se jí podaří vypěstovat. Pod rybízy rostou lesní jahody, na záhoncích se má k světu zelenina a bylinky, které skončí u ní v kuchyni.
Juříkovi si k chalupaření vybrali hezké místo. Sousedi Bělíkovi patří k jejich známým a všechny děti si mohou společně hrát. Přestože Lenka a Ondřej stojí na úplném začátku, lze tušit, že se chalupa ocitla ve správných rukou. Optimisticky znělo i pozvání na závěr naší návštěvy: „Až budeme mít hotovo, musíte se opět přijet podívat.“

Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný a Martina Lžičařová

Chalupáři na startovní čáře