Chalupa u kapličky

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Chalupa paní Ely leží v malé osadě v lesích u Jaroměře. V mírně svažitém terénu tu vedle sebe stojí rekreační chaty a roubené chalupy. Hezkou dominantou travnatého prostranství uprostřed zástavby je kaplička s dřevěnou střechou a se zvoničkou.

Bylo nádherné počasí, modré nebe, sluníčko. Jenže, jen co jsem vyjela z Hradce Králové, viděla jsem, že je zle. V dálce visel temný mrak. Když jsem přijela po lesní cestě před kapličku, lilo jako z konve. Musím se přiznat, že jsem zbaběle zůstala sedět v autě. Čekala bych pěkně dlouho, kdyby se neozvalo zaťukání na okénko. To si pro mě přišla Ela v holínkách a pláštěnce. V suchu chalupy mě pak ještě přátelsky přivítal labrador Fred.

Zatímco Ela vařila čaj a venku stále lilo jako z konve, rozhlédla jsem se kolem sebe. Ve světnici převládají barvy dřeva, které jsou prosvětleny velkými bílými plochami na spodku stěn. Také okna jsou natřena bílou, stejně jako garnýže s poličkami a sněhobíle září i závěsy. Příjemným oživením jsou zelené akumulačky a barevné proužky a kvítečky, které se objevují na potazích a polštářích.

Skladba nábytku odpovídá tradici. V jednom rohu kachlová kamna a pec, v druhém kredenc, proti ní lavice, stůl a židle, pak skleník na parádní nádobí a v posledním rohu nezbytnost, která by neměla chybět v žádné chalupě – otoman, na němž se dá schrupnout po dobrém obědě. Vedle něj stojí malý kulatý stolek a dvě čalouněná křesla. Nedovedu si představit pohodlnější místo na posezení s knížkou v ruce! Chalupářský styl dotvářejí drobnosti: krajkové zoubky na policích, vyšívané kuchařky, keramické džbánky, svaté obrázky, proutěné košíky, držák a v něm smaltované poklice. Je tu útulno. Ela staví na stůl dva hrnky s čajem a začíná vyprávět.

Za dědictví chalupa

„Před šesti lety jsem dostala nějaké peníze z dědictví a přemýšlela, co s nimi. Rozhodla jsem se, že koupím chalupu. S manželem a dvěma syny bydlíme na severním okraji Prahy a odtud je to kousek do ráje chalupářů, na Kokořínsko, kam rádi vyrážíme na motorkách. Začala jsem hledat právě tam. Na internetu jsem prohlížela nabídky, ale ve své oblíbené lokalitě jsem nemohla nic najít, proto jsem se po mapě posunovala pořád dál a dál,“ vysvětluje, jak se ocitla až v severovýchodním koutě Čech.

„Brzy jsem zjistila, že nemovitosti určené na prodej jsou buď v havarijním stavu a jejich záchrana bude finančně náročná, nebo už po opravě, při níž však často došlo k nešetrným stavebním zásahům. Ani tohle stavení nebylo ideální. Byly tu vyloženě nehezké úpravy, koupelna v dost zoufalém stavu, záchod jen suchý, na zemi ošklivá dlažba, kovová dveřní futra, tmavý nábytek ze šedesátých let a vedle chalupy byla spadlá garáž. Sousedství malebné kapličky však rozhodlo,“ vzpomíná Ela.

„Nejdřív jsme chalupu vyklízeli, jezdili jsme sem i v zimě. Na jaře obec přistavuje kontejner a ten rok jsme ho sami zaplnili odpadem. Vždyť tu například byl snad milion knih, které se nehodily ani na zátop! Využili jsme podkrovních pokojíků, v nichž se dalo přespávat, zatímco v přízemí se pracovalo.

Bydlel tu Ukrajinec Vasil, který udělal, co zrovna bylo třeba, a později elektrikář. Manžel mi sem posílal kamarády řemeslníky, ale práci jsem organizovala já,“ připomíná. A hned dodává: „Karel, můj muž, sem jezdí málo, ale když sem přijede, tak to stojí za to. Třeba rozebral kamna, která stála vedle v ložnici, a podle příruček je postavil tady, ve světnici. Zjistila jsem také, že je úžasný kameník! Sama toho zvládnu dost, ale ostatní mi hodně pomáhali, hlavně syn Tomáš.“

Trable s vlhkostí

Chalupa je poloroubená a na záklopu je datace 1859. Podle popisu starého obrázku bývala na střeše kombinace šindele a došků. Dnes střechu kryje Onduline, který sem dávali předchozí majitelé. „Tím, že je krytina opršelá, je nenápadná,“ poznamenává Ela. „Mým snem by byl štípaný šindel, ale až dojde na výměnu, budou to asi nějaké čtvercové šablony typu eternit, které jsou v oblasti hodně obvyklé.“

V přízemí roubené části je světnička s okny směřujícími ke kapličce. Na opačnou stranu od průchozí síně vedou dveře do ložnice a do koupelny, kterou se zase dá projít do dílny a na suchý záchod. Mezi ložnicí a koupelnou jsou ještě schody do podkroví se dvěma pokojíky a chodbičkou, kde spává Fred.

„Dispozici jsme měnili jen v přízemí. Tam, co je nyní ložnice, bývala kuchyň se složitě vyvedeným komínem,“ popisuje Ela stav před přestavbou. Závažnějším problémem ale bylo, že chalupu trápila zemní vlhkost. „Nejvíc trpěla kamenná zeď za zápecím. Byla tak promáčená, že jsme ji museli zbourat a postavit nově a pec také. Pod chalupou je sklípek se studánkou, vrtaná hydroizolace byla tedy nutností.“

Na místo ošklivé a ošlapané dlažby se na podlahu pokládala prkna a půdovky. „Široká prkna jsem nesehnala, proto jsme je nechali nařezat ze starých trámů,“ upozorňuje chalupářka na zajímavé řešení. „A půdovky pocházejí z bazaru. Na jejich čištění wapkou vzpomínám nerada, byla to hrozná práce.“ Na podlaze v síni, koupelně a sednici kolem sporáku ale vypadají náramně!

Kachlový sporák, jak bylo řečeno, bylo nutné přestěhovat kvůli změně ve využívání místností. „Kachlů jsem měla jen několik a přemýšlela jsem, kde vzít stejné. Můj známý mě upozornil na pana Blahnika, šikovného pána, který se ve svých pětapadesáti letech jen tak pro radost učil na kamnáře. Kachle totiž uměl. Nechal si udělat formu a krásné křivé kachle o rozměrech, které jsem potřebovala, ručně vyrobil.“

V pořádku nebylo ani roubení. Stěny byly zevnitř namalovány neprodyšnou emailovou barvou a spáry ve stropě byly ucpány polyuretanovou pěnou. „Pěnu jsme museli vyškrábat, každou spáru vytmelit a tmel sbrousit,“ říká Ela, která byla vůdčí silou během celé přestavby. „Nejvíc mě ale baví zařizování a shánění v podstatě hloupostí, jako jsou petrolejky na elektriku, konzoly s poličkami nebo skřipce na záclony. Repliky skřipců totiž velikostí nevyhovovaly. Nakonec mi ty staré originální darovala nějaká paní z prodejny. Říkala, že by je stejně vyhodila. Hromadu pěkného nábytku a doplňků jsem zas dostala od známé mojí maminky. Měla jsem velké štěstí!“

Koupelna s kopretinami

Za zvláštní zastávku stojí koupelna, která je zařízena ve stejném stylu jako ostatní místnosti, přitom je moderní. Tradiční charakter je dán roubenými stěnami, záklopovým stropem a půdovkami na podlaze. Punc současnosti sem vnáší sprchový kout bez vaničky od ostatních prostor oddělený skleněnou přepážkou a koneckonců i závěsná toaleta s předstěnou, která je ovšem skryta ve skříni z bíle patinovaných prken.

Obkladačky sem Ela zvolila v jemné krémové barvě, která na sebe nijak neupozorňuje. Zdobným detailem je kopretinkový vzor na horní řadě obkladu nad umyvadlem. „Ten jsem dělala já,“ usmívá se chalupářka. „Koupila jsem si barvy na keramiku a celou zimu malovala kytičky. Obkladačky jsem pak vypálila při 160 stupních v troubě.“

Zatímco kopretiny mají potěšit oči, technické vybavení – elektrický bojler a topení – zůstává skryto. V zimě se zapíná podlahové topení, v chladných dnech během léta si Ela přitápí nenápadným žebříčkem, na němž visí ručníky.

Zahrada pro radost

Ani jsme si nevšimly, kdy přestalo pršet. A protože svítí sluníčko, můžeme do zahrady. Pozemek velký asi 500 metrů čtverečních se mírně svažuje k lesu, který začíná hned za plotem. Zahradu tvoří vlastně jen trávník, v němž rostou dvě slivoně. Pod jednou z nich je souprava zahradního nábytku.

„Mám radši divokou zahradu,“ konstatuje Ela, „ale tady jsem ji přizpůsobila svým časovým možnostem na údržbu. Proto tu mám pouze jeden květinový záhon. Nechci, aby mě stresovalo, že něco nemám zalito. I tak se mi mezi tím kvítím občas projde pes.“

Pro radost a nadechnutí takto uzpůsobená zahrada stačí. Vzadu je ohniště se dvěma malými jednoduchými lavičkami. Pěkná velká lavice s opěradlem je pak vedle vstupních dveří před chalupou. „Ta je fajn, když se chce člověk ohřát na sluníčku. Ale ráno s kávou jen v noční košili jdu spíš ke stolu pod švestkou.“

Jen odpočívat nejde

„Obvykle sem jezdím na dva dny. Nejsem typická chalupářka, nemám připravený seznam činností, které musím stihnout,“ říká Ela, „ze všeho nejdříve jdu s Fredem do lesa na procházku. Když je však třeba, umím zabrat. Sama jsem opalovala, čistila a natírala okna, natírala okapy, vykopala trativod pod okap, kompletně jsem brousila, tmelila a natírala roubení v ložnici. A vlastně jsem hodně pomáhala i při stavbě kachlových kamen. Ale jen zevnitř!“ směje se.

„Pro mě je chalupa tvořivou hrou, kde se uplatní různé výtvarné techniky, které zkouším – maluju, drátuju, šiju.“ Výčet prací, které Ela zvládá, by byl velmi dlouhý a neomezuje se jen na „ženskou“ sféru. Za těch šest let se naučila chalupu dokonale znát a obsluhovat. Elektrické kachlové akumulačky spouští přes mobil, stejně tak podlahové topení v koupelně. Trávu na zahradě poseká křovinořezem nebo sekačkou a dřevo na topení si sama objedná i složí. „Dokonce umím vyměnit svíčku u sekačky!“ chlubí se se smíchem naše hostitelka.

text: Martina Lžičařová
foto: Jaroslav Hejzlar