Chalupa s rodokmenem
Ne každý se může pochlubit tak detailní znalostí historie své chalupy, natož aby mohl říct, že celou tu dobu patřila jeho rodině.
Roubená stavba stojí v obci Slavoňov od počátku 18. století, kdy se zde usadili bratři Taucové. Předci současné majitelky chalupy prý byli potulní rytíři, kteří přišli z Francie a ve východních Čechách se rozhodli hospodařit. To vše se dalo vyčíst z materiálů Státního oblastního archivu v Zámrsku, další rodinné detaily ukrývala také parte, která byla v pozůstalosti prababičky.
Chalupa i zahrada jsou rozděleny na dvě
části – na obytnou, respektive okrasnou,
a hospodářskou
Rodinné vazby
Právě její otec Josef Tauc v polovině devatenáctého století stavení rekonstruoval do současné podoby, což dokládají i dobové fotografie. Posledních sto padesát let historie domu je tedy zmapováno velmi důkladně. Dceru Josefa Tauce navíc pravnučka zažila osobně, když jako malá na chalupu jezdila.
Pradědeček, který se do chalupy přiženil, prý nebyl příliš šikovný a jeho zeť na něj v nepříliš dobrém vzpomínal: „Představ si, on neuměl ani naklepat kosu.“ Vzhledem k tomu, že tehdy měli hospodářství, to opravdu bylo na pováženou. Sám zeť naopak šikovný byl, a tak prababičce po ovdovění pomáhal v padesátých letech třeba s opravou propadlé střechy.
Když prababička v sedmdesátých letech zemřela, byl dům dlouhá léta opuštěný, její dcera se ale neměla k prodeji ani k nastěhování. Chalupu proto zkusili pronajmout Pražákům, ale nedopadlo to slavně. Ti k cizímu majetku pochopitelně příliš vroucný vztah neměli, takže stavení dál chátralo. Co nezmizelo, bylo většinou rozbité.
Když „mladí“ po sametové revoluci hledali chalupu na prodej, babička jim ji nabídla. Rodinná sága tedy od roku 1990 pokračuje pod novou taktovkou až do současnosti. Vzpomínky na dětství asi přebily zatuchlinu a plíseň, které v neudržované chalupě bujely. První úkol tedy byl uvést ji do obyvatelného stavu. Noví majitelé navíc měli malé děti, takže prvních deset let se toho ani moc nedělo, peněz nebylo nazbyt. I tak bylo stále co dělat – vyklízelo a uklízelo se a spřádaly se plány do budoucna.
Ve zděné části jsou technické místnosti,
ale také chodba se vstupem na půdu i do
sklepa
Kulturní památka
V nové společenské atmosféře devadesátých let byli i pověstně přísní památkáři lépe naladěni a souhlasili s tím, že poškozené roubení bude možné nahradit vyzdívkou z plynosilikátových tvárnic zvenku překrytých falešným roubením z prken. Náhoda ale nakonec přispěla k tomu, že rekonstrukce proběhla poctivě do původního stavu. A opět v tom hlavní roli sehrála rodinná tradice. Děda, který dělal hrázného na Rozkoši, v restituci získal les a nabídl možnost odtěžit dřevo na masivní trámy. Nikdy toho prý nelitoval, protože když viděl výsledek rekonstrukce, moc se mu to líbilo a byl spokojený, že materiál přišel do dobrých rukou.
V roce 2000 se tedy začaly měnit trámy, v té době prý bylo těžké někoho na tuto práci sehnat, protože chyběly zkušenosti. Prací se nakonec ujala firma Tesmen, a přestože některé práce dělala poprvé, se ctí si s nimi poradila. Ocenit je potřeba i její odvahu, většina tesařů se toho tehdy bála. Dnes už existuje spousta firem, které se podobnými pracemi zabývají. Pomocí heverů se musela zvednout střešní konstrukce, původní poškozené trámy se vyřezaly, odstranily a nahradily novými. Vyměněno bylo kompletně roubení a stropní trámy. A to si majitelé mysleli, že se vymění jen dolní dva trámy.
Zatímco obložky vzešly z rukou truhláře, kredenc si Stáňa Henclová zrenovovala sama
Původní postele byly krátké, takže se musely udělat delší bočnice
Roubenka z mokrého dřeva
Na trámy se použilo smrkové dřevo, které se na radu odborníků těžilo v lednu, aby mělo co nejméně mízy. O dva měsíce později už se trámy instalovaly. Dávaly se tedy mokré, aby se nekroutily. Kdyby se totiž nechaly volně vyschnout, zkroutily by se do vrtule. S následným sesycháním se ale musí počítat, konstrukce si sedla o deset centimetrů. Proto třeba nad okny musela být dostatečná mezera, aby se stavební otvor zmenšil přesně na rozměr zárubní.
Ze stejného důvodu se také utěsnění mezi trámy realizovalo až po dvou letech, kdy materiál přestal výrazně pracovat. Spáry se v dávných dobách vyplňovaly mechem a směsí hlíny s plevami, naštěstí dnes existují praktičtější a trvanlivější způsoby izolace spár. Trámy bylo potřeba ošetřit ještě na povrchu, aby odolávaly škůdcům i povětrnostním vlivům. Majitelé nedají dopustit na sadolin.
Krovy naštěstí vyměnit nebylo třeba, zato střešní krytinu ano. Památkáři tedy nakonec přispěli aspoň na střechu s tím, že se musí položit buď dřevěný šindel, nebo betonové tašky, které na chalupě byly od třicátých let. Zvítězila moderní varianta.
Srdcem velké obytné místnosti jsou kamna s teplovodním výměníkem a ležením
Svědci dávných věků z obrázků nad lavicí shlížejí na nové stěny, okna i jídelní
kout
Zařizování interiéru
Zatímco zvenku dominuje roubená část stavení, uvnitř zaujmou kachlová kamna a dřevěný nábytek. „Truhlářské práce nám dělá kamarád Jiří Remeš z Blažkova u Nového Města nad Metují. Dveře dělali učni z truhlářského učiliště v Jaroměři. Mistři měli radost, že se kluci naučí na nějaké staré práci. Jako závěrečnou zkoušku dělali vnitřní okna. Z osmi oken se daly použít akorát tři, bylo to nad jejich síly. Židle a stůl se jim ale povedly,“ prozrazují manželé původ dřevěného vybavení.
Srdcem velké světnice, která vznikla zbouráním příčky, jsou kachlová kamna s ležením. Představu, že budou s teplovodním výměníkem a současně dokážou kouřem zásobovat udírnu, dokázal splnit až našim čtenářům známý Petr Dušička z Libňatova. První oslovený kamnář přitom tvrdil, že to nepůjde. Kamna díky radiátorům vytopí všechny obytné místnosti.
Také koupelna s toaletou je sympatickou
kombinací moderny a tradičního dřeva
Pokračování tradice
Chalupa by mohla zůstat v rodině. Pokračovatelé rodu jsou dva, ale jsou ještě ve věku, kdy je chalupaření prý ještě „nebere“. Navíc mají vzpomínky na dobu, kdy rodiče při každé návštěvě jen pracovali, takže prý bude potřeba je přesvědčit, že chalupa může znamenat i odpočinek. Vzhledem ke smělým plánům do budoucna by se to mohlo i povést.
Majitelé chalupu přes sezonu uplynulých deset let pronajímali. Peníze neprojedli, nýbrž investovali do zvelebení nemovitosti. Měli totiž v plánu se sem v důchodu přestěhovat na stálo. Pán domu si dělá legraci, že k tomu je nutné udělat především saunu. Ve skutečnosti ho ale čeká mnohem víc práce – dodělat další dvě obytné místnosti a v budoucnu i technické prostory, chystá se totiž hospodařit.
Nakonec se majitelé rozhodli vše uspíšit. „Uvědomili jsme si, že s věkem síly budou ubývat, a my bychom si toho, co jsme celý život budovali, nemuseli ani užít, takže není nač čekat. Děti už si hledají vlastní bydlení, takže my v klidu můžeme odejít na vesnici,“ dodávají svorně.
Text a foto: Tomáš Krásenský
Chalupa s rodokmenem
