U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
CHALUPA S LORDEM
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
V téměř 250 let staré roubenici pod obrovskou lípou jsou hájeni všichni živí tvorové, včetně kňourů, kteří občas rozryjí zahradu. Nejvíc pozornosti ovšem její obyvatelé věnují statnému rezavému kocourovi Lordovi. A taky si tu hýčkají pár tvorů neživých: Eva Pilarová s manželem se pochlubili pětadvaceti krásně vybarvenými trpaslíky…
Právě lípa na kopci, z něhož je výhled daleko do kraje, a sad kvetoucích ovocných stromů paní Evu okouzlily, když to místo viděla poprvé. Přestože jí režisér Vašta sehnal stodolu v Dolní Vidími, kde měl sám chalupu, a navzdory tomu, že v téměř zařízené stodole už tekla voda a svítila elektřina, neváhala. “Ani jsem si neprohlédla, jestli je v pořádku střecha nebo podlahy a těsně před srpnem 1968 jsem chalupu koupila,” vzpomíná.
Láska k venkovu mi zůstala
“Jsem sice z Brna, tedy z města, ale tatínek i maminka měli spoustu příbuzných po venkově – na jižní Moravě i na Vysočině. Oba byli ze šesti dětí, a tak jsem odmalička jezdila ke strýčkům a tetám na prázdniny. Starala jsem se hlavně o zvířata. Naučila jsem se dojit krávy i kozu a přestože jsem byla městská a všechno mně nevonělo, dokázala jsem se postarat i o to, aby měly čisto v chlívku. Láska k venkovu a zvířatům mi zůstala. Ale nechtějte, abych líčila, že sázím kytičky a starám se o ně! Já je miluju spíš výtvarně. Jsem z nich nadšená, hlavně když kvetou žlutě. Ale kdyby je nezalil můj muž, asi by si musely chodit pro vodu samy. Já na ně totiž zapomínám: pokochám se – a jdu dál,” přiznává chalupářka. “Kde tady rostou bylinky, to ovšem dobře vím. Je bezvadný, že se můžu při vaření sebrat a zajít si pro čerstvou bazalku, koriandr, majoránku, tymián nebo meduňku na moučníky. Přiznávám však, že je poznám, až když promnu lístek v prstech. O zahrádku, o trávník a o dřevo se tady zkrátka stará Honza. Já zase uklízím, mám ráda, když je všechno voňavý, nablejskaný. Kolikrát utratím víc za prostředky na úklid než za kosmetiku. Ani práce kolem stavení mi nevadí. Poklidím listí, natřu plot, natřu trpaslíky…”
O trpaslících “domácích”
V tomhle kraji mají tradici. Není zahrádky, aby nějaký nevykukoval ze záhonu, hlídají úrodu a naznačují, že v různých zákoutích i dole pod zemí je ještě spousta tajemství. Tady však bydlí v chalupě. Ne snad proto, že by byli stejně jako ona památkově chránění, oni totiž nejsou dobře chránění před deštěm. “Někteří jsou pořád pěkně barevní, já miluju i na nich hlavně žlutou. Dostala jsem i pár kousků dost nepovedených – jeden byl fialový, zelenošedý, další celý hnědý. Nedávno se tu natáčel televizní pořad, kde měli vystupovat i oni. Chtěla jsem, aby jim to slušelo, a tak říkám: ‘Honzo, kup mi v Praze barvu na trpaslíky, tady ve městečku nemají’. Přivezl – a já jsem se dala do natírání. Máme jich pětadvacet, není to žádná legrace. Leč když jsem zkrášlila posledního, zjistila jsem, že mám zabarvenou ruku, že to zkrátka pouští. Takže trpaslíci teď nesmějí na déšť a bydlí ve stavení. Vždycky je vynášíme jen na sluníčko.” Někdo však paní Evě nedávno poradil, že by je mohla něčím přelakovat. A když to nepomůže, všechny je chce osprchovat a koupí pořádnou barvu. “Ať si říká kdo chce co chce, já mám trpaslíky ráda,” končí tuto epizodu.
Chalupářské radosti
Odpovědí na otázku, co je tady její největší radostí, nás zpěvačka překvapila. “Sedím si v tom neuvěřitelném klidu u počítače a připravuju texty na rozhlasová Dobrá jitra, spojovací slovo a boďáky pro koncerty s mojí kapelou, sem tam napíšu článek, nějaký recept do kuchařky – a dala jsem se znovu do knížky vzpomínek. Začala jsem v době, kdy jsem byla hodně nemocná, teď bude veselejší. Vděčím za to hlavně léčiteli Jaroslavu Doubravovi – předloni jsem o něm napsala knížku Potkala jsem léčitele.” Prý se tu ráda také učí nové písničky, protože v pražském 2 + 1 si moc vyzpěvovat nemůže. Ne kvůli sousedům, ti jsou nesmírně tolerantní, ale kvůli miláčkovi rodiny, statnému sedmiletému kocouru Lordovi. “Když začnu brát vejšky, dívá se na mě tak vyčítavě, že si radši tady někde najdu koutek, kde mě neslyší.” Na chalupě se prý i Lordovi líbí mnohem víc než ve městě. “Tady se projevují jeho kočičí pudy. Jak přijedeme, hned prošmejdí půdu, ani plcha se nelekne. A že jich tam bývá požehnaně. Taky loví rejsky, ale nezabíjí je, protože asi nechápe, že jsou k jídlu. Je pořád dobře nasycený, tak si jen hraje. Nám je pak přinese ukázat. Jednou taky statečně přitáhl netopýra,” nemohl se nepřidat k vyprávění Jan Kolomazník, který jejich “krymského krémového” převelice miluje. Když například loni malovali chalupu, řekl, že všechno zvládne s malířem sám, jen ať Lordíček zůstane s Evou v Praze – aby nemusel být v průvanu. “Díky tomu se nemusím starat o stavební úpravy chalupy,” uzavírá lapidárně a viditelně spokojeně paní Eva.
Chráněná je nejen stavba
Na roubence je v dobrém i v tom méně příjemném smyslu slova znát její stáří. Byla postavena z kamene a trámů z místního polesí v roce 1754 a je v péči památkářů. “Je třeba ctít charakter stavení. Dělali jsme jen novou omítku a teď budeme muset položit novou krytinu na střechu. Zatím jsou na ní světle šedé cementové tašky, které už se nedělají, ale ve Znojmě jsme objevili něco podobného. Barvu zkrátka musíme dodržet,” vysvětluje Jan Kolomazník. “A pak přijde na řadu plot. Chalupa nutí ke každoroční renovaci. Vždycky něco ulítne – a já začnu honit řemeslníky.” Památkáři dohlížejí na to, aby se něco nestalo stavbě, a ti dva chalupáři zase chrání vše živé. Pavučiny se smetají jen jemně, aby se neublížilo pavoučkovi, plchové sice vyžírají krovy a v noci dělají pěkný rambajz, ale jsou chránění, pod schody do domu se zabydlela užovka bojovná (jakýsi expert jásal, že ještě vůbec někde žijí) a slepýši tam mají hnízdo stejně jako pavouci. “Srna, kterou přikrmujeme, přišla letos ukázat dceru. Moc mě mrzí, že jsem u sebe neměla kameru, když se s ní potkal náš Lordíček. Těžko říct, kdo se polekal víc. Také k nám chodí liška, kuna, zajíček, jezevec a divočáci každý rok strašlivě rozryjí zahradu,” vypočítává Eva a její muž dodává, že sbírají u známé v kadeřnictví vlasy, protože slyšeli, že když se lidské vlasy rozvěsí v děrovaných mikrotenových sácčích po plotě, divočáky to odradí. Pokud vám na zahrádku chodí také škodit černá zvěř, zkuste ten recept. Dozvěděli jsme se i několik dalších, které se v chalupě pod vysokou lípou připravují hlavně venku na grilu (na několika si s paní Evou pochutnáte v příštím roce, až nastane čas grilování). “Ale nejčastěji manžel upeče v troubě brambory. Nechá je ve slupce, jenom čistě umyje. Dáme si k tomu máslíčko, trochu soli – a nějaký zeleninový salát. Žádná dietka to sice není, Honzík má na pět brambor čtvrtku másla, ale chutná to výtečně.”
Foto – Lord je výstavní zvířátko – a je svými lidmi po zásluze milován a hýčkán
Foto – Hnědobílé roubení lemuje pavláčka s jasně červenými pelargóniemi; je odtud krásný výhled do kraje
Foto – Omítka září novotou, ale střecha tiše připomíná, že bude třeba zase honit řemeslníky
Foto – Ve velké sednici nemohou chybět kachlová kamna s pecí, v níž se zatápělo ze síně a pekl se v ní chleba a koláče. Další kachlový sporák vyhřívá sousední pracovnu (obrázek dole)
Foto – Venkovský ráz ctí i drobné ozdoby chalupy; a všechny jsou perfektně udržované, jak potvrzují i tyto kořenky
Foto – Rodinka trpaslíků může vyrazit na procházku – nad chalupou září sluníčko…
FOTO MARTIN MAŠÍN
