Chalupa pod lesem

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Kuklov je miniaturní jihočeská vesnička bohatá na dějinné události a zvraty. Totéž lze říci i o chalupě Pernikářových, usazené u silnice pod bohatě zalesněným homolovitým kopcem, který dal vesnici jméno.

Nad vesnicí Kuklov na Českokrumlovsku stával v 15. století královský hrad s klášterem v podhradí. Hrad pobořili Rožmberkové, z kláštera zbyly romantické ruiny a pak odešli i němečtí osadníci, kteří kdysi dali obci jméno Guglwaid čili lesnatá homole. Zbylo po nich pár opuštěných chalup, malebně rozhozených podél cesty.

V šedesátých letech minulého století tu v lese u kláštera zastihla bouřka mladou dvojici na výletě. Nezbylo jim nic jiného, než si v kuklovském lese postavit stan. A zalíbilo se jim tu tak, že přijížděli zas a znova. Nakonec ve vsi objevili a za pár korun koupili vybydlenou chaloupku.

„Ti trempové byli moji rodiče,“ vypravuje současná majitelka, paní Radka Pernikářová. A tak začal dlouhý příběh kamenné chalupy, jejíž největší devizou bylo místo, kde byla usazená. Od té doby se tu samozřejmě hodně změnilo. Zvlněnou krajinou putuje stále více turistů k okolním romantickým zříceninám. Mladé lidi místo inspiruje natolik, že sem přijíždějí uzavřít sňatek. „Všechno to hemžení se děje jen pár set metrů od naší chalupy,“ usmívá se paní Radka a přiznává, že i ona na chalupu dojíždí z Českých Budějovic, kde bydlí, mnohem častěji než dříve.

„Mám to tu stále raději a kromě toho tady nastálo bydlí moje maminka, která by ve městě žít nechtěla. Dokonce jsem v Kuklově v polních podmínkách prožila i čtyři roky mateřské dovolené,“ říká majitelka a ukazuje na pětiletého synka, který prohání po terase kolem nás miniaturní traktor.

Dům z kamene

Chalupa Pernikářových je protáhlé stavení, kde se kdysi žilo jen ve velké světnici sousedící se síní a černou kuchyní. Na světnici navazoval chlívek a stáj s krásně klenutým kamenným stropem. Původní majitelé stavěli téměř výhradně z kamene.

„Když sem rodiče přišli, chalupa byla totálně vybydlená, místo dveří po poválečných přistěhovalcích zbyly jen díry ve zdi, podlaha byla hliněná… Stavení během let prošlo mnoha menšími i většími opravami a úpravami, které probíhaly jen pomalu – tak, jak měli rodiče prostředky a čas,“ vysvětluje majitelka. Například se zjistilo, že těsně pod původní hliněnou podlahou končí rostlá skála. S tou si nikdo neporadil, takže je v nové podlaze zabetonovaná. „Nejvíc práce jsem tu vykonala až smým novým partnerem, stavařem, během posledních sedmi let. Neměnili jsme půdorys domu, mimo jiné i proto, že jsme v CHKO, spíše jsme jen upravili a zútulnili vnitřní dispozice. Dnešní kuchyně například vznikla z bývalé spižírny.“

Úpravy v poslední době završilo nahození nových omítek a výměna střešní krytiny. Největší stavební změnou bylo vybudování samostatného bytečku pro maminku paní Radky. Jde o slunný podkrovní přístavek se samostatným vchodem v zadní části domu. „V patře je ložnice, koupelna a záchod a úplně pod střechou máme bydlení, kterému říkáme turistická třída. Na matracích tu spí naše četné návštěvy.“

Majitelka nyní spolu s přítelem pracuje na úpravách stáje na stání pro veterány – automobily i traktory, a také aby tu bylo dost místa pro chvíle posezení s přáteli. Vždyť jen užší rodina čítá patnáct lidí. „Chalupa je konečně v pořádku a já se mohu naplno věnovat svojí největší lásce – zahradě.“

Zahrada pro radost

„S výsadbami začala moje maminka a jak jí přece jen ubývaly síly, pokračovala jsem já.“ Travnatou rovinku podél domu lemují kromě keřů i kamenná koryta a květináče. „Není špatné jedno koryto napustit vodou jako ptačí pítko a ozdobit ho vodními rostlinami. Vykvetly mi i vodní hyacinty, na ně jsem docela pyšná.“

V zahradě stojí i zvláštní skupinka stromů: „Maminka zasázela před chalupu kdysi dávno modříny a pod ně nějaký ten břečťan. Modříny podlehly obaleči, takže jsme koruny seřízli a spodní část kmenů s břečťanem jsme ponechali. Jak do něj najednou šlo víc slunce, vyrazil vzhůru a neuvěřitelně se rozrostl. Teď si užíváme dotazů kolemjdoucích, jaké podivné stromy to máme. Nikdo nevěří, že břečťan!“

Když sejdeme po širokých kamenných schodech, oceníme kamenné terásky, Radčino vlastnoruční dílo. Pyšní se hostami, bergéniemi, dlužichami, zvonky, růžičkami – zkrátka pestrou všehochutí. Bují tu i venkovní tradeskancie virginská s modrými kvítky, samotné kamenné zídky zdobí netřesky nebo vděčný zvěšinec zední.

A máme před sebou travnatý sad. „Jsou tu švestky, jabloň šampion a hrušeň, daří se lísce nebo kalině. A úplně do špičky pozemku chci zasadit borovici vejmutovku jako optické zakončení zahrady,“ prohlašuje naše hostitelka.

Proč veškeré výsadby vypadají tak přirozeně a ladně? Po delším přemýšlení jsme konstatovali, že Radka Pernikářová sází podobné k podobnému. Růže s pivoňkami, třapatky s kolotočníky a jiřinami, dlužichy se šalvějemi a podobně. Výsadba pak působí kompaktně, nic z ní netrčí. Některé záhony ladí v jednom tónu, třeba vícero druhů zvonků u plotu. Jinde se barvy doplňují, jako je tomu za domem, kde dominují růžové náprstníky se žlutými vrbinami.

Štít domu se povedlo zazelenit přísavníkem, ale majitelé si včas řekli „dost“. Štít je totiž z krásného kamene a byla by škoda jej celý skrýt v zeleni. Proto přísavník průběžně krotí. Alespoň je vidět i na otvory, v nichž hnízdí vrabci polní.

Tak si tu žijeme

Klima Blanského lesa je docela drsné, s tuhými zimami a častým větrem, ale zdejší příroda prý stojí za to, aby už člověk netoužil žít jinde. „Užívám si procházek po okolních lesích, sbírám rostliny do suchých vazeb a aranží, které dělám pro své kamarádky. Z městské holky jsem se změnila v člověka, který už chce být jenom v přírodě. Vím, kde rostou i orchideje, třeba vemeník dvoulistý. Běžně potkáváme užovky, zmije i rosničky. Syn s mým přítelem zdobí kamenný menhir před chalupou nalezenými lebkami lesní zvěře.

Přítel je takový kutil, že jej bez kleští nebo svářečky snad nikdy neuvidíte. Má pro mě maximální pochopení, takže k narozeninám dostávám místo kosmetiky třeba balvan do zahrady nebo hezké kliky ke dveřím,“ směje se paní Radka.

Zdejším problémem je pitná voda. „Máme jen užitkovou, pitnou vozíme buď z Budějic, nebo z jedné studánky. Už padesát let! Dokonce i ta užitková nám před časem zmizela, naštěstí stačilo pořádně vyčistit studnu a pramínek se vzpamatoval. Kdysi jsme mívali malý koupací bazének, ale se zdejší vodou byly pořád problémy, museli jsme ho věčně čistit, spousta chemie. Tudíž jsme se rozhodli, že až vybouráme podlahu v garáži, zavezeme tím materiálem celé milé jezírko a bude klid.

Pěstujeme rajčata a okurky, pod jedním stromem mám hrášek, ale ostatní zeleninu si kupujeme. Za tu námahu a peníze mi to nestojí, zvlášť když mi třeba srnka kompletně spásla všechny čerstvě zasázené jahody,“ říká s úsměvem majitelka jezevčíka a hostitelka blíže neurčeného množství koček.

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER