Chalupa po dědovi

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, rss-feed

Na chalupu v Podkrkonoší jezdila s dědou i babička, jejíž chloubou byla hlavně zahrádka. Ale hlavně on byl duší tohoto místa. Rád všechno vylepšoval a všichni sousedé ho znali. Dnes tady přebírají otěže mladí.

Od 2. světové války byla chalupa víceméně prázdná, protože majitelé byli Němci, kteří po Benešových dekretech museli odejít. Zůstala po nich památka – stará fotografie, kterou si můžete prohlédnout. Děda s babičkou, oba vysokoškolsky vzdělaní chemici, chalupu v Horní Brusnici pod vrchem Zvičina koupili v roce 1970. Předtím jezdili z Prahy na víkendy do západních Čech, blízko Suché u Jáchymova. Měli tam půl domu, ale toužili mít sami celé stavení. Také neměli rádi zimu, která se u Jáchymova dlouho držela. Zdejší chalupu jim dohodili kamarádi, dědovi v té době bylo čtyřicet let.

Ořešák, který stíní čelo chalupy, už něco pamatuje… Foto: Petr Živný

V Horní Brusnici byli šťastní. Chalupařili, jezdili autem po výletech, poznávali nový kraj. Měli dvě děti, dceru a syna. Když syn tragicky zahynul, tak se děda rozhodl nemovitost odkázat právě jeho rodině, i proto, že sem dcera jezdila málo. Majiteli chalupy jsou v současnosti synovy děti, dva sourozenci – Martin a Vendula. Jezdí sem společně s maminkou, s partnery a se psy.

Do rohu světnice se vešla manželská postel a ještě tu zbyla spousta místa. Foto: Petr Živný

Během koronavirové izolace v hlavní místnosti vyrostla kuchyňská linka. Foto: Petr Živný

Chalupa leží v Krkonošském podhůří, ve stráni s voňavými loukami, jejichž trávu spásají koně. Pozemek dole pod chalupou jim také patří, protože jak se JZD vzmáhalo a ohraničovalo své kusy země, tak děda zahradu rozšířil, aby až k domu družstvo nemohlo.

Babička a děda tu prožili léta důchodu i se svými vnoučaty, která se snažili do prací kolem chalupy zapojit. Když děda zemřel, chalupa několik let pustla. Babička sem nechtěla jezdit, raději zůstává v Praze u dcery, Martin odjel se svou přítelkyní Lucií na Nový Zéland a Vendula byla ještě mladá. Chalupu do života vrátila jejich maminka, když sem začala jezdit s novým partnerem. Hlavně dům vyvětrali a zahradu posekali. Nakonec se zapojila i Vendula a společně vytřídili věci po dědovi, bylo nutné spálit i pár kousků nábytku kvůli červotoči. Pak přišel koronavirus.

Jídelní stůl vyráběl děda a natřel ho červenohnědou barvou. Později jej Vendula vylouhovala, získal tedy přirozený odstín dřeva. Foto: Petr Živný

Doba koronavirová

Čas izolace využili k renovaci kuchyně, kdysi jediné obytné místnosti, kde byla pec i postele. Moderní linka s myčkou, sklokeramickou varnou deskou a dřezem nahradila staré vybavení. „Kuchyň je po Matějově babičce,“ představuje Vendulina přítele maminka Martina. Ostatní zařízení bylo ve světnici zachováno. Děda tu zanechal vlastnoručně vyráběný stůl, příborník, který je sestaven ze dvou částí a který maloval moravskými motivy, a postele, jež prodlužoval a přidělával jim vyřezaná čela.

Do výčtu velkých zařizovacích předmětů lze zahrnout i kamna s pecí, ta jsou a nejsou původní. Kamna jsou otočena o 90˚, kdysi stávala podél pece. Kachle a kování jsou staré sto dvacet let, pamatují ještě německou hospodyni. Podlahu z prken a dlažby dělal děda v roce 1987 v rámci velké rekonstrukce, protože zjistil, že v chalupě řádí dřevomorka.

Kamna mají dosud původní kachle po německých majitelích a pec, na které se dá spát. V kamnech se zatápí jen v zimě. Foto: Petr Živný

Ve světnici je všechno natřeno na zeleno, v ostatních místnostech se objevuje další odstín – červenohnědý. Matěj s údivem poznamenává: „Jako by před třiceti lety ani nebyly žádné jiné barvy.“ Neví, že za socialismu tomu tak bylo. Byl velmi omezený výběr, dnes si můžete namíchat jakýkoliv odstín.

Chlév s vročením

Podívejme se nyní na chalupu jako na celek. Už víme, že naproti domu stála stodola. Zopakujme si, že jde o přízemní stavbu, zčásti zděnou, zčásti dřevěnou. Kdysi se stavěly chalupy tak, že vše bylo pod jednou střechou, aby v dešti hospodář nemusel běhat přes dvůr. I tady tomu tak bylo. Nejprve stály za sebou tři chlévy, pak obytná část, tu poznáte podle dřevěných stěn. Z posledního chlívku děda vybudoval obytnou místnost, když se měl narodit Martin, a propojil ji s částí chalupy.

Před kamenným zápražím stojí koryta, která sem přestěhovali z chlévů. Teď se v nich pěstují bylinky. Foto: Petr Živný

Podél venkovní zdi stavení vede kamenný chodníček z pískovcových bloků, který chrání střecha. Terén už upravili Němci, stráň začíná dál od chalupy, aby do domu netekla voda. Místo po stodole, kterou zboural děda, zvolna zarůstá. Vysadil smrk, v současnosti úctyhodných rozměrů, o kus dál zbyl po Němcích mohutný kaštan. Na pozemek se vstupuje dřevěnými dveřmi a vedle jsou vrata, ale ta již nejsou funkční, protože za nimi na kamenné dlažbě stojí dvě křesílka a stolek a je tu rozebraný pingpongový stůl. V létě za deště tady, pod stříškou, musí být příjemně.

Nad jedněmi dveřmi do bývalého chlívku můžeme číst vročení. Foto: Petr Živný

Kdysi bývaly chlévy propojené. Dnes jsou dveře mezi nimi zazděné a chlévy už slouží jinému účelu. V prvním, kdysi prasečím chlívku, jsou stroje a věci do zahrady, druhý, bývalá maštal, slouží jako dílna. Nad ní je do kamenných bloků pískovce, které tvoří ostění, vyryta datace 1822, pravděpodobně rok výstavby chalupy.

Zadní, tzv. babiččin pokoj je v roubené části, která z chalupy kolmo vybíhá. Foto: Petr Živný

Babiččina místnost

Původně do chalupy nebyla zavedena voda, ale na dvorku byla naštěstí ve studni. V roce 1975 byla voda přivedena do předsíně z místního řadu a po čtyřech letech rozvedena po chalupě.

Způsob vytápění naposledy měnil děda v 90. letech. Z předsíně přestěhoval kotel do chlívku a zavedl ústřední topení. Z kombinovaného kotle proudí teplá voda a také teplo. Nejteplejší místností je ta, kterou obývala babička, tzv. babiččina. Je to pokojík v roubeném kolmém „výběžku“. Paradoxně největší vrásky udělala současným majitelům nejnovější místnost – pokojík z chlívku. Ukázalo se, že je plesnivá a bude vyžadovat jejich zákrok. S tím už pomáhal maminčin přítel, aplikoval do stěn vodní sklo.

Když se měl Martin narodit, z posledního chléva děda vybudoval ložničku. Foto: Petr Živný

V přízemí je ještě vstupní chodba s koupelnou a se záchodem a komora. Pod střechou je půdní prostor s pokojíkem pro hosty. „Děda ho dělal, když mu bylo 76 let,“ říká Matěj s obdivem. A potutelně doplňuje: „Mezi půdou a střechou je ještě jedna půdička, tam nikdo nechodí a obývá ji kuna!“

Na půdě se ukrývají mnohá tajemství… Foto: Petr Živný

„Jak se chalupa přestavovala, je podlaha plná menších schůdků a zdi jsou nestejně dlouhé a mají mnoho přístavků,“ dodává Martina, která nás chalupou provází. Vzpomíná na svého pracovitého tchána: „V 80. letech se dávala nová střecha, v roce 1986 dostala chalupa nový štít, v 90. letech místo shnilých trámů přišly do přední části cihly, do toho děda objevil dřevomorku… V roce 1990 tady byl bagr a rovnal místo po stodole.“ Zkrátka byl to tanec kolem domu, děda i babička se nezastavili, stále bylo co předělávat.

Naproti chalupě je v terénu vybrán zářez, památka na zahradní sklípek, do něhož umístili letní posezení s ohništěm. Foto: Petr Živný

Pod chalupou je vlhká louka, kterou současní majitelé pronajímají. Foto: Petr Živný

Nastupuje nová generace

Chalupy se chopili mladí. Zatím postupují zvolna a objevují stavení po stavební stránce. Už předělali elektriku, která se jim zdála překonaná, a také museli, jak už bylo řečeno, zasáhnout v zadní místnosti injektáží. Před chalupou se vyřádili na terénu, podle Matěje sem přišlo osm kubíků zeminy a vloni pokládali travní drny. Začínají i zahradničit. Zasázeli první ovocné stromky a zryli svůj první záhon. Vyznávají permakulturu a dávají přednost přírodním materiálům. Martin si dokonce přál mít na chalupě svatbu, což se nakonec podařilo uskutečnit. Lucie porodila holčičku, první Martininu vnučku. A všichni uchovávají vzpomínky na dědu, ten je jim příkladem. Genius loci tohoto místa v nich přetrvává.

Foto: archiv rodiny majitele

Tenkrát…

Chalupa ještě s německými majiteli, snímek pochází asi ze 30. let minulého století. Největší změny doznala střecha, protože na té původní ještě ležely došky a byl tu vikýř „podávák“. Naproti obytnému stavení stála stodola.