Rekonstrukce staré chalupy dala majitelům zabrat. Výsledek ale dopadl na jedničku

Rubrika: Akce a výstavy, Interiér, rss-feed, Zahrada

Eva s Otou žijí v rekreační chalupě, v níž se psala část historie spojené s partyzánským odbojem. Odkazy na něj jsou v okolí stále přítomné, uvnitř už naštěstí léta vládne mír a klid.

Chalupa, o níž je řeč, je přirozeně usazena ve svahu jednoho ze žďárských kopců už dvě století. Stala se tak němým svědkem běhu dějin nejen v rámci rodin, které ji obývaly, ale i těch republikových. Byla přímým účastníkem dramatické události z posledních měsíců 2. světové války, kdy se v ní ukrývala trojice partyzánů. Boj mezi nimi a vlasovci, kteří jejich skrýš vypátrali, připomíná pomníček na louce pod ní. Zde potom, co úspěšně kryla ústup svých druhů, obrátila zbraň proti sobě mladičká partyzánka.

Místo si díky tomu, že současní majitelé postupovali při rekonstrukci velmi citlivě a ponechali tu většinu původních stavebních prvků, uchovává autentický ráz. Nenavozuje však tíživé vzpomínky, ale poklidnou a z pohledu dnešních dní až idylickou atmosféru první republiky.

Jak se hledá chalupa

Od nápadu pořídit si rekreační bydlení k jeho realizaci čekala manžele Evu s Otou několikaletá cesta: „Měli jsme pouze představu najít něco přijatelného a nikde pořád nebylo nic aktuálního,“ seznamuje nás Oto s počátky jejich chalupaření a pokračuje: „Po čase mi jeden známý stavbyvedoucí sehnal starou roubenku. Začali jsme s majiteli komunikovat, jenže to bylo několik sourozenců a prodej neměl řešení. Pak nám dal tip na tuto chalupu, ale další kamarád, který byl zdejší, mě trochu varoval, že je pěkná, ale dlouho opuštěná.“

Manželé se tím nenechali odradit a zkontaktovali majitele, kteří se z chalupy odstěhovali do nově postaveného domu. Majitelův otec řekl, že jim ji prodají, ale že to bude drahé. Ani toho se nezalekli a jeli se sem podívat: „Chalupa byla už opravdu dost zanedbaná, zahrada zarostlá, přesto jsme si řekli: ‚Půjdem do toho!‘“ vzpomíná na odhodlání Oto a dodává: „Kolega nám chalupu ocenil, začali jsme vyjednávat a v roce 1977 jsme ji koupili. Dali nám klíče a teprve tehdy jsme zjistili, jak to bude složité, co všechno bude nutné opravit.“

Sokl je pozůstatkem někdejší pece. Foto: Tomáš Dittrich

Uchovaná podoba

Rok výstavby zemědělské usedlosti by měl být 1841, písemně doložená je její existence od roku 1860: „Nevíme, jak tehdejší hospodářství vypadalo, ale asi moc rozdílné od současné podoby nebylo, protože podle dochovaných písemností tu nikdo z dalších majitelů nic zásadně nepřestavoval. Jen dole stávala ještě malá pazderna,“ seznamuje nás s historií Oto. Na střechách chlévů a stodoly se dochovaly šindele, jsou však překryté asfaltovou lepenkou a eternitem. V komoře odkazují kovová dvířka na bývalou chlebovou pec, jejíž pozůstatek je dosud součástí pokojíku.

Co se týče zdiva, většinou jde ocihly, pouze zadní zdi a příčka v kuchyni jsou kamenné. Pokojík měl za předchozích vlastníků jednu stěnu roubenou, ti ji ale nahradili cihlovou. Je tudíž možné, že mohl být podíl roubení větší. Ze zápisů je také patrné, že v roce 1890 došlo k výměně malých okének za trojdílná. Pouze estetickou úpravou prošla zděná veranda, když ji Oto obložil prkny, aby vypadala víc chalupářsky.

Tradiční dispozice

Z oplocené předzahrádky se přes verandu vstupuje do chodby. Po levé straně jsou dvě místnosti, z nichž první slouží jako technická, na konci chodby je vstup na půdu. Prvními dveřmi po pravé straně se vchází do kuchyně, na niž navazuje obývací pokoj a na něj malý pokojík. Dál v chodbě jsou dveře do komory přístupné i z kuchyně a pokojíku a další na WC. Chodba končí dveřmi vedoucími na dvůr, kde se po celé levé straně nacházejí bývalé chlévy. Ze třetí strany dvůr uzavírá stodola, která majitelům slouží jako přípravna a sklad dřeva na topení.

Za kovovými dvířky bývala pec na chleba. Foto: Tomáš Dittrich

Když je třeba vzít grunt z gruntu

První přišla na řadu logicky elektřina, dělaly se kompletně znovu rozvody včetně nové přípojky. Staré omítky majitelé oškrábali a natáhli nové. Dalším úkolem bylo vytápění, protože v domě nezůstala ani kamna. Kachlový sporák získali z vyhořelého domu ve vsi. Oto ho rozebral a tady znovu postavil. Obdobně jako kachlová kamna v obývacím pokoji.

Voda byla přivedena do kuchyně a koupelny, stačilo vyměnit darling. Nepohodlí mytí nádobí ve škopku odstartovalo další fáziúprav. Nejprve musel Oto do kamenných zdí vysekat drážky pro nové potrubí ke dřezu a bojleru. S vodou se tu váže jedna potíž, obsahuje víc železa, což se projevuje typickou kovovou chutí, a tak si vodu na kávu a čaj chodí manželé jednou za týden natočit do kanystrů k sousedům.

„Tím, že jsme jezdívali jen na soboty a neděle, jsme toho moc nestihli, víc jsme udělali o dovolených. Sjednávali jsme si i různé pomocníky. V roce 1980 jsme se konečně mohli oficiálně nastěhovat.“ Čekala je oprava střechy nad chlévy: „Přemýšleli jsme o kompletní výměně krytiny, ale nebyli jsme nijak movití, proto jsme ji opravovali po kouskách. Teď by potřebovala vyměnit celá, ale investice už do oprav nechceme dávat,“ vysvětluje Oto a dodává: „Současně jsme uklízeli venek, ze zápraží jsme odstranili suchý záchod, kultivovali zahradu, vysazovali stromy.“

V chalupě usazené ve svahu jednoho ze žďárských kopců se odehrálo mnoho lidských příběhů. Foto: Tomáš Dittrich

Záludná dřevomorka

Postrach dřevěných konstrukcí se nevyhnul ani této chalupě. „Prkna na podlahách už byla sešlapaná, tak jsme si řekli, že dáme novou podlahu,“ začíná vyprávět anabázi Oto „Hezkou!“ doplňuje Eva. „Když jsme starou vybourali, zjistili jsme, že ležela na hlíně. Tu jsme vykopali, vyvozili, udělali jsme trámový rošt a položili izolaci ze skelné vaty. Sehnali jsme pěkná široká prkna, podlaha vypadala nádherně!“

„Nastěhovali jsme nábytek a byli šťastní,“ bere si slovo opět Oto. „Snad už za týden se pod postelí objevil takový koláč a ona dřevomorka. Zřejmě byla zalezlá ve zdi a čekala na příležitost. Věděli jsme, že není jiné řešení než všechno vystěhovat a ta pěkná prkna vytrhat a pustit se dogenerálky.“ Zdi opálili autogenem, očistili, po metrech je podsekali, vložili izolaci a zazdili. Na zem navezli štěrk, odizolovali polystyrenem a navrch přišel beton. Přes všechna opatření se majitelé báli dát jako finální vrstvu znovu prkna, tak ji překryli PVC. Eva k tomu přidává praktický poznatek, že drhnout dnes dřevěnou podlahu by už nezvládala.

Stejně postupovali v kuchyni. V zadním pokojíčku někdejší prkennou podlahuponechali, protože pod ní je sklípek a prostor může „dýchat“. V roce 1997 vydláždili chodbu. PVC, jímž byla překryta betonová podlaha, se totiž při změně počasí rosilo a okolní zdi vlhly.

Lavička pod mohutným javorem láká k posezení. Foto: Tomáš Dittrich

Inspirace na občanku

Z veškerého vybavení zůstaly v chalupě pouze dva svaté obrázky, které nyní visí nad jídelním stolem. Na jednu stranu to majitelům přinášelo možnost vybavit si interiér zcelapodle svého, na druhou ovšem nutnost sehnat poměrně velké množství stylově odpovídajícího nábytku.

„Náhoda tomu chtěla, že ve Žďáře se právě likvidovala stará hospoda a majitel byl rád, že se nábytku zbaví. Nechal nám ho za symbolickou cenu. Kredenc jsem natřel, postele stačilo vyčistit a přeleštit. Čalouník do nich vyrobil žíněné matrace, přečalounil sofa, otoman a postel v pokojíčku,“ odkrývá další epizodu Oto.

Na výrobu jídelního stolu s lavicemi a židlemi posloužilo dřevo z mohutného uschlého jilmu, jenž stál u stodoly. Oto hledal historické židle, podle nichž by nechal vyrobit nové. V nedalekém Javorku přemlouval majitelku starého domu, aby mu jednu takovou půjčila. Té se nápad zrovna nezamlouval, svolila, až když jí nechal jako zástavu občanský průkaz.

Část dekorací, ať je to křížek nade dveřmi, či obrázek v pokoji, je dědictvím po Eviných příbuzných ze slovenskéModry. Pán domu si jako nadšený sběratel vytvořil malé muzeumřemesel. Má tu různé artefakty, například užitkovou keramiku i kachle, zemědělské nářadí, dalekohledy či sbírku čepic, mezi nimiž nechybí stejná, jakou nosil Funesův četník ze Saint-Tropez.

Bývalý, ze tří stran budovami uzavřený dvůr se proměnil v zatravněnou odpočinkovou plochu. Foto: Tomáš Dittrich

Chalupaření budiž pochváleno

„Trávíme tu čas od jara do podzimu. Je to vždy takové ‚stěhování národů‘. Dvakrát naplníme auto, abychom sem všechno potřebné přestěhovali, a na podzim věci zase sbalíme, aby zde nic nezůstalo nezabezpečené,“ popisuje organizační záležitosti kolem pobytu Oto.

„Po těch bezmála padesáti letech jsme tu nejstarší generace a je znát, že už nám síly ubývají. Pokud jsme schopní, pracujeme, pokud ne, odpočíváme. Jeden den jedeme na nákupy, tak si oddychneme, a druhý den pokračujeme. Přece nebudeme jen sedět a koukat z okna do zarostlé zahrady.“ Chalupa byla pro manželeterapií, když procházeli nelehkou životní etapou, a nyní práce kolem ní, zahradničení i sekání louky, řezání a štípání dřeva do všech kamen přispívá k jejich obdivuhodné kondici.