U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
CHALUPA JE HRA
Kategorie: Stavba | Autor:
Televizní štáb navštívil vodní mlýn v Loučkách, které jsou součástí města Oder. Jeho majitelům, manželům Královým, a partě řemeslníků se zde v zimních dnech podařilo usadit nové mlýnské kolo.
Mlýn v Loučkách náležel původně k místní rychtě; tak se to alespoň píše v dostupných publikacích o zdejším kraji. Jan Tomáš ze Zvole a z Goldštejna předal tento mlýn se třemi koly i s polem 25. ledna 1571 do vlastnictví jistému Pavlu Schwarzovi. V té době museli poddaní z Louček podle smlouvy s vrchností čistit mlýnský náhon, a to kdykoliv, když to bylo třeba. Oni to tenkrát poddaní, ale ani mlynáři, neměli vůbec jednoduché: ti zase museli na základě smluv odvádět různé finanční i naturální dávky.
V průběhu staletí
Paní Králová, současná majitelka mlýna, zdědila stavení po svém otci. Zná dokonale jeho historii. „Od dob, kdy mlýn vlastnil Pavel Schvarz, změnil objekt několikrát majitele. V roce 1762 jej Karel Weigel prodal Johannu Wesselskému, dolnímu mlynáři z Jakubčovic. Ten jej za tisíc tolarů koupil pro syna Valentina amlýn se tak stal na dlouhou dobu majetkem rodu Wesselských. Odtud také získal své jméno.
Posledním majitelem mlýna z rodu Wesselských byl Ferdinand Franz, za jehož působení se vodní síla začala využívat k výrobě elektřiny pro horní část obce. Zahynul tragicky na konci 2. světové války a jeho manželka se syny a dcerou byli vysídleni do Bavorska,“ vypráví Věra Králová. Po válce, v roce 1946, převzal mlýn její otec, Hubert Pazdera, jenž byl spřízněn s rodinou Wesselských.
Mlýn sloužil ke šrotování obilí a do roku 1947 a dál dodával elektřinu pro část obce. Pazderovo soukromé hospodářství skončilo pod nátlakem v roce 1959. Mlýn pak začal chátrat. Nejvíce utrpěla mlýnská technologie a vodní kola, částečně byly zničeny i hospodářské budovy.
Pouto k rodinnému majetku
Zdědit obrovský areál, který je navíc kulturní památkou, to je velká zodpovědnost. Pouto k rodinnému majetku je ale silnější. Paní Králová se za velké pomoci svého muže snaží obnovit mlýn i díky vzpomínce na nekonečnou dřinu svého otce. Dodnes uchovává dopis, v němž se otec svěřuje příbuzným v Německu. Stěžuje si na dřinu a píše o své snaze udržet mlýn i přesto, že musí zároveň pracovat i pro družstvo a na všechno už mu síly nestačí. Rozhodl se marnou snahu vzdát a mlýn uzavřít. Příbuzní jeho situaci chápali a vyjádřili mu svou podporu. Věřili, že se doba změní a mlýn zase začne klapat. Netušili však, že to potrvá několik desítek let.
Přes problémy se rodičům paní Králové podařilo udržet mlýn alespoň v uspokojivém stavu. Jiné podobné objekty takové štěstí neměly. Dnes už jsou zchátralé nebo zbourané.
Ukázka starých technologií
Celý areál mlýna je významnou technickou památkou regionu. Tvoří jej vodní mlýn, brána, hospodářské stavení, víceúčelový dům, vodní kolo, náhon a stodola. Jednotlivé budovy a zařízení mlýna dokumentují bohatý stavební a technický vývoj mlýna v minulosti.
Manželé Královi se tedy rozhodli mlýn pod dohledem památkářů obnovit. Zvolili tu nejsložitější cestu rekonstrukce. Plánují opravit nejen mlýn a přilehlé budovy, ale také vodní náhon a do něj instalovat a uvést do provozu nové mlýnské kolo.
Obnova samotného mlýna a jeho vnitřního vybavení probíhá po částech již několik let. První záchranné práce se týkaly střechy. Pak přišly na řadu vlhké venkovní i vnitřní zdi v přízemí, které narušily i povodně. Stropní trámy v prvním nadzemním podlaží jsou napadeny dřevokaznými houbami (v dalších podlažích již byly vyměněny). Mlýnská technologie byla kvůli rekonstrukci krovu a podlah ve třetím a čtvrtém podlaží demontována. Od roku 2004 ji majitelé mlýna postupně impregnují, konzervují a instalují zpět.
Po celkové rekonstrukci by manželé Královi ve mlýně rádi zřídili expozici mlynářství a zemědělství.
A přece se točí
Na mlýnskou technologii navazuje mlýnské kolo, které si nechali Královi postavit na podzim loňského roku. Vyrobili je a poté i usadili především chlapi Mikyškovi ze Sedlčanska. Před usazením kola byla ovšem nutná i obnova tzv. vodních cest, jimiž přitéká ke mlýnu pohon. Před příchodem zimy se podařilo Mikyškovým seřídit systém mlýnských kamenů, vyrobených ze sladkovodních křemenců. Cesta samotného mlýnského kola ze Sedlčan do Louček však byla dlouhá a náročná. A to nejen díky vzdálenosti, kterou muselo kolo překonat.
Nejdříve pan Mikyška nejstarší zhotovil výrobní dokumentaci podle nákresů mlýnského vodního díla z třicátých let 20. století. Podle ní pak spolu se syny vyrobil z dubového dřeva mlýnské kolo o průměru 3,66 m a šířce 2,20 m. Hotové kolo Mikyškovi zase rozebrali, aby je mohli přepravit do Louček. Stavění započalo přenesením a uložením 5,40 m dlouhé a 1,5 tuny vážící hřídele kola do vodního náhonu.
Do náročného přesunu hřídele šikmo přes 13 metrů vysoký hřeben střechy musel být samozřejmě zapojen jeřáb. Poté bylo třeba jednu stranu hřídele nasunout otvorem ve zdi do litinových prstenců uvnitř mlýna a druhou stranu upevnit do ložisek na břehu náhonu. Byly to velmi napínavé chvíle! Vše se ale nakonec podařilo a všichni mohli dál – od svítání do noci – pracovat na tom, aby se kolo zase roztočilo.
Přestože voda do náhonu ještě neteče, po pár dnech bylo přece jen možné vyzkoušet, zda se kolo opravdu točí. Existuje totiž stará osvědčená metoda, která praví, že pokud je kolo dokonale postavené, stačí, když je shora někdo počurá… Královi si metodu trochu upravili a kolo polili proudem vody z konve. A roztočili je! *
