Chalupa jako stvořená pro oslavy

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, Doporucujeme

Leží v osadě Kotel, na jižní straně Ještědského hřbetu. Je to kraj bohatý na borové lesy a rybníky, ráj houbařů a milovníků starých legend.

Důvodů k pobytu v osadě patřící pod obec Osečná je tedy mnoho. Karel a Daniela měli jeden navíc. Rodiče i sestra paní Daniely se postupně přestěhovali z Liberce za Ještěd, do okolí Osečné, a těšili se, že si mladí najdou něco poblíž.

Rekonstrukce napůl

Chalupu podle svého gusta našli na internetu. Lákavé bylo hlavně to, že byla několik let po rekonstrukci. „Před jedenácti lety ji od dědka Pařízka koupili němečtí manželé pro svou neteř, která žila v Liberci. Počítali s tím, že jí pomůžou s opravami a pak tady vždycky stráví čtrnáct dnů v létě na dovolené,“ vysvětluje Karel.

Rekonstrukce, která proběhla v letech 2004 až 2008, byla rozsáhlá a prováděly ji německé firmy. Do té doby tady totiž žili „nepřizpůsobiví“ a chalupa byla hodně zdevastovaná. Původně roubené přízemí domu z roku 1858 už nešlo zachránit a nejjednodušší bylo prostor za tmavou podstávkou vyzdít. V patře, které je hrázděné, byly vyspraveny výplně. V interiérech se objevil tmavý nábytek dovezený také z Německa. Jenže mladá majitelka si chalupy dlouho neužívala. Odstěhovala se za prací do Prahy a neměla čas ji udržovat. Její příbuzní sem měli od francouzských hranic moc daleko, proto se rozhodli nemovitost v Kotli prodat.

„I když chalupa vypadala slušně – a cena tomu odpovídala – zjistili jsme, že dokončení bude ještě vyžadovat hodně práce i peněz. Němci si část zařízení odvezli a horší kousky sem zase přivezli. Všechno bylo laděno do černobílé barevnosti připomínající hrázdění, tak jsme u ní zůstali. Nejvíc zabrat nám ale dala zahrada,“ konstatují svorně chalupáři. „I kdybychom si však měli vzít ještě větší hypotéku, šli bychom do toho. Daniela si tuhle lokalitu zamilovala. Příroda ji nesmírně přitahuje. A my tady máme les hned za humny. I s raritou tohoto kraje – Čertovou zdí,“ dodává Karel.

Kraj opředený legendami

Na rozhraní Ještědského hřbetu a Ralské pahorkatiny se s oblibou vypráví pověst o Čertově zdi, jejíž zbytky lze v lese nad osadou stále obdivovat. Je sopečného původu a vznikla ve třetihorách. Kdysi prý byla více než 20 kilometrů dlouhá, dva až tři metry široká a místy až dvacet metrů vysoká a měla dokonce přírodní brány.

„Jde o evropský unikát, protože čedičové válce, z nichž vznikla, nejsou uloženy podélně, ale napříč. Tady se ovšem říká, že ji postavil čert,“ směje se Daniela. „Dostal za úkol do svítání postavit zeď od Ještědu k Bezdězu. Ale když letěl pro poslední náklad kamení, zakokrhal kohout. Ve skutečnosti to byl sedlák ze Zábrdí, který napodobil kohoutí kokrhání. Vsadil se s čertem o svou duši a bál se, že prohraje.“

Čert sázku prohrál, ale „jeho“ zeď byla velkou výhrou pro stavitele v širokém okolí. Dnes je to národní přírodní památka, ale koncem 19. století se z lehce těžitelného čediče stavěly formanské cesty i obytná stavení. U této chalupy byl použit na vydláždění nádvoří a jistě je i v jejích základech.

Karel připomněl i další pověst, která prý má zcela reálné základy. „Při křižáckých taženích se posbíralo z okolních vesnic veškeré zlato a odlila se z něj obrovská slepice. Sedláci ji vhodili do studny, a když se všechno přehnalo, zkoušeli ji vytáhnout. Ale byla moc těžká, skoro stokilová, tak jim spadla zpět a zabořila se hluboko do bahna. Zkoušeli to prý ještě jednou, ale zase neúspěšně. Pak vesnice vyhořela, pamětníci pomřeli a dnes nikdo neví, ve které studni slepice je. V té naší bohužel ne. Na to je náš dům moc mladý,“ zalitoval chalupář.

Chalupa si na sebe vydělává

Po uvítací kávě jdeme projít interiéry. Hned v tradičně zařízené velké světnici, v níž je proti oknům moderní kuchyňská linka, člověk vnímá, že stavení neužívá jen Dostálova rodina. „Při koupi jsme si museli vzít velkou hypotéku,“ připomíná znovu Karel, který se ujal role průvodce. „Mysleli jsme, že přistavíme další místnosti v otevřené kůlně a budeme je pronajímat. Ale dopadlo to opačně. Když je zájem, pronajímá se celá chalupa. A až bude čas a peníze, přestavíme si kůlnu pro sebe,“ vysvětluje.

Obdivujeme původní dlažbu v síni, nad níž nás dva oblouky kleneb vedou nalevo do koupelny a prostoru s infrasaunou a napravo ke schodům do patra, kde jsou čtyři ložnice. „Dlažby a vlastně všechny podlahy, stropy, omítky, to všechno bylo v perfektním stavu. Němci jsou pečliví, na trámech i u dlažeb byly dokonce přidělané cedulky, kdy a kdo je dělal a z jakého materiálu. Ale i německá preciznost má v tomto případě trhliny. Nenechali udělat plánek rozvodů,“ lituje Karel. „Dodnes třeba nevím, kudy vede v koupelně voda. I když nechávám v zimě kapat kohoutek, aby voda byla v pohybu, stane se, že někde trubka zamrzne a je problém.“

Noví majitelé museli také dořešit topení, protože jejich předchůdci navezli do chalupy nepěkná kamna na uhlí, a dodělat nějaký nábytek, stoly, postele a poličky. „Naštěstí se dřevem pracovat umím. Vyučil jsem se v lesnickém učilišti v Hejnicích, kde v prvním roce byly osnovy truhlářů, ve druhém strojních zámečníků a ve třetím jsme si dělali doklady na práci s pilou, traktory nebo lezecký průkaz na trhání šišek. Ten využívám při kácení problémových a nebezpečných stromů nebo při jejich tvarování,“ vysvětluje chalupář. „K výrobě nábytku byl tedy jen krůček. Všechno se mi tady hodilo.“

Radost ze zahrady

Na pozemku, který tvoří bývalý dvůr a zahrada rozprostírající se vlevo od vjezdu do usedlosti, byla ještě před pěti lety spousta přerostlých stromů, hlavně třešní a smrků. Stará lípa zastiňující celý dvůr se dokonce opírala o střechu chalupy. Díky svým lezeckým zkušenostem a umění pracovat s pilou zvládl Karel řez a kultivaci stromů velmi rychle. Fyzičku má výbornou. Odmala se věnoval atletice a potom závodil na bobu. Byl dokonce na třech zimních olympijských hrách.

„To už je jen vzpomínání, teď sportuju na chalupě. Když jsem tenkrát, před pěti lety, ořezal lípu, byl dvůr do metru zaplněn větvemi! Moje paní na mě křičela, ať už slezu, že mě vážně nenávidí. Zpracovat to dřevo byla pěkná dřina. Sázení stromů a nějakých keřů a péče o trávník a květinové záhony, to už jsou radosti, viď lásko,“ obrací se chalupář na svou Danielu.

Vlevo od zmíněné lípy, která má dnes místo obrovské koruny jen slušivou chocholku, nepřehlédnete bazén. Bez něj by se v létě chalupa těžko dala pronajmout. Do jeho stavby se Karel předloni pustil taky sám, když zjistil, kolik by museli zaplatit firmě. Využil při tom sklepa, který byl pod bývalými kozími chlívky naproti vstupu do chalupy. „Myslel jsem, že si tím usnadním práci. Ale musel jsem nejdřív rozbít betonovou desku na povrchu a pak ještě železobetonový základ, takže to byla větší fuška, než kdybych stavěl na zelené louce,“ přiznává.

Bazén o velikosti 6,3 x 3,5 metru byl slavnostně napuštěn v létě roku 2013. Nebylo to zrovna jednoduché. Osada Kotel je sice nejbohatším evropským prameništěm, kousek nad ní pramení například řeka Ploučnice, ale zásobování vodou je omezené. „V téhle vesnici funguje léta bezplatný rozvod obecní vody. Podmínkou je mít vlastní vodárnu, protože přítok i tlak je velmi malý. Asi sto litrů za hodinu. Na spotřebu to stačí, ale bazén bych napouštěl sto devadesát hodin! To by čerpadlo určitě nevydrželo, ne hledě na spotřebu elektřiny,“ vysvětluje náš průvodce. „Proto chceme zprovoznit vlastní studnu. Věříme, že v ní bude vody dost.“

U dvou půlek

Kdybyste někdy také chtěli poznat krásy tohoto kraje, kontakt na chalupu v Kotli najdete na internetu pod odkazem U dvou půlek. Někdo za ním hledá určité tělesné proporce, jiní se ptají, zda se na chalupě holduje pivu. Správně není ani jedno ani druhé.

„Byl to takový okamžitý nápad. Když jsme chtěli začít chalupu pronajímat, připomínala paní z agentury, že potřebuje hlavně nafotit tu stranu, kde je umístěno evidenční číslo, a že právě vyjíždí z Prahy. No a já si v tu chvíli nemohl zaboha vybavit, zda tam vůbec ta třiatřicítka někde je. Tak jsem skočil do auta a hurá do OBI, že to číslo pro jistotu koupím,“ popisuje chalupář. „Sice trojky měli, ale každá stála dvě stovky. Připadalo mi to jako drahá ‚jistota’, tak jsem nakonec vyhrabal v koši, kde bylo ‚vše za dvacet devět’, jednu osmičku. Když jsem ji řezal na dvě půlky, napadl mě ten název…

Původní číslo na domě samozřejmě bylo, ale zarostlé obrovskou vrstvou vinné révy a objevili jsme ho až na podzim.“ Chalupa se pronajímá celoročně. V létě spíš na týden nebo dva, v ostatních obdobích často jen o víkendech. Nebo i na různé oslavy a svatby. Majitelé tedy mají dost času, aby si ji užili sami. Ptám se, jestli není nepříjemné vracet se do prostředí, v němž pobývali cizí lidé…

„Trochu ano, samozřejmě. Ale bylo to tak od začátku, na nic jiného jsme si nezvykli,“ konstatují majitelé. „A má to i své výhody. Když se něco oslavuje, nemusíme jezdit za přáteli na jejich chalupy – všichni míří k nám. U nás není problém přespat, nemáme k tomu prostředí ochranitelské vztahy.“

To však není jediným důvodem, proč všichni rádi přijíždějí na chalupu do Kotle. Daniela i Karel jsou příjemní společníci – a taky mistři v grilování nejrůznějších specialit z masa i zeleniny. „Venku u grilu trávíme nejvíc času, někdy už v lednu, i když máme nohy ve sněhu a drkotáme zubama. Když je pěkně, zajedeme sem někdy i ve všední den po práci. Daniela je schopna připravit rychle maso, naloží ho do horkého, masového nebo i zeleninového vývaru, já rozvášním gril, otevřeme si lahvičku dobrého vína, a když je pěkně, sedíme třeba až do čtyř do rána,“ pochvaluje si Karel.

Oba však přiznávají, že se těší, až si v přístěnku vybudují vlastní zázemí. „Na plochu sedm krát sedm metrů se dole vejde kuchyně, obývák a příslušenství, nahoře dvě ložnice a zimní zahrada. Počítám, že bych se do toho vrhl taky sám. Protože je ten prostor ze tří stran uzavřený, chci udělat předek skoro celý otevřený, prosklený. Samozřejmě tam dám nějaké slušné izolační dvojsklo nebo trojsklo,“ plánuje Karel. A jeho paní se zasněně usmívá.

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: FRANTIŠEK VAŇÁSEK