Chalupa, dnes již nevídaná
Jsme v malé vesničce o pár číslech na rozhraní středočeského a jihočeského kraje a stojíme před bílou chaloupkou, která má střechu na dnešní dobu neobvyklou – ze šindelu a slaměných došků.
Na první pohled docela obyčejná chalupa. Ve skutečnosti jde o roubenku v kožichu, tj. s vápenným nátěrem, se střechou z modřínových šindelů a slaměných došků
Je krásný letní den. Svítí sluníčko, vzduch voní po posečené trávě a vládne ticho. Naprosté ticho. Slyšet je jen ptáky a hmyz. A docela tichounké praskání nad našimi hlavami – to si střecha z pravých došků, což jsou vlastně svazečky dlouhé slámy, žije svým vlastním životem. Do ruky mi strčil vlhký čenich jeden ze psů našich hostitelek, Jarmily Jelínkové a její maminky Jarmily Kokešové. Obě nás nejprve nechávají kochat se tou krásou a pak nás seznamují se všemi stavbami.
Vlevo od vstupních vrátek stojí sklípek, vpravo objekt stodoly, který byl nedávno přestavěn na obytné stavení. Hlavní štít chalupy je obrácen do zahrady. Okénka ze světnice se dívají ke staré jabloni, za níž je v zemi vyhlouben malý sklípek. A za chalupou bychom našli stále funkční suchý záchod.
Mnohem výš než kmen jabloně dosahují rozložité koruny dvou jasanů, které zastiňují místo mezi chalupou a stodolou. Další ovocné stromy rostou až dál v zahradě, kde je složeno dřevo na topení.
Pravou venkovskou atmosféru celému prostoru dodávají špalíry květin kolem všech budov. Kvetou tu růžičky, karafiátky, divizny, pupalky, sladce voní plamenky i aromatická máta. Květináče a truhlíky zdobí bohaté okolíky muškátů a nálevkovité květy petúnií všech barev, v kotlíku, zavěšeném na trámku ve stěně stodoly, se červenají begónie. Skuliny mezi právě kvetoucími rostlinami vyplňují vějíře kapradin a trsy listů již odpočívajících pivoněk, orlíčků, bergénií a bohyšek. Také šeříky jsou dávno po odkvětu. Ty uzavírají dvůr ze směru od cesty.
Dozvídám se, že chalupářský příběh, kvůli kterému jsme sem přijeli, začal koncem šedesátých let minulého století. Než předáme slovo majitelkám, musíme vstoupit po prastaré kamenné dlažbě do stavení. V síni s povalovými stropy stojí lavice a kolem stojí a leží předměty z proutí, slámy, dřeva, kůže, keramiky, ohmatané, opotřebované. Kdysi patřily ke každodennímu životu, dnes zůstávají stylovou dekorací.
Také světnička jako by vypadla z jiného, pomalejšího světa. Vlevo matně zelená kachlová kamna s pecí, vpravo skříň, malovaná truhla, kolovrat a na každé straně postel s načechranými pruhovanými duchnami. Z obrázků nad postelemi se usmívají svatí. Nad stolem z ručně opracovaného dřeva, na němž nás čekají tvarohové koláče, visí Ježíš na kříži. Stačí usednout na židli a ponořit se do let dávno minulých.
Nelehké začátky v těžké době
„Od roku šedesát dva do roku šedesát devět jsme žili v Africe, tatínek byl v diplomatických službách. Byla to pro něho strašná rána, když přišel o práci a musel se jít živit rukama. Pracoval v RAJi – v Restauracích a jídelnách. Tehdy ho zachránil malíř Chaba, jeho kamarád. Poradil mu, ať koupí chalupu. Díky ní si tatínek zachoval psychické zdraví,“ seznamuje nás s tehdejší situací Jarmila Jelínková a odbíhá vařit kávu.
Malé okénko prosvětluje černou kuchyni
Paní Kokešová se dlouze podívá z okna a ve vzpomínkách se vrací o více než čtyřicet let nazpět. „Žili jsme v Praze, manžel, já a Jarmila. Chalupu jsme kupovali prvního května devatenáct set sedmdesát. To jsme tu byli poprvé. V chalupě na nás čekala světnice, černá kuchyně, komora a chlév. Na podlaze ve světnici bylo lino a stál tu jen malý stoleček. Další vybavení? Postele, kamna a obrázky, nic cenného. První den jsme se jen snažili vše uzpůsobit tak, abychom tady mohli přespat.
Později se ukázalo, že chalupa nebyla v dobrém stavu. Roubení shnilé, na konci chléva se svažitou podlahou – aby moč mohla odtékat – zůstalo hnojiště. A do komory jsem se bála vstoupit, učiněná hrůza!“
Obytná světnička, kde většina věcí, dnes již muzejních kousků, svým majitelům stále dobře slouží
Přesto si Kokešovi víkendy na chalupě brzy zamilovali. Rázovitý kraj jim postupně odhaloval svoje kouzlo. „Víte, tady to bývala strašně chudá, zaostalá oblast. Chalupy měly běžně slaměnou střechu. Mezi lidmi byla velká bída. Ve vsi jsme byli asi třetí Pražáci, jinak tu žili místní – zvláštní typ lidí, jak fyzicky, tak uvažováním, jako by patřili do devatenáctého století.
Když jsme chtěli postavit nový plot, doporučili nám pana Bečváře. Postupně se začlenil do rodiny. Nikdy nechtěl zaplatit. Dávali jsme mu proto dárky, třeba pumpu. Pak jsme se dozvěděli, že touží po trpaslíkovi. Udělal si formu a sám ho odlil, moc se mu nepovedl. A Mirkovi –manželovi se podařilo trpaslíka sehnat. Když jsme mu ho předali, byl šťastný. Trpaslík byl jeho životní sen! Pan Bečvář už umřel, ale ten trpaslík v jeho zahradě pořád stojí.“
Podobných historek si od paní Kokešové vyslechnu několik a postupně se mi rozkrývá obraz tříčlenné rodiny, která nemá peněz nazbyt a která se upne na roubené stavení s doškovou střechou. Postupně chalupu čistí, vyměňují shnilé trámy, pro malou dceru zobytňují mansardu na půdě. I místní je vzali za své. Vědí, že ve sklípku pod drnem je sezení, kde je kasička, takže každý, kdo do ní hodí dvoukorunu, si může nalít víno. „Mirek to tady strašně zlidštil. A tohle místo se postupně stalo naším domovem, neradi jsme se vraceli na zimu do Prahy.“
Slaměná střecha
Dnes je střecha dva roky stará
S dalšími podrobnostmi mě už u kávy seznamuje Jarmila Jelínková. „Hned v sedmdesátém prvním roce se měnily došky. Šindele tenkrát pokrývaly jenom hřeben a okraje. Tehdy to nebyl problém jako dnes, kdy vyšlechtěné obilí doroste do pouhých třiceti centimetrů. Žito bylo běžně vysoké jeden a půl metru.
Slámu na střechu táta připravoval ve stodole celou zimu. Nebyl kutil, nevyráběl poličky, ale v téhle brutální práci našel radost. Tu dobu mi připomínají staré fotky, na nichž je vidět dvůr plný slámy, která se nejprve musela ručně vymlátit. Tatínek potom připravoval snopky, které pan Bečvář vázal povříslem do došků. Bylo jich potřeba celé dva tisíce. Měli jsme štěstí, kromě pana Bečváře už je tehdy nikdo neuměl. Došky se přivazují k latím opět slámou, v takové střeše není jediný provázek nebo hřebík,“ upozorňuje chalupářka.
Napravo od vstupních dveří je světnička. Velké „okno“ vlevo prosvětluje prostor, kde bývala komora a chlév
„Podruhé jsme střechu měnili v roce dva tisíce. Dělal se krov a pokládal se nový šindel i došky. Byly však nekvalitní a dlouho nevydržely. Severní strana zarostla mechem. Přitom třiceticentimetrová vrstva slámy se má slehnout až za patnáct let a vydržet celých padesát! Nezbylo než se do střechy pustit znovu,“ konstatuje naše hostitelka.
Poslední výměna krytiny se odehrála v roce 2011 za účasti památkářů. „Hodně nám pomohli, až neuvěřitelně. S nimi se podařilo vyplnit tuny lejster a stihnout termín, do kdy jsme mohli požádat o dotaci. Dělali všechno proto, aby žádost dopadla dobře.“ „Jarmila ale všechno výborně zorganizovala, pamatkáři se tolik snažili díky ní,“ poznamená jen tak na okraj paní Kokešová.
Zachovala se i tak zvaná černá kuchyně s dvířky do pece a původnými kamny
Dnes krytinu z velké části tvoří šindele, slaměné došky jsou položeny jen na části střechy. „Šindele z vysokohorských modřínů s vysokou hustotou pryskyřice dodala firma EXPAL. Jsou naprosto bezúdržbové,“ chválí si chalupářka.
Pod maminčinou taktovkou
Když už máme chalupu „pod střechou“, nastává ta pravá chvíle na prohlídku. Dispozice, jak ji popisovala paní Kokešová, se vlastně nezměnila. Ze síně se vpravo vchází do světnice, rovně do černé kuchyně a vlevo do komory a chléva, které dnes tvoří jednu místnost. Odtud vedou schody vzhůru do pokojíku pod střechou, bývalého holčičího království. Za chlévem, který končí kamennou zdí, je ještě kůlna, přístupná zvenku.
Komora a chlév se přestavovaly v létě roku 1973. Když se je podařilo vyčistit a ve stěnách vyměnit shnilé trámy, daroval pan Bečvář Kokešovým krásnou lampu. Maminku hned napadlo, že tahle lampa, aby vynikla, musí viset ve velkém prostoru. Proto komoru a chlév spojili.
Vznikla úžasná vzdušná místnost, do níž ale bylo potřeba sehnat okna. V bazaru neměli nic jiného než prosklené dveře. „Vlastně, proč ne?“ – říkala si paní Kokešová. Dnes francouzská okna vidíme skoro v každém domě, usnadňují propojení domu se zahradou, tehdy to prý byla z nouze ctnost. Velké skleněné plochy v severní i jižní stěně však působí nebývale moderně, stejně okouzlující je i menší trojúhelníkové okno ve špičce štítu. To už je ale opravdu výsledkem nedávného vylepšení. Nejvíc pozornosti ve chlévě – jak se stále tomuto prostoru říká – poutá bílé těleso otevřeného krbu. Jarmila Jelínková se usmívá: „I za ten může maminka. Vlastně ho sama postavila.“
Nevěřícně se obracím na paní Kokešovou, která slova své dcery potvrzuje: „Chtěli jsme krb. Známí mi dohodili jednoho výtvarníka a ten si řekl o pět tisíc. Tolik peněz! Sehnala jsem si knížku o stavbě krbu za čtyřicet korun. Byl v ní technický nákres a popis. Vybrala jsem si z krbů ten největší. Koupili jsme šamotky, já jsem stavěla, pan Bečvář pomáhal a manžel dělal přidavače. Komín jsme nechali postavit zedníka, na ten už jsem si netroufla.“
Květináče s muškáty zdobí patu jasanu
Jarmila maminku chválí: „Za současnou podobu chalupy se hodně zasloužila. Maminka měla pro stavbu cit. V době, kdy všichni chalupáři přestavovali, modernizovali a sháněli nedostatkový materiál, ona rozhodla, že se střecha zachová, že vodu budeme mít jen ve stodole a že budeme chodit na suchý záchod. Rodiče neměli peníze na nějakou velkou úpravu, ale maminka nesnesla ani maličkosti. Nechtěla, aby sem přišla věc, která sem nepatřila, třeba koberec nebo židle z Prahy.“
Jako otevřená náruč
Zatímco v chalupě se stále žije postaru, vedlejší stodola, která se dočkala zásadní přestavby před sedmi lety, nabízí pohodlnější život. V ní je vodovod a odpady, a tedy i splachovací záchod a koupelna. Z kuchyňky se dá jít na terasu, za kuchyní jsou další dvě obytné místnosti – obývák a jídelna-krbovna. Do podkroví se vešly tři ložnice. Kromě kuchyně, kam byl nábytek vyroben na míru, jsou místnosti zařízeny jednoduše, většinou nábytkem od kamarádů a známých.
Před sedmi lety došlo na přestavbu stodoly. Přestože ji majitelé vybavili moderně, tedy pohodlněji, na bydlení v chaloupce nedají dopustit
Za zobytnění stodoly Jarmila děkuje svému muži. „Bez Milana by nejen nebyl tenhle domeček, ale ani chalupa by neměla střechu. Manžel financuje veškeré opravy a přestavby. Kromě toho neúnavně seká trávu, dělá zásoby dřeva na topení a honí krtka. S drobnými pracemi pak pomáhají oba synové, kteří sem rádi jezdí i se svými dívkami.
Táhne to sem i naše kamarády. A nijak se tomu nedivím. Tahle chalupa má zvláštní schopnost nastavit svou náruč, obejmout a léčit. Musím se přiznat, že kdyby mě v Praze nedržela práce, žila bych tady. Čas tady trávíte užitečnějším způsobem.“
TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR
Chalupa, dnes již nevídaná
