U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Čechy krásné, Čechy mé
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
V ozdobném štítě na nejstarší roubené chalupě v Kublově na Berounsku čteme: “Zde se narodil Jos. Leop. Zvonař dne 22. ledna LP 1824”. Letos tedy uplynulo 180 let od narození skladatele a dirigenta, který byl učitelem Antonína Dvořáka a spolu s Bedřichem Smetanou založil pražský Hlahol. Složil prý mnoho pěkných písní. Jednu z nich, jejíž slova připomínáme v titulku, dokonce důvěrně známe.
Kublovští na slavného rodáka nezapomněli. Ve škole je muzeum, kde najdete housle a partitury – hodně si jich však prý po skladatelově smrti jeho přítel Smetana odnesl – a před budovou školy památník, kde se letos v létě konala oslava 180. výročí Zvonařova narození. A pak kroky vedly k jeho rodné chalupě, která by zřejmě – navzdory slávě svého rodáka – vzala zasvé. Nebýt toho, že ji krátce po své svatbě v roce 1918 koupili Hoškovi.
Roubenka nespadla
“Tenkrát ještě byla střecha pokrytá slaměnými došky,” ukazuje Jan Hošek, dnešní obyvatel více než 200 roků staré chalupy. “Surovina na pěkné došky rostla na vlastním, patřila k tomu nějaká políčka, kde se střídalo žito s brambory. Ale jinak se nic neopravovalo, nebyly peníze. Bylo nás pět kluků, já jsem se narodil v roce 1926 jako čtvrtý. Tady v kuchyni jsme všichni žili. Sedm lidí pohromadě! Za síňkou už byla jen malá cimra, kde bydlela maminčina sestra se synem. A vzadu chlív a vpravo od chalupy stodola, kde jsem si později udělal dílnu.”
Panu Hoškovi byste blížící se osmdesátku rozhodně nehádali. Rodnou chalupu si zamiloval z pěti sourozenců nejvíc. Opustil ji, jen když vojančil. Vyučil se v sousedství u mistra Krauze kolářem. Práce však bylo málo, proto šel do železáren za valcíře. “Odtamtud si mě vymohli ze Zdic z komunálu, že potřebují truhláře. Ani tam jsem nezůstal, protože v hořovických technických službách potřebovali údržbáře a dozvěděli se, že se umím k práci postavit. Tak jsem pak pro ně léta opravoval chaty, lavičky, zkrátka všechno od dřeva. Na údržbu chalupy to byla dobrá průprava.
Když jsem se oženil, začali jsme stavení zvelebovat. Nejdřív jsem udělal koupelnu s tekoucí vodou, abychom nemuseli běhat ke studni. A pak jsem vyměnil tři spodní trámy roubení ve štítové stěně. Byly jako z perníku. Nebýt toho, už by chalupa nestála.”
S památkáři za zády
Na to, jak dával roubenku dohromady, pan Hošek rád a s humorem vzpomíná. “Zdravé roubení jsem tenkrát vyheveroval a dolů nasázel nové dubové trámky. Lidi chodili: ‘Honzo, prosím tě, vždyť seš blázen, všechno ti to spadne!’ Ale nespadlo. Mám hever veliký a ještě jsem to podepřel kůly. Všechno sám. I štít, celý pokroucený, jsem nově vyskládal. Byl jsem tenkrát ještě mladej, tak kolem třicítky. A když jsem vylepšil předek, dal jsem se do přestavby vzadu. Zboural jsem a nově vyzdil tu část, co byl chlív. Je tam teď ložnice a komora. Chalupa je chráněná, tak byly problémy s památkovým úřadem. Asi měsíc jsem to stavěl a byli tady pětkrát! Chtěli, aby všechno bylo stylový.”
A když už bylo stavení “v pohybu”, rozvedl šikovný řemeslník etážové topení z velkých kamen v dílně i do obytných místností. Měl je tam, aby dýhy, které lepil na nábytek, rychle schnuly. Tak proč by neohřály celou chalupu?
Potom se pustil do výměny shnilých podlah. To je ostatně činnost, které se odváží sami i mnozí další chalupáři. Není tady vlhko, stačilo přidat škváru, nové polštáře a přes ně pořádná smrková prkna. On si však sám vyrobil, tentokrát z borového dřeva, také okna. “Naučil jsem se to trošku u truhláře Zimy. Jeden čas jsem pak dělal v Kublově okna úplně sám. Špaletový, který jsou podle mě nejlepší, zdvojený a potom i vyklápěcí.”
Práce prý bylo tolik, že na vlastní chalupu nebyl čas. Jenže pak si sama “řekla”. V roce 1974 se totiž přihnaly kroupy a všechny došky pomlátily.
Došky vystřídal šindel
Po té nešťastné bouřce se chalupář rozhodl, že požádá o změnu krytiny. “Památkáři pořád chtěli, ať dám zase došky, ale já říkám: ‘Žito už se tady nepěstuje, jak to budu opravovat?’ Nakonec souhlasili a já se vydal za Drábkem do Bzové pro materiál. Dělá šindel řezanej, na štípanej bych ani neměl. Platil jsem skoro všecko sám, úředníci říkali, že na příspěvek nemám nárok.”
Že si šikovný řemeslník krytinu sám také položil, to jste si jistě domysleli sami. Vyrovnal při tom i krov, prý ještě nějakou stovku let vydrží. Aby neteklo na půdu, přibíjel šindele, dlouhé něco přes půl metru, na laťování kus přes sebe. A pak je natřel vyjetým olejem. “Používám ho pořád, lepší materiál bych nezaplatil. Vždycky po čtyřech letech se musí nátěr obnovit. Ale do práce na střeše už se nehrnu. Naposledy natírali syn s vnukem.”
Jan Hošek tvrdí, že řemeslo už pověsil na hřebík. “V Kublově je dnes osm truhlářů. Mezi nimi také bratrův syn a vnuk. Dělají dobře, mají na to všechno stroje. Já mám sice taky pořád živnostenský list, ale už dělám jenom drobnosti. Hrábě, kosiště, krmítko nebo i stojánek pod vánoční stromek.”
Na stýskání je ještě čas
Dnes už nikdo neví, kde přesně, v kterých místech, políbila Josefa Leopolda Zvonaře múza. Pan Hošek by si moc přál, kdyby proslavená píseň Čechy krásné, Čechy mé vznikla právě v “jejich” sednici. Připouští však, že to bylo spíše když skladatel shlížel z Velízu dolů na křivoklátské a brdské lesy. I on rád chodívá se svou ženou na dlouhé procházky. Vrátí se s houbami nebo jen tak, s radostí v duši. Brali se 29. února, tedy o přestupném roce. Měli bychom tedy slavit jen jednou za čtyři roky. Ale najde se i mnoho jiných důvodů,” usmívá se paní Hana. “Třeba když jsme společně položili došky na střechu přístavku nebo pěkně natřeli ploty luxolem.”
Zvonařově chalupě zkrátka prospívá, že její obyvatele těší práce. Rádi by ji předali svým nástupcům v pořádku. Ale to se ještě sýkorky a vrabčáci mnohokrát slétnou do krmítek na připravená semínka a suché rohlíky, které jim pan Hošek kupuje. Sednout si a sledovat jejich rejdění je prý lepší zábava, než koukat na televizi.
***
1 Barva trámů prý byla vždycky hodně tmavá; bílá okna s hnědovínovým rastrem se v nich pěkně vyjímají. Šindle, jež nahradily došky na střeše, kryjí i studnu a zvoničku
2 Vlevo mezi zdí a roubením jsou kryté police s materiálem; borovice prý už truhlář nemá ani kousek, ale nějaký smrk na hrábě nebo krmítko se tu najde
3 Sýkorky a vrabci zřejmě měli z fotoaparátu respekt, ale běžně se jich tu prý vystřídá i padesát – šedesát denně
4 Pod střešním přesahem přístavku je dost prostoru na lavičku i vánoční výzdobu, která tu často vydrží až do jara
1 Ženská ruka je patrná ve výzdobě všech prostorů; tento pokojík, o němž Jan Hošek hovoří jako o tmavé cimře, navíc rozsvítilo o větší okno v boku roubení
2 Hana a Jan Hoškovi už spolu žijí v kublovské roubence řadu let
3 Je k nevíře, že v této velké sednici kdysi bydleli manželé Hoškovi i s pěti synky…
4 Ještě pohled do komory s pěknou úložnou skříní a ložnice, tedy do části stavení, kde kdysi býval chlév
5 Při detailním pohledu na štít připomínající slavného rodáka vnímáte, že spáry roubení jsou hodně široké… Kvůli častým divokým bouřkám jsou totiž přes vymazávku oplechované
6 Když jsme Kublov letos koncem zimy navštívili, prodíraly se už ze sněhu talovíny a sněženky
FOTO MARTIN MAŠÍN
