U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Býval to DOMEK celý zababušený
Kategorie: Návštěva | Autor: Martina Lžičařová
Na chalupu Pavly a Vojtěcha Polákových jsem přijela o chlup
dřív, než se stačili vrátit z fary ve Sněžné. Konala se tam vernisáž výstavy obrazů malíře Dobiáše. A protože si Polákovi podobné kulturní akce stejně jako další místní chalupáři i starousedlíci nenechávají ujít, nezbývalo mně, než na ně počkat u krbu v zahradě.
Měla jsem hezký výhled přes trávník k potoku, ale taky na Pavla a Marka, jejich dospělé syny. Spravovali střechu u sousedů. Prý bylo potřeba oplechovat komínek od plynového topení. Práce jim šla rychle od ruky a určitě to nebylo jen tím, že ji bylo nutné brzy dokončit, protože se hnala bouřka. Zkrátka za to uměli vzít.
Sotva Pavel s Markem stačili sklidit nářadí, přijeli jejich rodiče a s nimi snad všichni čerti, kteří se nad Vysočinou bez okolků pustili do bouřlivého řádění. Se-známili jsme se v běhu mezi kapkami deště. Uvnitř chalupy ale bylo dost času na vyprávění, jak si tady bezmála dvacítku let užívají víkendů a většinu dovolených.
Dědictví po mistru Kolářovi
“Chtěli jsme koupit chaloupku, četli inzeráty a sháněli. Po třech letech marného snažení jsme uviděli tuhle a rychle jsme se dohodli s dcerou posledních hospodářů. Psal se osmdesátý pátý rok, když jsme se stali majiteli roubeného stavení s řadou chlívků a vzadu s dílničkou. Ta zůstala téměř nedotčená po panu Mrázkovi, koláři,” otáčí časomírou nazpět Vojtěch Polák. “Zbyl po něm soustruh, snad 300 let starý, trakaře, saně, spousta věcí, že by vydaly na samostatnou výstavu. Mrázek byl šikovný člověk. Pro celou vesnici dělal v zimě šindele a podlahy. Ale jeho dcera pro hezké věci neměla smysl, chtěla dědictví po rodičích především zpeněžit.”
Paní Pavla přebírá ve vyprávění štafetu: “Po kolářově smrti v domku žila ještě řadu let vdova Mrázková. Asi se snažila usnadnit si život, protože měla všechno nalepené přede dveřmi. Hnojiště, latrínu, prasata, kačeny, slepice. Celý domek byl ‘zababušený’. A tak jsme ho i koupili. Opravovat bylo třeba všechno. Nic nebylo v pořádku, hliněnými podlahami počínaje. Jen tato jídelna byla ‘jako’ funkční, i když,” zavzpomíná a obrací oči nahoru, jako by ani nevěřila, že už se to změnilo, “strop byl pokryt vrstvou novinového papíru přibouchaného snad tisícem hřebíků a nalíčený vápnem.
V této místnosti jsme začínali. Měli jsme tu kredenc, stůl, postele. A vedle v černé kuchyni sousedy – stovku myší. Špinavé prádlo jsme vozili do Brna a koupali jsme se v plechové vaně. Kdo byl nejšpinavější (vždycky táta), ten šel naposled. Pak jsme vlezli pod peřiny, koukali do plamínku a vyprávěli klukům příběhy z dětství a o babičce a dědovi. Uměli jsme si to užít.”
Rekonstrukce ve dvou kolech
Do devětaosmdesátého roku vyvezli harampádí a opravili všechno, co bylo z kamene. Šlo především o chlévy a stodolu. Nové zdi stavěli ze Siporexu, bílých lehčených tvárnic. Z roubení vyčistili mech a spáry zatřeli novou vymazávkou a taky se pustili do střechy. Opravili vazbu a položili eternit. “V té době se dal těžko sehnat jakýkoliv materiál a tak jsme hlavně bourali a čistili a pokoušeli se zachovat stavení v původní podobě. Místnosti jsme zařídili tím, co bylo a co jsme našli. Na půdě pod senem jsme objevili hotové poklady. Třeba všechny ty hrnky,” ukazují Polákovi na vyrovnané řady pod okny.
Pak začalo druhé kolo oprav. Chalupáři se pustili kompletně znovu do inte-riérů. Položili dřevěné podlahy, očistili už zmiňovaný povalový strop v kuchyni, dali do pořádku kamna. “Však jsme málem vyhořeli. Když Mrázkovi vybourali pec a nahradili je kamny, nechali mezi dřevěnými trámy původní kouřovod. Pravděpodobně dřevem šetřili a topili málo. Zatímco my jsme přikládali. Postupně nám prohořely trámy a měli jsme velké štěstí, že jsme ve chvíli, kdy chytly plamenem, byli tady. Pár chalupářů už tímto způsobem špatně dopadlo.”
Kromě topení na dřevo si Polákovi pořídili ještě kotel na plyn a celou zimu stavení na devět stupňů temperují. I tak to trvá dva tři dny, než se chalupa prohřeje. “A letos? Je tu zima i v létě.” Vojtěch si po moravsku povzdechne: “To ten sokl kamenné…” Jenže kamenné základy mají i své přednosti. Chalupáři se shodují, že právě jejich sklep je z celého stavení nejhodnotnější a nejlepší ze vsi.
Manželský spor
Vyslechla jsem všechny minulé stavební peripetie a ptám se svých hostitelů, jak vidí budoucnost. Těší se sem jednou na důchod? A jaký vztah k tomuto místu mají mladí? Už vím, že starší ze synů se oženil a z Pavly a Vojtěcha jsou babička a děda. “Kluci s námi chalupaření odmalička prožívali a než se Pavel oženil, vzorně s námi jezdili a ve všem nám pomáhali. Teď mladí s ročním Tomáškem jezdí na střídačku i na chatu k rodičům Simony. U nás mají pořád připravený pokojík.”
A důchod na chalupě? “Všichni si myslí, že jet na chalupu je pohoda,” uvažuje paní Pavla. “Ale my tady už dvacet let intenzivně pracujeme.” Odmlčí se. Venku pomalu ustává hřmění. Je slyšet hlavně déšť bušící do oken.
V setmělé světnici sedí u stolu drobná štíhlá žena. Vedle svého muže, který je pořádný kus chlapa, vypadá ještě drobnější. Po očku po něm koukne. “Přesto se mi v neděli nikdy nechce domů, do Brna. Já bych tady vydržela. S ním je to horší,” maličko kývne hlavou vedle. “A přitom… je tu pohoda. Klid. Večer si sedneme za chaloupku a posloucháme, jak bublá pstruhový potůček. Anebo ráno… V šest už sedíme s tátem u stolu a pozorujeme ptáčky. Rána jsou tu nejkrásnější.”
Vojtěch souhlasí i nesouhlasí. “Je tu klid. Rádi sem jezdíme, ale nevím, jestli bych tady vydržel. Na Vysočině byl vždycky tvrdý život a lidé chudí. A jsou dodnes. Dřív žili z polí, dnes je ve vsi devět chalupářů a jen tři místní. Nejsou tady obchody, není tady hospoda. Všechno musíme dovézt. Ale kdo ví, co nás ještě čeká.” Oba se rozesmějí. “Snad ne třetí kolo! Maximálně chceme ještě vyměnit střechu. Toužíme po šindelové. Třeba se ještě dočkáme!”
Bouřka odešla, déšť ustal a čas vyhrazený pro návštěvu také vypršel. Nezbývá, než se rozloučit. Však i ten nevyřešený manželský spor rozsoudí čas.
1 Zkušenost říká, že chceš-li se něco dozvědět, zajdi do hospody.
A tak postupoval i Vojtěch Polák. V blízké Sněžné se nad pivem dopátral,
že chalupa je stará 250 let a postavili ji bratři Kubovi, na Vysočině
vyhlášení “roubenkáři”. Tato byla toho mladšího a starší bydlel hned vedle
2 Kamenem, který zbýval z opravených zdí, částečně obdarovali
sousedy a část ho využili při stavbě skalky a zahradního sezení. “Krbek” postavili chlapci a dnes si můžou pochutnávat na opečených klobáskách
3 Tak tady bylo hnojiště a jeden chlívek na druhém
1 V této místnosti začínali. Vařili v ní a spali
2 Když vyjdete z chalupy na zápraží, hned vás upoutá vzpomínka na kolářského mistra
3 Když ze stropu sundali vápno a vrstvu novin, objevilo se padesát fošen napuštěných volskou krví. Po zbroušení je stačilo natřít bezbarvým lakem
4 S modrou konvičkou možná chodil Mrázek do vsi pro pivo. Se sousedy se scházívali v nálevně a tam probrali všechno. Jak komu schne seno…
5 Nejen v černé kuchyni se najde řada původního zařízení
1 A tady nahlížíme do pokojíku přichystaného pro mladou rodinku
2 Ložnice v podkroví vznikaly v druhém kole. Moderní interiéry zdobí sušená kvítka
3 Truhla pochází z roku 1787 a vyrobil ji vídeňský truhlář
4 Vyspárovat obkladačky modrým tmelem napadlo Vojtěcha. Spáry tak ladí s barvou listely
