U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
BIOLOGICKÉ ČISTÍRNY
Kategorie: Voda v domě – speciál | Autor: Karel Štech
Biologické čistírny je možné rozdělit na čistírny s biologickými filtry, se zemními filtry, na vsakovací studny a kořenové čistírny. Aby nebylo nutné mezi vývod ze septiku a odvod z filtru zařadit čerpadlo, musí být jejich hladiny v rozdílné výšce.
Čistírny s filtry
Nejznámější, tzv. pomalý biologický filtr, se skládá z nádrže vyplněné štěrkem (nebo struskou či jiným porézním materiálem), který kromě filtrace zajišťuje i čištění vody aerobními mikroorganizmy. Čisticí schopnost dobře navrženého filtru je 100 litrů na 1 m2 za den. Pískové filtry jsou tvořeny nádrží s pískem, nebo jde o drenážní výkop naplněný pískem. Délka drenáže má být 5 – 6 m na osobu při délce do 30 m, přičemž je nutné do ní umožnit přístup vzdušného kyslíku. Jiným řešením je vsakovací studna. Může být vybudována jen tam, kde je přiměřeně propustné podloží a kde nejsou ohroženy zdroje vody. V žádném případě není přípustné tento způsob čistění používat v I. a II. pásmu hygienické ochrany vod. Ve vsakovací studni musíme počítat nejméně s 1 m2 na jednoho uživatele. Málo používané jsou kořenové čistírny. Nevyžadují sice výškový rozdíl mezi přítokem a odtokem, ale mají největší nároky na plochu; podle normy musí být 6 až 10 m2 na uživatele. Plocha musí být osazena vhodnými vodními rostlinami (rákos, skřipinec jezerní, orobinec, kosatec žlutý, sítina, lesknice), ale nemůže být využívána ani pro hospodářské, ani pro rekreační účely. U kořenových čistíren obstarávají čištění bakterie, které žijí v tělese filtru a především na kořenech vyšších rostlin. Podle výzkumů žije na těchto kořenech až tisíckrát víc bakterií než ve štěrku či písku. Kořenové čistírny je nutné dostatečně dimenzovat, aby zvládly zpracování odpadu i při větším provozu v objektu. Jestliže kapacitně nestačí, nebo se zanese, stává se čistírna zdrojem zápachu, líhní komářích larev a zdrojem infekcí.
Biologické čistírny
Pro čištění odpadních vod se používají buď mikroorganizmy pevně “přisedlé” k podkladu ve formě různých systémů biofiltrů a biodisků, které jsou smáčeny odpadními vodami, nebo aktivační systémy, u nichž jsou vločky kalu promíchávány s odpadní vodou a vzduchem. Čistírny odpadních vod jsou nejčastěji založeny na aerobním způsobu čištění. Organická hmota je v nich rozkládána směsí mikroorganizmů, které ke svému životu potřebují kyslík ze vzduchu. U některých typů musí být osazeno elektricky napájené topné těleso, které se při poklesech teplot samočinně spíná. U čistíren s biofiltry přitékají odpadní vody do nádrže primární sedimentace, kde zůstávají hrubé nečistoty a předčištěná voda následně přepadá na náplň biologického filtru. Podmínkou je dobrá mechanická čistota odpadní vody. Filtr je obvykle z plastu s velkým specifickým povrchem, na němž jsou pevně přisedlé biologické kultury (kal), které čistí protékající vodu. Odumřelý kal je s vyčištěnou vodou odplavován do dosazovací nádrže, kde se odděluje od čisté vody a je pak čerpán zpět do nádrže primární sedimentace. Recirkulace vody probíhá obvykle několikrát, za současného provzdušňování biofiltru. Nevýhodou těchto čistíren je jejich vyšší cena a větší objem nádrží, značná spotřeba elektrické energie a možná poruchovost čerpadel. Dalším záporem tohoto systému je skutečnost, že náplň nesmí vyschnout. Nejrozšířenější v ČR jsou biologické čistírny s biodisky. Odpadní vody přitékají do nádrže primární sedimentace, kde zůstávají hrubé nečistoty. Předčištěné odpadní vody pak stékají do čerpacího prostoru, odkud jsou naběračkami dopravovány do vany biodisků, které se pomalu otáčejí a částečně smáčejí v odpadní vodě. Tím dodávají vzduch i živiny z odpadní vody mikroorganizmům přisedlým na členitém povrchu biodisků. Takto vyčištěná voda odtéká spolu se směsí odpadlého kalu do dosazovací nádrže, kde se kal usadí u dna a čistá voda odtéká do odtoku. U těchto čistíren se může stát, že hnilobné plyny z nádrže primární sedimentace dosáhnou takové koncentrace, že vytěsní přívod čerstvého vzduchu k biodiskům a zhorší účinnost čištění, mimoto okolí obtěžují zápachem. Jinou nevýhodou je značná spotřeba elektrické energie (pohyb disků, naběraček, větrání) a snížená účinnost čištění v zimě, kdy je prostor biodisků nutné buď vytápět, nebo omezit přístup studeného vzduchu. Čistírny odpadních vod s aktivační nádrží jsou vhodné zejména pro větší objemy odpadu (trvale obydlené objekty). Skládají se z nádrže, v níž je promíchávána směs mikroorganizmů (aktivovaný kal) s odpadní vodou za současného dodávání tlakového vzduchu. Po určité době zdržení odpadní vody v aktivační nádrži dochází k jejímu vyčištění a následnému oddělení vloček kalu, které jsou těžší než voda, od vyčištěné vody. Oproti předcházejícím typům čistíren zde nejsou mikroorganizmy pevně přisedlé na podkladu. Pro svou konstrukční jednoduchost, vysokou účinnost a nízkou spotřebu elektrické energie se začínají vyrábět i v provedení pro menší objekty. Rozdělují se na systémy s kontinuálním a diskontinuálním průtokem odpadních vod a na systém TOPAS. Kontinuální čistírny, u nichž je značná hustota aktivovaného kalu, vyžadují buď obsluhu, nebo pravidelné vyvážení (asi 2x ročně). Nejsou vhodné pro přerušovaný provoz, protože husté kaly usazené u dna nádrže je po přerušení aktivace obtížné rozmíchat. Diskontinuální čistírny pracují tak, že odpadní vody jsou přivedeny do vyrovnávací nádrže a z ní postupně přečerpány do aktivační nádrže, v níž se čistí. Po vyčištění vody se přeruší aktivační proces, tzn. zastaví se provzdušňování a případné promíchávání vody v aktivační nádrži a po usazení kalu se vyčištěná voda odčerpá do odpadu. Pak se opět spustí napouštění aktivační nádrže a popsaný cyklus se opakuje. Systém TOPAS akumuluje předčištěné odpadní vody ve vyrovnávací nádrži, která zároveň slouží jako nádrž primární sedimentace a skladovací nádrž přebytečného kalu. Mimo to má i vyrovnávací funkci. Po zachycení hrubých nečistot jsou kaly vzduchovým čerpadlem přečerpávány do aktivační nádrže, kde dochází k biologickému čištění aktivovaným kalem ve vznosu. Z dosazovací nádrže, kde kal zůstává u dna, přepadá vyčištěná voda do odtoku. Tyto čistírny pracují zcela automaticky, vyžadují však pravidelné vyvážení kalu zhruba v půlročních intervalech.
Jiné možnosti
Jestliže výstavbu žumpy nebo čističky nelze realizovat (například pro nesouhlas sousedů, kteří jsou ze zákona účastníky stavebního řízení), je možné zakoupit buď záchod chemický nebo spalovací, popř. kompostovací, využívající speciálních bakterií. Jejich nákupní cena je přijatelná, náklady na provoz však bývají poměrně vysoké, takže tyto výrobky jsou vhodné zejména k provizornímu používání po dobu stavby jiného zařízení, popřípadě před instalací místního kanalizačního systému.
Další informace najdete například na těchto stránkách:
http://paluch.hastik.sweb.cz
http://www.kv-bio.cz/cov
http://www.septum-elia.cz
http://www.topas.cz
http://www.separa.cz
http://www.nagr.cz
ČISTOTA PŘEČIŠTĚNÉ VODY
Reklamní tvrzení, že přečištěná voda je vhodná pro zálivku, mytí či dokonce k pití a vaření, jsou naprosto nepodložená; její čistota málokdy přesáhne 90 %. Proto je možné ji používat jen k zálivce trávníku a stromů, nikoli například zeleniny nebo ovoce krátce před konzumací. Přebytek této vody příslušný vodohospodářský orgán zpravidla nepovolí odvádět do dešťové kanalizace (pokud je v obci vybudována), protože kanalizace není vodotěsná a předčištěná voda z domovních ČOV není zajištěna bakteriologicky. Mimoto by na každou malou čistírnu odpadních vod bylo třeba zpracovat samostatný projekt a vydat vodoprávní povolení. Většina čistíren odpadních vod je tedy provozována v rozporu se zákonem o vodách.
Obrázek
Schéma umístění čistírny TOPAS, jejíž technické řešení je chráněné mezinárodním patentem č. 282 411
Popisy k obrázkům
Mechanicko – biologická čistírna Separa DČB 5 K je vybavena biorotorem; mikroorganizmy jsou přisedlé na drobných plastových elementech
ČOV Bio cleaner se umísťují pod terén (třeba do starého septiku či žumpy), nebo i nad zem
Autor fotografií: ARCHIV
