U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
BAREVNOST LIDOVÝCH STAVEB
Kategorie: Fasády a omítky | Autor: ING. ARCH. JAN PEŠTA
K nejdůležitějším aspektům, ovlivňujícím vzhled a estetické působení historických staveb, patří jejich barevnost. Lze jí potlačit nebo naopak zvýraznit plastické prvky fasád, použitý konstrukční materiál, nebo i celkové proporce stavby.
Barevnost stavby neurčuje jen její fasáda s nátěrem či povrchově upraveným stavebním materiálem, ale i odstín střešní krytiny, nátěr výplní otvorů, truhlářských, kovářských a klempířských prvků a dalších detailů. V minulosti barevnost podléhala změnám v závislosti na obecném vkusu. Proměňuje se však i během dne a roku v závislosti na světelných podmínkách, zastínění stavby apod. Ovlivňuje vnímání každé historické stavby, lidovou architekturu nevyjímaje. Proto je třeba barevné úpravě objektů tradičního venkovského stavitelství věnovat velkou pozornost. Konečná úprava stavby může kvalitu provedených prací zviditelnit, nebo naopak zcela degradovat.
Vápno s přírodními pigmenty
Nátěry fasád patří k nejběžnějším způsobům povrchové úpravy zděných lidových staveb. Pouze ve vzácných, regionálně vymezených případech se zděné stavby uplatňovaly přirozenou barevností použitého materiálu – neomítaného kamene, cihel, nebo přirozené barvy omítky. Podkladem pro nátěry byla ve většině případů omítka – buď vápenná, nebo hliněná. V minulosti se ale natíralo i neomítané zdivo; zejména u hospodářských a podružných staveb se často setkáváme s nabílenými kamennými či cihelnými stěnami.
Naši předkové měli k dispozici výhradně nátěry na bázi vápna a v přírodě dostupných pigmentů – především okrové hlinky, drcených cihel a sazí; později se používaly také nátěry s kobaltovou modří „šmolkou“ a různými barvivy na bázi oxidů kovů. Kromě v minulosti běžného bílého vápenného nátěru se proto na starších stavbách objevují i nátěry v různých odstínech žlutého okru, nátěry cihlově červené, narůžovělé, šedé, sytě či světle modré a světle zelené. Teprve rozvoj moderní stavební chemie dal vzniknout novodobým nátěrovým hmotám a pigmentům, jejichž invazi na venkov dnes prožíváme v nebývalé intenzitě.
Ozdobné kontrasty
Na zděné lidové architektuře se často setkáme se dvěma variantami barevného uspořádání: s „klasickým“ a „inverzním“. Klasická barevnost zvýrazňuje barevným nátěrem plastické architektonické články fasády – nejčastěji lizény, pilastry, polosloupy, římsy a šambrány, případně další štukovou, keramickou či sádrovou ornamentiku apod. Barevné – vesměs okrově žluté nebo červené – články se uplatňují na světlém, většinou bíle natřeném podkladě. Inverzní barevnost naopak využívá kontrastu světlých, většinou bílých, architektonických článků na sytě barevném podkladě – okrovém, cihlově červeném či zeleném.
Kromě architektonických prvků fasády býval na venkovských stavbách ještě zvýrazněn sokl (modře, šedě nebo růžově) a pestře se „líčily“ i jednotlivé štukové ozdoby. V některých případech byla ornamentika na průčelí jen plošně namalována. Fasády staveb bez štukové výzdoby, které v řadě regionů převládají, bývaly většinou opatřeny celoplošně jednobarevným nátěrem, někdy jen s lemem odlišné barvy okolo oken, dveří a na nárožích.
Regionální odlišnosti
Barevnost podléhala proměně dobového vkusu i regionálním zvyklostem. V tomto směru vynikala zejména pestrá průčelí statků na Hlubockých a Soběslavsko-veselských blatech. Zde měl podle svědectví pamětníků každý výzdobný prvek svou barvu – na červeném závěsu byl modrý zvonek se žlutým srdcem nebo zelený věneček, každá cihla okenních záklenků měla jinou barvu apod. Sytě barevné ale bývaly i stavby v jiných regionech. Na jižní Moravě a Hané, ale i v dalších oblastech, se tradičně používala šmolková modř. V etnografických pramenech se traduje, že jarní barevná výzdoba fasád byla především úkolem žen – tedy hospodyněk a mohla mít i symbolický význam.
Barveny bývaly také kamenické články fasády – zejména ostění bran, portálků a oken. Odstranění nátěrů až na původní kámen je tedy chybné, přesto se s ním bohužel při opravách denně setkáváme. Výjimkami z tohoto pravidla jsou stavby z konce 19. a první třetiny 20. století, kdy se opravdu používaly kamenické prvky holé, bez povrchové úpravy.
Citlivě při rekonstrukci
Při obnově nátěru venkovské stavby je vhodné zvolit některý z odstínů, které již v minulosti byly na fasádě použity. Mnohdy lze na jednom objektu nalézt až překvapivý počet různých barevných nátěrů. Pokud se dochovala návaznost barevných vrstev v klíčových místech stavby (zejména přechody mezi plochou omítky a plastickými články), lze spolehlivě rekonstruovat proměnu vnějšího vzhledu celé stavby. Ten se často během jednotlivých etap diametrálně odlišoval – na jediné stavbě lze nalézt např. stopy celoplošného bílého nátěru, následovaného několika vrstvami zelené s bílými architektonickými články, okrové a šmolkově modré s růžovými články až po mladší vrstvy monochromatických nátěrů šedookrové barvy.
Při rekonstrukci barevnosti je ovšem třeba mít na paměti, že spodní bílý nátěr mohl být jen podkladem, provedeným zedníky při dokončení stavby. Starší soudržné vrstvy nátěrů by se neměly zbytečně odstraňovat – jsou nenahraditelným nositelem informace o proměně podoby stavby v průběhu času. Navíc průčelí má díky postupně nanášeným, překrývaným a opravovaným souvrstvím nátěrů (včetně poškozených partií) nenapodobitelně živý, plastický ráz, v případě lidových staveb zvláště důležitý. Zatímco požadavek na zachování a ochranu historických omítek se daří již částečně naplňovat, nátěry bývají často zbytečně seškrabávány. Venkov by neměl „oslepnout“ Před vlastní realizací je nutné včas posoudit dostatečně velký vzorek (případně více vzorků) nátěru přímo na fasádě, nejlépe na ploše asi jeden metr čtverečný. Plánování jen podle katalogu či vzorníku barev se nevyplácí, výsledek potom zpravidla neodpovídá původní představě. V předstihu ale lze na zákresu do plánu či fotografie vyzkoušet různé varianty barevného řešení v nárysu průčelí (tak můžeme vyhodnotit působení klasické či inverzní barevnosti, zvýraznění či potlačení plastické výzdoby atd.).
Na trhu dnes o náš zájem soutěží nepřeberné množství výrobců fasádních nátěrů. Pro běžného stavebníka je velmi obtížné se v této nabídce zorientovat. Základními technickými požadavky by měla být prodyšnost, schopnost vytvořit skutečně přirozený barevný odstín, stálobarevnost v čase, částečná transparentnost a v neposlední řadě také snadná odstranitelnost po dožití. Je rovněž velmi důležité, aby nátěr časem degradoval sprašováním a nikoliv odloupáváním v krustách či odprýskáváním.
Charakteru starších venkovských staveb samozřejmě nejlépe odpovídají tradiční nátěry čistě vápenné, nanášené štětkou (nikoliv válečkem!) na zavadlou vlhkou omítku. Vápenné nátěry nezakrývají rukodělné zpracování omítky a reagují na rozdíly podkladu jemnou nerovnoměrností barevného odstínu. Fasáda tím získá žádoucí svěží a živý vzhled. V některých případech lze využít i průmyslově vyráběné modifikované vápenné nátěry, i když jejich problémem bývalá někdy až příliš stejnoměrný vzhled.
Ostatní typy nátěrů při opravách venkovských stavení většinou nelze doporučit z technického i estetického hlediska. Jejich nevýhodou je především vysoká krycí schopnost, která ve výsledku promění fasádu v dokonale homogenní, ale „slepou“ barevnou plochu, navíc v nepřirozených barvách. Barevné stupnice většiny druhů fasádních nátěrů sice obsahují množství různých odstínů, často v nich ale chybí právě tóny, charakteristické pro tradiční vápenné nátěry. Výsledkem jsou pak stavby, zářící do okolí nepřirozenými pastelovými barvami.
***
KDYŽ SE ŘEKNE…
* ATIKA
Zeď přesahující nad římsou a kryjící střechu. Přeneseně též nástavec nad bránou apod.
* ČABRAKA
Plastický ornament ve tvaru půlobloučku se střapcem, zpravidla na pilastru nebo v podřímsí, připomínající tvarem čabraku z koňského postroje.
* ČUČEK
Dekorativní prvek v podobě koule, šišky či či vázy, ukončující štít nebo atiku.
* KARTUŠ
Dekorativní prvek fasády (obvykle štukový) rámující znak, nápis, dataci, symbol apod.
* PASPARTA
Ploché omítkové rámování okenního nebo dveřního otvoru obvyklé u pozdně středověkých úprav průčelí.
* VLYS
Vodorovný dekorativní štukový (méně často též malovaný) pás s různorodou ornamentální výzdobou.
* VOLUTA (též závitnice)
Dekorativní prvek (obvykle štukový) stáčený do tvaru spirály.
O autorovi| TEXT: ING. ARCH. JAN PEŠTA
Popisy k obrázkům
V minulosti byl zejména na jihu Čech velmi obvyklý nátěr v barvě sytého zlatého okru (Plástovice)
Barevný nátěr by měl stárnout přirozeným způsobem, sprašováním. Takové průčelí pak vypadá stále přirozeně (Holašovice)
Přestože bílý vápenný nátěr působí malebně, v řadě případů nahradil starší, často velmi syté nátěry barevné. V některých regionech však patří bílá k tradičním povrchovým úpravám (Dřevkov)
Průčelí velkého domu z oblasti Kokořínska decentní, téměř monochromatická barevnost velmi sluší. Za pozornost stojí i barevně zvýrazněný reliéf ve štítu (Drchlava)
Odlišný způsob opravy se zvýrazněním plastických článků. I když historicky byla průčelí tohoto typu spíše jednobarevná, kvalitně obnovená fasáda rovněž zaslouží pochvalu (Loubí)
Je to snad dílo moderního malíře? Nikoliv, jen přirozená koláž souvrství mnoha barevných nátěrů na průčelí vesnického domu
Architektonický detail – voluta výrazně šmolkově modré barvy na štítu vesnické kovárny (Opatovice)
Autor fotografií: FOTO: ING. ARCH. JAN PEŠTA
