U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Barevné štěbetání
Kategorie: Volný čas | Autor: ing. Pavel Matiska, Marie Rubešová
Peříčka, vybarvená co nejpestřeji, a ptačí hlásky, ne nepodobné vrabčímu cvrlikání – to jsou dva důvody, proč se Pavlu Matiskovi zalíbil chov zebřiček a andulek.
Zhruba před deseti lety, když mu bylo osmnáct, postavil spolu s tátou zahradní voliéru na chatě nedaleko Mníšku pod Brdy. A hned si pořídil párek andulek.
Pěkně vybarvené skupiny
K přírodě Pavel tíhl odmalička. Proto si také po maturitě vybral studium na České zemědělské univerzitě v Praze – Suchdole. Chov těchto nenáročných exotů původem z Austrálie ho od učení příliš neodváděl, a tak se hejno utěšeně rozrůstalo.
„Andulky jsem si zvolil hlavně pro jejich zajímavé barevné odchylky, které nemají v pestrosti obdoby u jiného druhu exotických ptáků. Zelené, modré, žluté, bílé, modrobílé, žlutozelené, žlutomodré – to je jen základní škála. Mým cílem totiž nebylo a není chovat pár ptáčků, ale vytvořit barevně atraktivní skupiny.“
Mladý chovatel se samozřejmě hned zpočátku vyzbrojil dostupnými informacemi i zkušenostmi z chovu andulek. Zjistil, že sice mohou být i přes zimu venku, ovšem v mrazivých dnech potřebují každodenně čerstvou vodu. Proto musel andulky stěhovat vždy v listopadu z chaty do menší voliérky, kterou vybudoval u rodičů v lodžii domu. A zjara se ptáčci stěhují na letní byt.
O několik let později dostal Pavel od kamarádky tři zebřičky. Dvě samičky a samečka. Protože voliérka v lodžii byla přes léto opuštěná, nebyl problém drobné pěvce, jejichž původ lze vystopovat rovněž u protinožců, umístit. „Ukázalo se, že i zebřičkám lépe vyhovuje venkovní než domácí prostředí a vydrží bez problémů i menší mrazy. Stejně jako andulky jsou to skupinoví ptáci, vlastně australští vrabci, a proto se nejlépe cítí v hejnu.“
Touhy spíše badatelské
Chovatel nebo sběratel čehokoli nezřídka propadne touze mít exempláře největší, nejkrásnější – zkrátka výstavní. K těm ovšem ing. Pavel Matiska, který před třemi lety zdárně ukončil svá zahradnická studia, nepatří. Jeho touhy jsou spíše badatelské. „Chov výstavních jedinců je vždy časově i finančně náročnější. Já se snažím o jakýsi kompromis. Chci v normálních podmínkách odchovávat pěkně stavěné ptáky, kteří jsou schopni i nadále běžného života v hejnu.
Měl jsem možnost často pozorovat chování samotných jedinců, které jsem na nějaký čas musel izolovat od ostatních, např. kvůli poranění nebo podezření z nemoci. Byli naprosto vyvedeni z běžného rytmu a po návratu zpět k ostatním bylo zřejmé jejich nadšení ze společnosti. Osobně si myslím, že držet ptáky samotné, jak andulky, tak zebřičky, je trochu týrání. Ptáci, zvláště andulky, se časem stávají cholerickými, dokonce agresivními.“
V chovu Pavla Matisky dnes převažují zebřičky. Andulky vyžadují přece jen větší prostor, než by jim mohl ve voliéře u rodičů nebo v několika dalších v lodžii a předsíni svého současného bytu nabídnout. V současné době má čtyři chovné páry andulek a asi deset párů zebřiček. „Množství mláďat, které zebřičky za jednu sezónu vychovají, je obdivuhodný. Jen v loňském roce jsem získal od pěti párů padesát mláďat! Ty jsou obvykle, až na barevné výjimky, určeny k prodeji.“
Chcete také chovat exoty?
Pokud byste si chtěli i vy pořídit tyto drobné exoty, myslete na to, že nemají rádi samotu. Jenom andulka, kterou chcete „rozmluvit“, prý musí být sama a vyžaduje každodenní pozornost. Jinak se bude trápit. „I pro ni je nejlepší zbudovat voliérku na zahradě nebo na balkóně či lodžii. Ptáčkům se opravdu nejlépe daří venku na čerstvém vzduchu, ne ve vytápěném bytě. Andulky vydrží dokonce -15 °C. A zebřičky, pokud jsou otužené, zvládnou bez problémů pokles teploty až k -10 °C. Má to však jeden háček. Voliéra musí být chráněna před přílišným prouděním vzduchu. Na zimu je dobré ji zakrýt. Pozor však na dostatečnou ventilaci, ptáci mohou mít ve vlhkém prostředí dýchací problémy, jakési astma. Ideální je, když můžete dát své malé opeřence přes zimu do bezmrazé, dobře větrané místnosti, kde se teplota pohybuje od 0 do 10° C. Výborně se hodí různé verandy nebo zasklené lodžie. Když zde teplota krátkodobě klesne k -10 °C, není to žádný problém.“
Nás samozřejmě zajímalo, zda lze chovat andulky nebo zebřičky třeba i na chatě, kam se člověk vrací jednou týdně o víkendu. „Ano, je to možné,“ potvrzuje chovatel, který si tento model sám dobře vyzkoušel. „Základem krmení je totiž směs zrnin, prosa, lesknice, moháru a dalších, kterou můžeme dát do násypky, zásobníku, odkud si ptáci zrní postupně odebírají. Podobně – samodoplňovací napáječkou – lze řešit zásobování vodou. A doplňkovou stravu, jako je vaječná míchanice a zelené krmení (např. ptačinec, pampelišky, apod. nebo i větve ovocných stromů) stačí dodat jednou týdně.
V zimě se zelené krmení nahrazuje strouhanou mrkví či jablky. Metabolismus ptáků je totiž schopný tvořit vitamin C, ale je třeba dodávat jim provitamin A. Ten je právě v zelených částech rostlin a mrkvi,“ vysvětluje ing. Matiska, který nezapře, že vedle navrhování a údržby zahrad také učí na své mateřské univerzitě. Závěrem k tomuto tématu připomíná, že pokud nechceme z andulek nebo zebřiček vychovat „nelétavé otylky“, nesmíme jim přilepšovat tučnou slunečnicí nebo lněným semínkem…
Příjemná relaxace
Chovat exotické ptáčky, byť drobné, vedle dvou zaměstnání, z nichž zejména navrhování zahrad v širokém okolí zabere hodně času, je jistě dost náročné… podsouvám panu Matiskovi svůj názor. Nesouhlasí. „Je to naopak chov nenáročný. Problémem je jen neustálý mírný nepořádek kolem klecí, ať už způsobený přepeřováním nebo slupkami od zrnin. Proto se snažím ptáky umisťovat mimo intenzivně obývané prostory. Potřeba času na údržbu je vždycky závislá na prostoru, ve kterém žijí. Klece na verandě čistím jednou za 7 – 14 dní, venkovní voliéru pak zhruba po 1 – 2 měsících. Bytové klece bych ovšem doporučil čistit jednou týdně, nebo i častěji. Ani finančně není chov náročný. Nejdražší je vždy zbudovat nějakou voliéru, nebo koupit klec. Spotřeba krmení je téměř zanedbatelná a cena základní směsi zrnin je kolem 40 Kč za kilogram. Jedné andulce vystačí 1 kg zhruba na 2 – 3 měsíce.“
Důvodů, proč Pavel Matiska nesloží ve vzácných chvílích volna ruce v klín, je několik. O jeho lásce k přírodě a badatelských sklonech jsme již hovořili. Navíc je prý povahy neposedné a je rád, když je v pohybu i svět kolem něj. Přiznal se však, že chov těchto drobných štěbetálků je báječný i pro relaxaci. Zejména prý když má za sebou jednání s klienty, kteří nedají na jeho rady, nevěří, že zahradu se vyplatí navrhnout komplexně a ne po kouskách flikovat…
***
ŽÁDNÝ STRACH PŘED „ANDULČÍ“ CHŘIPKOU
Tato nemoc se u všech ptáků, včetně exotů, projevuje od nepaměti. V poslední době se však vyskytl agresivnější typ tohoto viru, na který ptáci umírají a mohou nakazit i lidi. Hlavními přenašeči stále zůstávají především volně žijící ptáci (kachny, holubi, pěvci), kteří se pohybují ve volném prostoru a mohou se nakazit. Aby tuto nemoc získali naši svěřenci, je velmi málo pravděpodobné a je to možné jen při kontaktu s divokými ptáky. Přenos viru na ptáčky chované ve voliérách a klecích je téměř nereálný. Větší pravděpodobnost nákazy je v chovu domácí drůbeže, kachen a holubů ve venkovních podmínkách, kde s divokými ptáky přicházejí přímo do kontaktu. PM
Popisy k obrázkům
Pestré andulky u své vitamínové hostiny
Voliéra v zeleni zahrady u Matiskovic chaty
Pěkně vybarvený sameček přírodní straky
Skupina žebřiček – bílé a přírodní straky s párkem rudoprsých nahoře
Bílé zebřičky si užívají pobyt ve velké zahradní voliéře
Pavel Matiska u zimních voliér zebřiček
Autor fotografií: FOTO PAVEL MATISKA
