U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Báječní muži na vysokých kolech
Kategorie: Volný čas | Autor: Pavek Veseký, foto Autor
V sobotu devátého listopadu v deset hodin dopoledne se opět po roce sejdou na Letenské pláni v Praze ctihodní gentlemani ve sportovním oblečení, svolaní “Českým klubem velocipedistů 1880” k závodní jízdě na trati Pražské míle. Tento nervy drásající závod na vysokých kolech se uskuteční na 1400 metrů dlouhé trati, naměřené mezi stromy a trávníky letenského parku.
I letos bude předehrou k úžasným výkonům provedení unikátního představení, nazvaného Reje pánů velocipedistů, které, nacvičeno na melodie G. Rossiniho, tvoří estetickou protiváhu fyzického vypětí závodníků. Obecenstvo je sleduje osvěženo grogem, svařeným vínem a podobnými dobrotami.
První kola v Čechách
Roku 1879 navštívil smíchovského majitele továrny na mlýnské stroje Jana Kohouta mladý Angličan W. B. Crowl, který přijel napříč kontinentem na vysokém kole. Čtyři Kohoutovi synové se do nového vynálezu okamžitě zamilovali a pan otec jím byl tak zaujat, že nechal několik exemplářů kola postavit. V jeho konstrukci provedl technické úpravy a roku 1880 začal vyrábět vysoká kola průmyslově. Tehdy byl také založen “Český klub velocipedistů 1880”, nejstarší sportovní klub v českých zemích a druhý nejstarší v Evropě!Rozmach vysokých kol trval v českých zemích necelých dvacet let, během nichž Kohoutova firma vyrobila asi tisíc kol a další dva až tři tisíce se do Čech dovezly. Nyní o vysoká kola pečují především členové zmiňovaného klubu. Jeho předseda, výtvarník Jan Bejšovec, poznamenává: “Kromě zábavných exhibicí a společných výletů se zabýváme vážnou badatelskou prací, sběratelstvím a záchranou vysokých kol. Sledujeme přibližně stovku původních Kohoutových bicyklů a menší počet kol jiného původu. Nejsme jen srandovní strejdové v dobových oblečcích, ale máme archiv s tisíci fotkami původních detailů kol a o způsobech jejich renovace toho víme opravdu hodně.Největší zkázou pro obnovu zachovaného exempláře jsou při vší úctě k jejich šikovnosti domácí kutilové, kteří kolo opískují, kamarád traktorista něco svaří, ohne nebo nastříká, takže kolo jezdí, ale ztratí historickou hodnotu.”Mezi velocipedisty jsem slyšel, že při renovaci vysokých kol je nutné znát řadu dovedností a řemeslnických fíglů, takže zjednodušeně řečeno v České republice je prý dvacet lidí, kteří o kolech něco vědí, deset z nich jim rozumí a tři je umějí odborně opravit.
Pohled z výšin
Leckoho by jistě zajímalo, jaké pocity se jezdců na vysokých kolech zmocňují. Vypráví o nich jeden ze členů klubu: “Z kola vidím lidem do kuchyní a do zahrádek, jeho výška opravdu poskytuje jiný pohled na svět. Překvapivé je zjištění, že jízdou nedělám radost jenom sobě, ale taky jiným lidem. Většina těch, které míjím, se vytrhne ze svých myšlenek, podívá se vzhůru a začne se usmívat. Volají na mě děti, mladé slečny i babičky a ptají se, jak se dostanu nahoru do sedla nebo kolikrát jsem spadl. Pro dony Juany je to dobrý prostředek k seznámení, neboť když si chce nějaká krasavice kolo vyzkoušet, musíte s ní nejprve pohovořit, pak ji chytnout za boky a pomoct jí nahoru.” Jan Bejšovec si díky velocipedu také pěkně popovídal. Posuďte sami: “S kolegou Pleslem jezdíváme přes Bílou Horu na hřiště, kde dáme malý pivo a pokecáme se štamgasty. Zastavil se u mě malý chlapeček a říká: “Jak je to kolo starý?”, “Jako já”, odpovídám v přesvědčení, že děti mají jen mlhavé představy o věku dospělých. “Kolik je tomu kolu roků?” ptá se neodbytně chlapeček. “Sto dvacet.” Přistoupí blíž ke kolu, pak se podívá na mě a řekne: “Pane, sto dvacet roků vám není. Osmdesát, to jo, ale přes stovku ne.” No, a pak si povídejte s malými dětmi…,” končí tehdy přibližně padesátiletý Bejšovec.
Mercedes za kolo?
Podobně jako u jiných předmětů starožitného charakteru panují kolem vysokých kol rozličné legendy. Podle jedněch lidí jsou to staré krámy, které nemají žádnou hodnotu, podle jiných si za takové kolo můžete koupit mercedes. Členové klubu velocipedistů říkají, že nákupčí obchodu s antikvitami končí u solidního kola přibližně na ceně třiceti tisíc. Sběratel dá čtyřicet, někdy i víc, záleží na značce, původnosti součástek, stavu laku a taky síle touhy mít ten kousek ve sbírce. Takových lidí je ovšem v republice okolo desíti a v Evropě přibližně padesát.O tom, jak může probíhat přijetí nového přírůstku do sbírky, hovoří opět Jan Bejšovec: “Po několika měsících jednání jsem koupil jednoho z posledních vyrobených Kohoutů, který měl pouze ulomen malý kousek přední páčky a lehce ohnutá řídítka. Představoval jsem si, jak před sto dvaceti lety si jeho majitel vyjel, upadl a rozbil si ústa. Doma mu jeho paní tento nebezpečný sport zarazila a sluhovi dala příkaz velociped namazat, zabalit a uložit na půdu. Když jsem jej koupil, bylo zteřelé sedlo a rozpadlá guma na ráfku, ale jinak byl netknutý a všechny šroubky šly povolit rukou. Dovezl jsem ho domů v jedenáct v noci, dal si k němu židli, vzal pár odstřižků látky s trochou oleje a do rána povoloval a utahoval šroubky a hadříkem čistil a cídil. Ráno jsem se probral umazaný, ale šťastný.”
Je to opravdový sport
Určitou dovednost a cvik vyžaduje nastupování a sestupování, avšak jakmile jste pevně usazeni v sedle, vysoké kolo se ovládá docela dobře a některé sportovní výkony za jeho řídítky jsou překvapivé. Například člen klubu Josef Zimovčák přejel před pár lety za 28 dnů napříč Spojenými státy, což představuje denní průměr 156 kilometrů. Jindy ujel trať z Brna do Prahy a zpět během 25 hodin, je několikanásobným mistrem světa v závodu na jednu anglickou míli. Za své výkony na Letenské pláni byl předsednictvem klubu jmenován doživotním vítězem Pražské míle, přesto ji pokaždé jede jako poprvé, přesto znovu a znovu vždy vítězí…
FOTO 1 – Josef Zimovčák se svým slovenským kolegou
FOTO 2 – Jan Bejšovec v ateliéru
FOTO 3 – Nejmladší člen rodiny Babických, velkých milovníků kol
FOTO 4 – Stanislav Cink jezdí na kole a v uniformě svého praděda, někdejšího člena a závodníka plzeňského klubu Český lev
