Azalkové jaro

Rubrika: Zahrada, Zahradní realizace

Jaro na zahradě pardubického skalničkáře Jana Nováka překypuje vzácnými skalničkami, bujně kvetoucími pěnišníky a mohutnými azalkami.

Travertinový pěnovec je ideálním kamenem na skalku s vápenomilnými druhy

Zahrada skalničkáře Jiřího Nováka je ukryta v nenápadné uličce řadových domků na okraji města. Jakmile však projdete obligátní plechovou branou a překonáte betonový dvorek, oslní vás výbuchem barev. Na zemi, ve vysokých kamenných korytech i na vyvýšených prostranstvích tu kvetou pěnišníky a azalky nejrozmanitějších barevných tónů i tvarů. Lososová, růžová a cyklámenová budí v návštěvnících takovou euforii, až je musí majitel mírnit.

U azalek bylo vyšlechtěno nespočet odrůd

„Jakmile odkvetou jarní kytičky, už tu moc barev nenajdete. Pak už kromě pozdně letních druhů japonských rododenronů nekvete prakticky nic. Ale jaro je nádherné a já se smířil s tím, že nemusím mít všechno.“ A proč je tady tolik pěnišníků? „Líbí se manželce i mně, a tak jsme na nich nešetřili. Tomu největšímu je čtyřicet let.“

Skalničky z nadhledu

Pozemek včetně betonového dvorku u domu lemují početná, skalničkami vyplněná koryta a dřeviny umístěné ve vyvýšených nádobách. „Nedostatek prostoru si vynahrazuji tak, že výsadbu člením i do výšky,“ vysvětluje majitel použití kůlových opor.

Majitel se pyšní vedle lomikamenů i dalšími skalničkami z celého světa

Rozčlenit prostor do výšky mu pomohla i výstavba nízké zídky z perforovaných tvárnic – na jejím vršku jsou usazeny bonsaje, netřesky a další zelené poklady. Přiléhající část vydlážděného dvorku nenuceně přechází do rozlehlé skalky, nejstarší z těch, které tu majitel vybudoval.

Skalka byla původně z nahloučených vápencových kamenů, které později majitel vyměnil za slovenské pěnovce. Nově přidanou část opět tvořil z vápence, ale již podle moderních zásad, jako tzv. spárovou skalku. „Asi víte, že v osmdesátých letech si skalničkáři všimli, že jejich miláčci nejlépe rostou ve spárách mezi kameny, kde se nedrží na povrchu voda a kořeny jsou stále v chladu. Spárová skalka také působí velmi přirozeně, ale na druhou stranu – do pěnovce zas můžete vrtat, takže se tam vejde víc rostlin. A ty největší ‘špeky’ v něm rostou líp než ve spárách.“

Modelace rovinatého terénu

Zelenou část zahrady tvoří centrální trávník s rozesetými solitérními výsadbami dřevin, shluky kamenů a koryt se skalničkami. I ta pan Novák usadil na vysoké podstavce, takže se k nepatrným rostlinkám nemusí tolik ohýbat. Po stranách se do trávníku zakusují meandry z rododendronů a azalek, doplněné koniferami a skalničkami rostoucími na balvanech.

Konstrukce slouží k přetažení ochranné sítě, aby výpěstky nespálilo slunce

Když připočítáme nevelké skleníky plné sazeniček po stranách zahradního obdélníku, je inventář zahrady hotov. Vynikající kulisou je hustý živý plot na „zádi“ obdélníku. Je ze stříhaného ptačího zobu a brání nepříjemnému západnímu větru, který tu často vane.
„Spodní vodu máme vzhledem k nedaleké řece jen šedesát centimetrů pod povrchem, takže jsem rovinatý terén bohužel nemohl modelovat prohlubněmi,“ stěžuje si majitel. „Místo toho jsem tu a tam na trávníku vytvořil ostrůvky navršené z pěnovce,“ vysvětluje zahradník a dodává, že budovat začínal na klasické zeleninové zahrádce s několika ovocnými stromy. „Ale od druhé poloviny osmdesátých let už jsem sázel podle svých představ a posledních osmnáct let věnuji zahradě veškerý volný čas.

Nejstarší skalka pana Nováka je dnes rozšířená a obohacená o jezírko

Vzhledem k omezené rozloze pozemku jsem ale sázel co nejmenší rostliny. Takže tu máme zakrslé konifery, které samy od sebe rostou velmi pomalu, ale navíc je ještě zaštipuju a stříhám. Pěstuji i miniaturní borovice, například malokvětou nebo šumavskou blatku, pár jalovců a kromě konifer i japonské javory. Zimostráz je starý už třicet let a vypěstoval jsem ho z řízku. Vedle něj roste jalovec obecný ‘compressa’, který má úžasně kompaktní štíhlý tvar.“

Specialista na lomikameny

Pan Novák se před čtyřiceti lety nejprve zamiloval do lomikamenů, zejména do skupiny Porophyllum. To jsou malé bochánkovité kopečky listů, z nichž nakonec vypučí bohaté květy. Pak si k nim přibral pochybky (rod Androsace) pocházející z Evropy a Číny, a dionýsie z pohoří Blízkého východu. Dnes je na tyto rostliny specialista.

Zelená fasáda opticky pohltila nevzhlednou zeď sousední budovy a spojila zahradu s okolními stromy

A jak se rostlinky pocházející z hor pěstují? Nejlépe v korytech, která jsou nezávislá na vlhkosti a složení půdy a dají se individuálně zalévat a stínit podle potřeby. Část koryt v této zahradě sloužila kdysi dávno k napájení dobytka, ale některá si majitel zahrady sám vytesal z pískovce. Kromě lomikamenů v nich ovšem rostou i zakrslé konifery – tsugy a modříny a také turany, draby a další drobotina.

„Zdaleka ne vždy dodržuju rozdělení rostlin do koryt podle země původu. Na uprázdněné místo zasadím to, co je zrovna připraveno k výsadbě, takže se vedle sebe sejde třeba balkánský hvozdík s americkým orlíčkem,“ vysvětluje odborník: „S modrofialovými květy je tu plstnatka olympská, která roste jenom na Olympu a je v přírodě čím dál vzácnější. V korytech rostou protěže, pochybky, silenky nebo Acantholimon, který má legrační české jméno ježourek. Víte, většina skalniček už má alespoň rodové české jméno, ale málokdo z pěstitelů tahle jména zná nebo používá.“

Kdoulovec, tvarovaný jako bonsaj

Nic není černobílé a všechno chce svůj fortel… Obtížné je třeba křížení lomikamenů, aby vznikly odolné rostliny vhodné k běžným výsadbám. „Není sice problém získat semena zkřížením dvou botanických druhů, ale pak musí nastoupit přísná selekce a musím vybrat jen ty nejlepší a nej-zdatnější křížence. Trvá to třeba i deset let. Teprve pak se novým rostlinám dávají jména. Třeba tenhle můj lomikámen dostal opravdu zvučné jméno: Johann Wolfgang Goethe.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER A THINKSTOCK