Arboretum v Lužických horách

Zahrada ve Sněžném je vybudovaná v horském údolí. Protéká jím potůček, dávající pozemku vláhu a zeleni pralesní sytost. Bohatou sbírku dřevin doplňuje pestré podrostové patro.

Zahrada je začleněná do okolní přírody. Místo dokonalých trávníků tu najdeme udržovanou horskou louku s pryskyřníky a typicky sudetskými jestřábníky oranžovými

Celek zahradního arboreta ve Sněžném je celoživotní dílo místního rodáka Víta Fritscheho, který se ze sběratele dřevin stal dendrologem a specialistou na jehličnany. Po smrti pana Fritscheho se správy veřejně přístupného arboreta i zahradnictví ujal jeho syn. Text tohoto článku vznikl na základě nahrávek komentářů pana Víta při naší návštěvě zahrady, a z nich v tomto článku citujeme.

Pan Fritsche měl rád funkie neboli hosty a sestavoval z nich pestré výsadby

Od sběratele k zahradníkovi

Některým majitelům větších pozemků se stává, že jim zahrada časem přeroste v arboretum. Výsledkem může být jednotvárnost, nebo také umělecké dílo, které v sobě spojuje prvky sbírkové zahrady i bohatě kvetoucího soukromého ráje.

Podmínkou je nadšení, čas a velká píle, láska ke stromům a zeleni vůbec. Když přidáte zajímavé místo, cit pro harmonii a kompozici, vznikne zahrada i arboretum v jednom. A je to krásné.

Prostoru je tu opravdu dost a zahrada se podobá spíše rozlehlému parku

Jaro s pěnišníky

Arboretum je vysázené v kilometr dlouhém údolí s horským potokem, bažinami a několika rybníčky nad sebou. Kvete celoročně, ale nejbarevnější je na jaře, když nastane sezóna pěnišníků.

Vstup do zahrady je z její horní části. Jako celek připomíná veliký trychtýř, zužující se směrem dolů. Malebnost terénu soutěží s pitoreskností a propracovaností výsadby.
Díky klimatu a půdě se na zahradě mimořádně daří pěnišníkům, které v širokém okolí rostou i na divoko. Majitel je využil jako výplňovou výsadbu svého arboreta, zejména na osvěžení jeho dolní a střední části.

Prosvětlují volné prostory mezi vzrostlými stromy, příjemně kontrastují zejména s jehličnany. Jsou jich tu vysázené desítky, možná i stovky, a jaře rozsvěcují terén růžovými, fialovými a žlutými květy.

Spodní jezírko vytváří v kotlince vlhké mikroklima pro pěnišníky a kapradiny

Jezírka na horském potoce

Na barevné kráse údolí má mimořádný podíl potůček, který jím protéká. Jeho tok majitel na několika místech přehradil a vytvořil dvě odlišně osázené vodní plochy. Kromě toho z nich čerpá vodu na závlahy zahrady.

Na samém vrcholu údolí vzniklo jezírko obklopené ďáblíky, blatouchy, vachtami, orobincem a dalšími bahenními rostlinami.

Pod hrází horního jezírka rámuje břehy potoka sbírka host a kapradin.
O něco níže, v centru údolní zahrady, vzniklo další jezírko. Zrcadlí se v něm i dům majitele. Stavbu podpírají terasy, poblíž stojí velký skleník. Hladinu jezírka částečně kryjí lekníny, zlatí jeseni se starají, aby se tu nepřemnožovali komáři.

Zpomalení vodního toku pod jezírkem a menší terénní úpravy umožnily o kousek níže vznik bažinky, kterou si pro sebe zabraly himálajské primule. Odsud už voda teče přirozeným korytem a díky dalším přítokům nabírá na síle.

Hosty je vhodné doplnit ozdobnými travinami, kapradinami nebo červenolistými dlužichami, aby výsadba dostala barvy a prostorovost

Dendrolog a jeho sbírka

Zní to neskutečně, ale majitel začínal se sbírkou dřevin v dobách, kdy na trhu nebylo nic zajímavého ke koupi. „Nejdříve jsem musel stromy získat, pak teprve jsem je mohl sázet a kombinovat,“ vzpomíná na poválečné období, kdy se vzácné kultivary se daly získat jedině roubováním, výjimečně i ve školkách.

A byly to úlovky, na které se nedá zapomenout! Třeba sazenici vzácného smrku Brewerova majitel koupil ve „dvaašedesátém“ ve školce v Libochovicích. Z literatury si zjistil, že Brewerův smrk potřebuje volné místo, tak si ho usadil až nahoru pod terasu u domu.
„I když jich několik objevíte i jinde v Čechách, například v Průhonicích, jen u mne roste na místě, kde opravdu vynikne.“

Některé sazenice si sběratel vozil cest, třeba z dovolené v Bulharsku, a skladoval je i čtrnáct dní v autobuse.

Když měl volnou chvíli, jezdil po arboretech, zámeckých zahradách. Ale také si doplňoval vzdělání, navštěvoval odborníky a zkoušel pěstovat stromy ze semínek.
Od jisté doby k zahradě patří i školka, kterou majitel a jeho syn umístili na pozemcích nad obcí.

Arboretum představuje bohatství tvarů korun i odstínů zeleni dřevin, mnohé jeho partie svou krásou překonávají i proslulé zámecké parky

Stromy jsou kamarádi

Při prohlídce zahrady pan dendrolog glosoval každý strom i jeho původ. Společně jsme třeba objevili a obdivovali jasan pensylvánský i botanické druhy šeříků. Následně nám majitel objasnil, proč je převislý smrk tak malý, i to, jak se tvaruje.

Jednu ze zastávek pan Fritsche věnoval vzrostlé jedli obrovské, která je původem z Ameriky. Hned na to nás upozornil na její sousedku, jedli kavkazskou.

Všechny rostliny tituloval hostitel latinsky. Znělo to vznešeně, téměř jako by říkal kouzelnická zaklínadla.

Skleník vedle spodního jezírka těží z dostatku přirozené vlhkosti

„Nemám rád česká jména rostlin, ani ta německá, zní mi ošklivě. Říkám jim jedině jejich pravými jmény.”

Kolik času údržba zahrady sebere? „Nejdu dříve spát, dokud není tma. Všechno je pořád ve vývoji, nic není nikdy hotové.”

A s motyčkou v ruce zmizel mezi stromy. „Musím jít sázet hosty…”.

Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller

Arboretum v Lužických horách