Arboretum na způsob pravěké krajiny
Ve Staříči, vesnici u Frýdku-Místku, kde se těžil antracit, je krásně. Kolem jsou zajímavé lokality s chráněnými teplomilnými rostlinami a brouky a také tu je „miniarboretum u Holubů“. Malé ale rozhodně není!
Majitelé, manželé Holubovi, jsou zahradníci a sběratelé dřevin, jimž se zahrada během třiceti let rozrostla do arboreta. Jeho specifikem jsou kompozice připomínající pravěkou krajinu. Však také miniarboretum spolklo kolem 330 tun kamene rozmístěného ve skalkách a kolem jezírek. Během let Holubovi pozemek mnohonásobně rozšířili (nyní zabírá celou stráň nad domem) a uskutečnili i velké terénní úpravy.
„S pěstováním a tvarováním bonsají a sázením zakrslých konifer a čarověníků jsme začali po roce 1986,“ spočítal Radek Holub. Nyní na ploše hektarového arboreta roste přes dva tisíce druhů rostlin – od miniatur přes roubované dřeviny na kmínku, azalky, rododendrony, vřesy a vřesovce až k převislým a plazivým rostlinám.
Kopec s květnou loukou
Spolu s panem Holubem zvolna stoupáme zahradou. Necháváme za sebou několik bizarních skalek a jezírek i lesní partie, kde se mísí les s mohutnými zplanělými pěnišníky. Ve střední části stráně míjíme květnou louku dozdobenou vysokými tvarovanými cypřišky. Celek připomíná surrealistickou krajinu. Kvůli optickému efektu je louka obsekána do tvaru fazole.
„Barevný porost s pozadím krátce střiženého trávníku mnohem lépe vynikne,“ vysvětluje majitel. „Začalo to tím, že nám bylo líto pokosit trsy kopretin, které tady rostly. Pak jsme si řekli: když květy, tak v pořádném množství. Na pozemku se dvacet let nehnojilo a nepráškovalo, nadbytečné dusičnany už dávno vyprchaly. Půda tedy byla připravená, stačilo jen pokosit louku a rozesít semena kopretin, zvonků a kohoutků. Trocha pryskyřníků a úzkolistých šťovíků doplnilo společenstvo do původního stavu, jaký tu býval někdy před sto lety.“
Pohled na louku je šrámkovsky nostalgický a okouzluje jemnou paletou barev. „Naše návštěvy si většinou hned naplánují, že si vybudují květnou louku i na své zahradě,“ říká pan Holub.
Holubova sbírka javorů
V horní části zahrady je oddělení věnované sbírce javorů. Pocházejí z různých míst, některé až z Koreje, jiné Holubovi vyměnili s českými pěstiteli. Mezi javory jsou pro oživení vysazeny i další dřeviny – třeba barevná forma ostrolistců kopinatých nebo tisovec dvouřadý.
„Máme tu třicet sedm odrůd odvozených z univerzálního japonského javoru dlanitolistého,“ ukazuje majitel. Některé javory mají klasický trojlaločný tvar listů, jiné byste si snadno spletli s jinými dřevinami. Variety javorů ‘Koto no ito’ nebo ‘Encan’ mají úzké, jakoby bambusové listy. Odrůda ‘Okushimo’ s červenými řapíky se tvarem listů podobá kopřivě. Jiné odrůdy mají listy srpkovité nebo i klasického tvaru, ale pak zase oslní panašováním, téměř bělostnou barvou nebo červení.
Radek Holub vysvětluje, že přežívá názor, že japonský javor je pouze forma javoru s deštníkovitým tvarem koruny a červenými listy. Jen málokdo zná i jejich další barevné odstíny – od světle žluté přes oranžovou, růžovou, zelenou až po rudě červenou. Japonských javorů existuje několik stovek druhů a teprve v poslední době se k nám do České republiky dostávají další z nich.
„Třeba acer palmatum ‘Emperor’ je ten nejčervenější javor, jaký existuje. Když na podzim zafouká vítr a rozevlaje jeho větve, je to, jako byste viděli plápolající oheň.“
Některé odrůdy nejsou příliš náročné, jiné se pěstují jen s obtížemi. „Je to věda, obecně se třeba tvrdí, že třeba javor dlanitolistý je dřevina do polostínu, ale to platí jen pro první roky života. Pak je záhodno přesadit ho na plné slunce, jinak se barevné kouzlo jeho listů nikdy nerozvine naplno.“
Takový javor variety ‘Osakazuki’ má zas podle pana Holuba tu smůlu, že barevnou paletu rozehraje až po prvních mrazících, takže si jej málokdo koupí. „Většina javorů dlanitolistých prodávaných u nás v zahradnictvích byla vypěstována z řízků. Takové dřeviny však nemají žádnou odolnost a obvykle vymrznou. Úspěch výsadby zaručí jen stromky roubované na odolnou podnož.“
Pravěká jezírka vybudovaná z těšínitu
Holubovi měli to štěstí, že se jim podařilo sehnat potřebné množství horniny vzácného, temně zbarveného těšínitu. Nevelká žíla této sopečné horniny se objevila například při ražení ostravské dálnice. Vzhledově tyto kameny evokují doby, kdy byla naše Země ještě docela mladá. V miniarboretu jsou z těšínitu vybudovány skalky kolem tří jezírek a pár větších kamenů vyčnívá nad hladinu největšího z nich. Rozlehlé plochy střední části zahrady navíc pokrývá souvislá vrstva šotoliny z místní „břidly“ jakožto mimořádně účinný mulč.
Prostředí střední části zahrady umocňují kovové plastiky obřích kudlanek a vážek z dílny zdejšího kováře. V prehistorickém kameništi najdete stovky čarověníků (mnohé nesou jméno Holub a jsou původem z Beskyd) doplněné tvarovanými cypřišky. Společenství zpestřují koberce hvozdíků a kosmatců. Pozadí i pohyblivý stín poskytují skalkám a jezírkům vyšší tvarované dřeviny nebo vzrostlé keře pěnišníků.
Jak vypadá imitace pravěké bažiny
Na pozemku manželé postupně vystavěli kaskádu tří jezírek. To horní představuje spíše jen kořenovou čističku z houštiny žlutých kosatců a prustek. Prostřední a největší hostí na sto padesát kaprů koi a karásků. „Na začátku tu byli jen čtyři kapříci,“ lakonicky komentuje rybí nadílku Radek Holub. Můžeme je sledovat z lavičky na břehu vydlážděném kameny, se spárami vyplněnými břidlicovou šotolinou.
Spodní jezírko si zkoušíme ve fantazii asi desetkrát zvětšit a máme před sebou imitaci bažin z dob, kdy tady vznikaly sloje antracitu. Hloubku pouhých sedmnáct centimetrů tu opanovaly prustky, řezany, sítina mečolistá a v hustém porostu mechů také masožravé rosnatky. Vážky tu o překot kladou vajíčka a vzájemně soupeří o teritorium, občas některá z nich skončí v žaludku zeleného skokana.
Na zarostlou mokřinu plynule navazuje suťoviště s africkými kosmatci a sedmi druhy kaktusů, které nakvétají postupně.
Rámec zahrady tvoří les a zeď z gabionů
Ze dvou stran obklopuje pozemek arboreta vzrostlý les. „Jeho stín sráží teplotu až o šest stupňů a drží se tu i vlhko, proto je lem lesa ideální pro výsadby azalek a pěnišníků,“ libuje si majitel. A těch je kolem pěšin vinoucích se kultivovaných lesním podrostem kolem arboreta opravdu nesčetně.
Zahradu však bylo třeba ohradit i od silnice a od vstupu do zahrady. Jednak z praktických důvodů, jednak pro moment překvapení, když návštěvníci projdou do prostoru arboreta umělecky kovanou bránou.
Majitelé v této části zahrady vybudovali gabionovou zeď, která je stála tři roky pilné práce. Nyní zeď slouží i jako opora pro dvě nejnovější skalky. „Nechali jsme si kvůli úspoře dovézt jen prázdné kovové klece a dvě stě tun kamene a ten jsme si pak sami vyskládali. Kdekoli se v našem okolí kopalo, vytěžený kámen putoval k nám,“ vysvětluje majitel původ obrovského množství materiálu, díky němuž bylo možné skalky navršit.
A jak manželé Ivana a Radek Holubovi komentují výsledek své mnohaleté pěstitelské a sběratelské a šlechtitelské práce? „I když tu máme některé dřeviny vytvarované na japonský způsob, naše arboretum rozhodně není japonská zahrada. Je to sbírková zahrada, která je poskládaná tak, aby se nám i lidem líbila.“
Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller
Arboretum na způsob pravěké krajiny
Arboretum na způsob pravěké krajiny
