U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Aby zas bylo vidět z chalupy do chalupy
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Do kraje, kde roubené chaloupky zdobí stráně jako rozsypané korálky, se lidé vracejí. Nejen ti, co se jezdí nadýchat voňavého krkonošského vzduchu jen o víkendech a dovolených. Přicházejí i potomci bývalých obyvatel.
Jeden přísahal, že jde o původní chalupu, jenom ji nový majitel opravil a znovu natřel. Druhý pochopil, že je postavená znovu. Před pár lety přišla také jedna ze tří sester, které se tu kdysi narodily. “Přinesla ukázat obrázek původní chalupy, který jsme nikdy neviděli. Stavení zmizelo během války, zbyly z něj jen základy a pár polorozbořených chlévů,” uvádí dnešní majitel názory na pravou míru.
Místo si “řeklo” samo
Hledali před pár lety v Krkonoších chalupu nebo pozemek, kde by se dalo stavět. Zamilovali si ten kraj už dávno. Poprvé se vydali na Benecko na podnikovou chatu, když byly dcerce tři roky. A pak už sem jezdili pravidelně v létě v zimě. Když se rozhodli pro vlastní střechu nad hlavou, neuměli si jiný kout snad ani představit. V realitních kancelářích v okolí nechali spojení, kdyby se něco objevilo. “Zavolali z Vrchlabí. Dopoledne tam někdo nabídl pozemek
– a odpoledne už jsme tady byli. Okamžitě jsme se pro to místo nadchli,” vzpomíná náš hostitel. “A letos už tady budeme trávit osmé Vánoce.”
Jak dlouho se staví taková horská chalupa? Přijde na to, jak moc se člověk těší. A taky záleží na profesi. Pan Václav to zvládl, samozřejmě za pomoci několika firem najímaných podle potřeby, za pouhý rok. Na stavbu použili, jak bylo zvykem v minulosti, místní materiály. Hlavně bytelné smrkové trámy. “Pořezali nám je v Hrabačově na pile a pak převezli do Boleslavi na dvůr. Tam je se starým tesařem sroubili. Jediný pan Matěj totiž uměl udělat rybinový spoj. Pomáhalo i pár tesařů, kteří se od něj učili. Očíslovali jednotlivé trámy, pak zase chalupu rozebrali a tady ji dali dohromady,” popisuje stavitel postup.
“Věděli jsme, že tady bývaly chalupy hodně barevné. Modré, zelené, okrové, vínové, červené. Tmavě hnědé nátěry se všude rozmohly, až když se na trhu objevil Luxol palisandr. Přemýšleli jsme, jakou barvu zvolit. Pamětníci pak potvrdili, že jsme se strefili do té původní.”
Tradice má hranice
Roubenka tedy vznikala z tradičních místních materiálů. Kromě nich však současní stavebníci použili i další, které považovali za optimální. “Dávám přednost tomu, co usnadní život. Neříkám, že se nám to povedlo, ale jsme tu spokojeni,” pochvaluje si pan Václav.
“V původních chalupách byla vlastně obývaná jen hlavní jizba. Přes síň navazovaly chlévy a nahoře bylo seno, které chalupu dokonale izolovalo. Byl tam povalový strop a hospodář s hospodyní si nad postel zavěsili nebesa, aby jim tam z povalu nepadaly nečistoty. My jsme udělali nahoře dobrou, zvukově i tepelně izolovanou podlahu. V podhledu je místo povalových trámků bílý sádrokarton a také světlost místnosti je o malinko vyšší, než se obvykle dělala. Jednoduchá okna, do kterých hospodyně dávaly těsnicí válce, aby netáhlo, jsme nahradili dvojitými, aby netáhlo vůbec,” pokračuje v odůvodňování změn. “Proti vlhkosti dřív chalupy nebývaly izolované. Spodní trámy vyhnívaly a leckteré chalupy jsou dnes často až po parapety vyzděné. Abychom tomu zabránili, posadili jsme tu naši na asfaltovou lepenku.”
Spáry uzavřel heraklit
Také spáry, o jejichž výplni “roubenkáři” nekonečně diskutují, vyřešil pan Václav po svém. Vkládal mezi trámy pět centimetrů silný heraklit. Obalil jej rabicí, na niž je nahozená normální malta. Jak se trámy sesychají, stěna si sedá a smačkává heraklit mezi sebou. Tím se stěna stále utěsňuje. “Kde se výplň od trámů odtrhala, tam jsem je těsnil konopným provazem. Časem, až budu mít jistotu, že se stavba dál nebude hýbat, vymáznu spáry vápnocementovou maltou. Vím, že se původně vyplňovaly jílem s lišejníky, plevami, slámou a podobnými věcmi. Jenže tenkrát vyšel hospodář před chalupu, sebral kobylinec, rozmíchal ho s bahnem, přidal prasečí štětiny, které krásně armovaly, trochu plev a bylo to. Dost lidí si dnes pomáhá montážní polyuretanovou pěnou. Taky jsme to zkusili, ale není to dobré. Pěna totiž chutná i škůdcům.”
Mikroklima v dřevěné stavbě si chalupáři nemohou vynachválit. Trámy 30 krát
30 centimetrů prý drží teplíčko i v největším mrazu. “Jestli něco studí, tak trochu ta spára, ale trám připadá na sáhnutí teplý. V létě je tu příjemný chládek a v zimě, když se zatopí, rychle teplo,” chválí konstrukci paní domu. “Na elektřinu i na vodovod jsme napojeni. Nedaleko vedl obecní vodovod, tak jsme ho protáhli až sem.”
Kudy chodí teplo
Všechny slezské chalupy měly původně stejné dělení. Jizbu, kde se žilo, a na konci síně proti chlévu černou kuchyň. V ní byla pec, k níž se později přistavěl kachlový sporák. I tady vévodí rozlehlé (6 x 6 m), leč útulné světnici kachlová kamna. Z druhé strany není pec a chleba se tu nepeče. Chalupář v nich však “upekl” něco šikovnějšího. Ve sporáku, o něco větším než bylo obvyklé, je totiž vestavěná litinová vložka se vzdušným výměníkem a rozvody pro vytápění celého horního patra.
“Kamna jsou od firmy Temr – Hořák,” vysvětluje chalupář. Kolem litinové vložky proudí vzduch, ohřívá se a co největšími prostupy, téměř bez zatáček, jde vzhůru. Někteří kamnáři naopak zužují průřezy v potrubích a kladou proudícímu vzduchu překážky. My se každou zimu přesvědčujeme, že tenhle systém je dobrý.”
Dobrý však neznamená nejlepší. Pan Václav je navíc přístupný účelným inovacím, proto se chystá, že ještě okoukne systém vytápění, co zavedli v nově postavené chalupě pod nimi. Mají prý výměník ještě výkonnější, zabudovaný přímo ve spalovací komoře. “Oni topí skutečně jen z jednoho místa. My ze dvou a ještě přidáváme přímotopy v koupelnách. Uvažuju, že bychom sem takový výměník časem taky dali. Má totiž ještě jednu výhodu – zimní a letní topeniště. Když chcete v létě vařit na sporáku, aniž by to hřálo do prostoru, topíte jen na horním roštu. V zimě letní rošt sundáte a topíte ve stejných kamnech i do chalupy.”
Už můžeme radit
“Když jsme před těmi devíti desíti lety stavěli, nebylo v Krkonoších s novými roubenkami moc zkušeností. Leccos bychom možná udělali jinak. Teď už ovšem můžeme radit,” směje se chalupář. “Třeba kleštiny bychom zkrátili asi o pět centimetrů. Nedošlo nám, že každý trám ztratí sesycháním zhruba dva centimetry na objemu, a tak nám to vyboulilo nahoře podlahu. Když se podíváte na staré chalupy, mají taky často ode dveří na obě strany svěšené trámy. Futro je zkrátka nastojato a drží míru – a trámy se sesednou. Dnes to obzvlášť vnímám a připadá mi to krásný.”
Další rada, kterou prý můžeme tlumočit příštím stavebníkům, se týká podloží a základů. Tady dřív žádné základy nebyly, chalupy bývaly jen zakousnuté do svahu. Přestože má tahle stavba jako základ armovanou betonovou desku, trochu “sedla” a drhnou dveře. “A taky při tom popraskalo pár dlaždic. Když není chalupa dobře založená, projeví se to zkrátka v různých nepřesnostech. Snažili jsme se, ale ten nově dělaný tři metry vysoký kamenný taras si sedl víc než normální terén,” povzdechl si chalupář.
Problémy jsou prý v Krkonoších i s krytinou. “Jsme v ochranném pásmu Krnap, kde požadují buď šindel nebo břidlici. Zkusil jsem tedy beronit, ale je dost měkký. Když na něm sníh zůstane sedět, smáčkne šablony a vylezou z nich spony. Spád střechy je 45° podle předpisu, jen na dřevníku není tak příkrý. A právě tam sníh zůstával. Nejsme tu denně, neodhazoval jsem ho, a tak zmrzl a nešel sundat. Jeho váha nakonec šablony rozlámala. Museli jsme celý pás sundat a střechu nad dřevníkem oplechovat.”
V zimě, když prý přijedou a zatopí v těch krásných velkých kachlových kamenech, začnou po střeše jezdit laviny. Přičteme-li k výšce chalupy ještě tři metry vysoký kamenný taras, je to při dopadu pěkná rána. Dnes už vědí, o co jde, ale když sjela lavina poprvé, byli z toho prý pěkně vyděšení.
Lidi by tu měli žít
Krkonoše se pro pana Václava i jeho ženu staly druhým domovem. A možná, že za pár let tady zakotví natrvalo. Už dnes po stráni pobíhají slepice a v příštím roce se k nim prý přidají ovce a možná i nějaký koník. “Já jsem v životě neviděl moře a vždycky jsem o něm snil,” přiznává chalupář. “Ale co máme ty Krkonoše, už po něm netoužím. Jsem tady šťastnej. Škoda jen, že odchodem původních obyvatel se tady ztratily všechny tradice. Nenajdete tu místní kroj, je málo sklářů nebo výrobců ozdob z korálků. Třeba v rakouských Alpách je spousta prodejen krojů a typických místních řemeslných výrobků. Tady jsou jen samí stánkaři: hadry, boty, cigarety.
Přitom je tu tak krásně,” pokračuje pan Václav v chvále Krakonošovy zahrádky. “Když sem přijedeme na jaře, začne s prvními prvosenkami louka vonět a voní až do podzimu. Když ji hrabu, cítím koření, tymián a kdovíco ještě. Je to nádhera. Je ovšem třeba louky sekat, aby ty voňavé rostlinky, které vždycky rostly přirozeně, nezmizely. Jediné řešení pro Krkonoše je, aby sem vrátili lidi a začali tady žít. Normálně žít.”
Louky je třeba kosit, jak připomněl chalupář v závěru, i z jiného důvodu. Aby bylo vidět z chalupy do chalupy. “Kdysi, když se večer setmělo, vyšli jejich obyvatelé na zápraží a rozhlédli se, jestli všechny chalupy na dohledu svítěj. Pak bylo všechno v pořádku. Když některá nesvítila, šli se zeptat, proč. Sešlo se tam třeba celý údolí a pomohli, jak mohli. Dnes máme všichni mobilní telefony, ale nikdo k nikomu nejde.
Taky bývala u každé chalupy lavička. Jeden začal na harmoniku, z druhého stavení mu začal další přiznávat na trumpetu, třetí na klarinet. Když sedím pod stromem na té naší lavičce, představuju si, jak by bylo pěkné, kdyby se některé staré zvyky vrátily.”
***
* Roubenka, natřená červeným Konzolanem, zdobí stráň jistě v každém ročním období,
ale podzim je tu snad nejkrásnější…
* Kůlna, která se při opravě skoro rozpadla, je dnes je nově vyzděná z místního kamene a připravená ubytovat ovečky i koníka
* Paní domu s dcerou ve velké sednici, která je i dnes srdcem chalupy
* Chalupář s věrnou Renou a klouboukem, který si přivezl z Alp; říká mu “krkonošský kondom”
* Strop ze sádrokartonu, širší spáry v roubení, vyplněné bíle natřeným heraklitem, a poněkud vyšší světlost – to jsou “novoty”, které tradiční světnici značně rozjasnily
* Také koupelně dodávají trámy, opatřené hnědou lazurou, zajímavý rozměr; další, kterou zdobí zase palubkový strop, je v patře
* O zpříjemnění pobytu v rozlehlé koupelně se v zimě stará přímotopný radiátor a za dveřmi vyhřívaný sušák
* Za roubením ve stráni vznikla dílna, sklad nářadí i dřeva, pro které se v zimě nemusí do nepohody
* Na kachlových kamnech se dá v koutě i odpočívat; ovšem nepřipálíte se, protože
pod ním je malý sklípek. Teplo sem jde z boku ze sporáku i z prostoru vlevo u zdi,
v němž je litinová vložka na topení v patře
* Do kamnové vložky sporáku ve velké sednici se přikládá ze síně; vedle ní je osazený výměník
* Jedna ze dvou ložnic, jejíž strop je zateplen 16 cm Orsilu mezi krokvemi i obkladem z palubek; podlahy jsou smrkové, natřené bezbarvým Xyladekorem
* Dlažba Cotto ladí s dveřmi a schody, které jsou stejně jako okna a další věci ze dřeva dílem truhláře z Brandýsa nad Labem. Vpravo pod schody jsou dveře do zmíněného sklípku
* Vedle kouřového komínu je v patře proražen průduch, nad nímž je v chodbě postavena keramická lavice a v pokoji výměník; při topení se do celého systému naakumuluje teplo, které kachle dlouho vyzařují
FOTO MARTIN MAŠÍN
