U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
A STODOLA se zazelenala…
Kategorie: Stavba | Autor: Marie Rubešová
Až pročtete naši vzpomínku na tuto netradiční návštěvu do konce a hlavně až si prohlédnete obrázky, budete jistě – stejně jako my – chtít uvěřit, že polorozpadlé zdi stodoly obrostly samy zelení. Jako by i ony chtěly přispět ke kráse, kterou v místě nečekaném, až kdesi na konci starého selského dvora, vytvořila citlivá a pilná ruka člověka.
Antonín Jeníček, neboť tak se zmíněný stavitel jmenuje, jezdil na Sedlčansko odmalička. V jedné vsi nedaleko Slapského jezera měl příbuzné, a tak prochodil ten romantický kraj křížem krážem. Stavby a jejich sounáležitost s krajinou ho vždycky zajímaly, proto vystudoval architekturu na ČVUT a pak ještě na Akademii. Když se oženil a podařili se jim se ženou tři kluci, začal přemýšlet, kam budou o víkendech z přelidněné Prahy jezdit.
S výučním listem zedníka
Po dlouhé době se znovu ocitl v místech svých dětských toulek – a bylo jasno. “Na konci jednoho selského dvora jsem uviděl stodolu, byla už dost rozsypaná, a vedle ní přístřešek, kam se dřív ukládaly mlátičky a žebřiňáky. Nějak mi ty stavby padly do oka, tak jsem přesvědčil sedláka, aby mi je prodal. Už je to skoro dvacet let. A od té doby to tady vlastníma rukama buduju.” S obdivem prohlížíme precizně opracované dřevo stropů, obložení i dalších konstrukcí a hladké zdi stavení i bývalých vjezdů. Procházíme zvláštním vydlážděným prostorem otevřeným až do krovu, v němž stoupají kovové mlynářské schůdky k jakési podestě, i obytnou částí chalupy. Při pohledu na její nepřezdobenou krásu se člověku až tají dech. “Opravdu jsem to všechno dělal vlastníma rukama,” odpovídá náš hostitel na nevyřčenou otázku. “Dokonce i nábytek, s výjimkou skříní a kuchyňky. Měl jsem tu akorát tesaře, když jsme strhávali krov z velké stodoly. To jsem sám nezvládl. A kovové schody svařoval zámečník.” Na řemeslo zámečnické ing. akad. arch. Antonín Jeníček výuční list nemá. Ale fakt, že na technice museli v prvních dvou ročnících povinně zvládnout nějaké řemeslo, prý oceňuje čím dál víc. Je zkrátka zedník. Zřejmě i proto měl před lety odvahu pustit se sám do takové gruntovní přestavby.
Kutilové jsou šťastní
Když se dá do svépomocných úprav stavení odborník, je to paráda. Jak se ovšem dívá na kutily, kteří to třeba dobře myslí, ale naopak moc neumějí? “Chovám k lidem tohoto druhu veliké sympatie už proto, že nesedí věčně u televize. Když si člověk vytvoří něco sám, má z toho určitě větší radost, než když si všechno nechá udělat. A i když se třeba leccos nepovede, nic se neděje. Protože ty lidi jsou šťastní a zůstávají normální. Pokud se ovšem chtějí pouštět do věcí, které opravdu neumějí a neznají, měli by se poradit s nějakým řemeslníkem.” Veliký krov ze stodoly, která prý byla nesmyslně veliká, pomohli tedy panu architektovi snést tesaři. Sám nejdřív sházel shnilé latě a přitom už přemýšlel, co uvnitř těch šedesát roků starých zdí vyroste. Sousední, podstatně nižší a také o něco užší přístěnek, si pro dobu stavby upravil jen jako provizorium. “Je na něm secesně vymalován letopočet L. P. 1903, je tedy podstatně starší než stodola. Přitom krov byl zachovalý. A protože jsem i to provizorium dělal dost pečlivě, nakonec u toho zůstalo. Na nějakou novou stavbu nebyly ani peníze, protože jsem měl tři děti. To, co jsem měl vymyšlené do stodoly, zůstalo jen v plánech a vznikl z ní vlastně jen dvorek.”
“Sala terrena”
Dvorek však je označení zcela nevýstižné. Ten rozlehlý prostor pod neexistujícím krovem je zatravněný a od zahrady oddělený zdmi, obrostlými úvodem zmíněným břečťanem. Jsou z pěti metrů snížené na příjemné dva. “Říkám tomu honosně ‘Sala terrena’,” vysvětluje pan architekt s gestem hodným římského senátora. Při jednom bývalém štítu stodoly je prostranství zakončené přístřeškem, kde se prý moc rád zdržuje. “Sedávám tady s potěšením hlavně na jaře, když ze starých kamenných zdí začínají vylézat mouchy. Pomalu se ohřívají a vzpamatovávají – a já se tu uvelebím jako starej dědek a koukám na ně. Všude kolem klid a mír – jen vrabci na mě pokřikují.” Další oblíbené místo pána domu je u velikého stolce v přízemí obytné části. I ten vyrobil sám. Je obklopen šesti krásnými starými židlemi. “To je srdce celého prostoru. Tady se vždycky sejdeme a kecáme.”
Co tam teď budu dělat?
Skutečnost, že život Antonína Jeníčka je prost šidítek, jako je například televize, vlastně souvisí s jeho současným chalupářským dilematem. “Já jsem tady měl až do loňska spoustu práce. Na léto jsem si vždycky do posledního hřebíku přichystal materiál a objednal jsem si náklaďák. Nemám totiž ani auto, tak jsem to musel všechno dobře promyslet a přivézt jedním vrzem. Jenže mám dojem, že teď, když je hotovo, chalupu prodám.
Vždyť bych tu neměl co dělat!
Bez práce pro mě nemá chalupa cenu. Kolem zahrady je jí minimum, žádné záhony se zeleninou a jahodama, jako když byli kluci malí, už nemáme, jen žena pěstuje nějaké pivoňky a lilie. A já se starám o trávník. Abych nezatížil svět ani decilitrem zbytečného smradu z motoru, mám Husqvarnu na ruční pohon. Ale jenom kvůli sekání trávy není nutný jezdit. Když tráva přeroste, vezmu ji kosou. Dokonce jsem si udělal z odpadků narychlo trojnožku se žabkou na naklepávání. Tak nevím, jak to dopadne. Když totiž člověk na chalupě něco dělá, má z toho úplně jinej pocit. Jezdí sem pro radost. Spousta lidi v zaměstnání moc potěšení neužije. Proto tak rádi vyrážejí na chaty a chalupy. Když si něco udělají vlastníma rukama, drží je to při normálním životě.” Myslím, že si to pan Jeníček ještě rozmyslí. Učí teď na ČVUT budoucí architekty. Kde jinde by se pro takové povolání dala dělat příprava lépe? Kromě toho – za dvacet roků se člověk sžije nejen s krajem, ale i s lidmi. A chalupář přiznává, že si dost zakládá na tom, že je místní “berou”.
Vstup od štítu; zdi bývalé stodoly porostlé břečťanem naznačují, jak byl přístřešek, proměněný v chalupu, vedle ní malý…
Když projdete brankou, objevíte kouzelné zákoutí
Vedle branky, kterou se vchází na chalupářské území, roste habr; v jeho větvích je vystříhán vchod
Pohled z boku od statku, k němuž stodoly a přístřešek patřily. Otevřeným prostorem vpravo do něj vjížděly žebřiňáky; je v něm vidět schůdky vedoucí do podkroví
Kuchyňka se skříňkami po mamince; odstranit starý lak nebylo vzhledem ke zdobení zrovna jednoduché. Vpravo za sporákem vykukuje pec. Prý se na ní báječně spí
Podkroví je zateplené Orsilem, který je z obou stran krytý bedněním. Nechybí parotěsná zábrana a shora podstřešní fólie. Před šikovnými knihovnami v přesahu střechy opět vlastnoručně vyrobený stůl a koupené tonetky
Srdce domova – veliký dubový stůl, kde se povídá a koncertuje. Dva odstíny dřeva doplňuje bílá peřin a lampa s křesílky, projasňující interiér světlou červení
Dvůr uvnitř polorozebraných zdí stodoly uzavírá “Sala terrena”, kde pan architekt – a nejen on – moc rád sedává na lavici ze starých sekaných trámů
Střešní okna dobře osvětlují pracovní kout a výkonná kamínka Bulerjan ze Sedlčan parádně vytopí prostor 200 kubíků; jeden teplovzušný průduch míří dolů, druhý nahoru
Průjezd dlážděný kamenem z rozebraných zdí a ostře pálenými cihlami je ve směru do zahrady opatřen vraty. Vlevo dvouramenné schodiště, kterým se vstupuje na podestu a do podkroví, vpravo jediný zdroj vody v chalupě
Schůdky jako by vzlétly prostorem k trojúhelníkovému vstupu do místnůstky vybavené postelí, stolem a křesílkem; u nás doma bychom řekli – trucovna
V záběru opět krásně restaurovaná a dlažbou okrášlená pumpa. Za ní se objevují kovové mlynářské schody, které vedou do zmíněného kumbálu. Pod ním je přístřešek, kde se ukládají kola, nářadí atd.
FOTO ANTONÍN VODÁK
