Stodola konečně ožila 

Na tomto místě, vedle obytného domu, stodola kdysi stávala. Jenže bývalý majitel ji zboural. Ten současný chybu napravil a postavil před osmnácti lety velmi podobnou. Před šesti lety ji upravil, aby byla vhodná k obývání, a velmi zajímavě zařídil. 

Architekt Zdeněk Václavek koupil stavení s velikým pozemkem na počátku milénia. Že tady stodola chybí, zjistil záhy, protože od severozápadu na dvůr často foukalo. „Ve vedlejší vsi jsem objevil stodolu, která se sem vzhledem i rozměry hodila. Byla už skoro spadlá, sehnutá ke straně, ale přesto jsem musel majitele rok přemlouvat, než ji prodal. Byla z pěkného materiálu – část borovice, část modřín –,“ vysvětluje majitel. Celou stodolu s pomocníky rozebrali, přenesli a místní tesař ji složil.

Bude jenom skladištěm?

Konstrukce stodoly byla jednoduchá, na kostře z trámů byl zvenku plášť z prken, jediné okno bylo tam, kde jsou dnes dveře. Část u předního štítu byla uvnitř otevřená do krovu, nad druhou polovinou bylo patro, kde se dřív skladovalo seno. A v rohu na odvrácené straně od domu byla široká posuvná vrata.
„Z počátku stodola fungovala jen jako skladiště. I když je půdorys téměř tři sta metrů čtverečních, za pár měsíců byla plná,“ přiznává Zdeněk. Opanovala ji stará auta, která začal sbírat při svém pobytu v USA, a stavební materiál.
Skutečnost, že byla stodola rychle zaplněná, stále odsouvala plán zařídit u vrat, která jezdila zvenku po kolejničkách, posezení s výhledem do zeleně. Bylo by pěkně pod střechou, ale skoro venku. Navíc majitel potřeboval spíš garáž než zákoutí pro odpočinek, byl stále v pohybu. Našel pro ni místo právě u stodoly. „Dřívější stavba byla trošku delší, proto jsem půdorys doplnil nižším neuzavřeným přístřeškem, který zasahuje až k obytnému domu,“ ukazuje.
Stodola fungovala jako skladiště do roku 2014. Pak si pan architekt řekl, že je čas dát jí jinou náplň. A vzniklo parádní bydlení, původně pro hosty.

Robustní obestavba krbové vložky skrývá výměník s vyústěním ve dvou ložnicích a v koupelně v patře

Proměna konstrukce

Stodola časem získala barvu lesního medu. Z ní vystupují světlejší nově doplněné části – okna, pavlač v patře a obklad v místě, kde byla posuvná vrata. Nové jsou i dveře. Ty hlavní, ze dvora, jsou prosklené a zdobené řezbou, další, jednodušší, míří do zahrady. Jsou tu šikovné, protože se může z kuchyně vycházet rovnou k přístřešku s grilem i pro dřevo na topení.
„Nová jsou i prkna na předním štítě, který byl už hodně špatný. Ale stará jsem před těmi osmnácti lety schoval. Teď jsem je vykartáčoval a je z nich obklad celé stěny v interiéru, té za schody do patra,“ vysvětluje Zdeněk, který velmi rád znovu využívá staré materiály a dává jim nový účel. V interiéru stodoly jsou kromě dřeva, které tu už bylo, také některé trámy a prkna ze staré textilky v nedaleké vsi.
„Když jsem továrnu před dvaceti lety koupil, myslel jsem, že bych v ní mohl udělat loftové byty, ale nebyl zájem. A když z ní postupně mizel materiál, začal jsem ji rozebírat taky. Tady je z ní podlaha v přízemí, palubky na stěnách v kuchyni a na stropě a staré německé cihly, které jsem použil na zeď vedle krbu.“

Pěkně se vybarvila

Přízemí ponechal majitel propojené. Vlevo od vstupních dveří je z něj oddělena jen část na koupelnu, před jejíž šikmou stěnu umístil světle modrý pohodlný gauč. Do místa, které je dost tmavé, je to velmi dobrá volba. „Trámy jsme natírali bezbarvou lazurou od Lazurolu, která krásně vykreslí dřevo. Ale je jen do interiéru. Podlaha je tady opatřena lazurou v odstínu teak od Bondexu. To je moje oblíbená značka. A stěny v kuchyňské a jídelní části jsem rozsvítil barevnými palubkami,“ upozorňuje Zdeněk na obklad, který dodává prostoru příjemně veselou atmosféru.
Na otázku, jak docílil takových netradičních tónů, měl Zdeněk jednoduchou odpověď. „Palubky byly v textilce v podhledu na stropě a byly natřené na bílo. My jsme je sice kartáčovali, ale ne úplně. A přes zbytek bílé jsme dali normální barevná mořidla.“ Podobně prý postupovali i při úpravě stropu v koupelně, kde se ovšem přes kartáčovanou bílou dávala jen hodně průhledná lazura.
Barevnou souhru doplňují na stěnách starožitné kuchyňské skříňky upravené zestařovací technikou. To znamená tmavší základ a světlejší povrch, který se probrušuje na určitých místech – hlavně na hranách a rozích, kde bývá nábytek osahaný. „Nebo se dá barva, než zaschne, setřít někde hadrem,“ dodává paní Kateřina, která se svým manželem Václavem tuto dřevěnou stavbu už třetím rokem obývá a dotváří.

Za toaletou je obklad z břidlice. Dlažba s nepravidelně barevným vzorem pochází z prodejny Sapfo v Líbeznici

Vše začíná kresbami

Rekonstrukce stodoly začala přízemím, ale v té chvíli už měl pan architekt vymyšlené a namalované všechny úpravy konstrukce i rozvržení interiéru. „Postupem prací se pak ještě hodně věcí mění, mít něco v kresbě a pak to vidět ve skutečnosti, bývá někdy rozdíl,“ přiznává.
Co prý naopak předčilo jeho očekávání, je koupelna. Navrhuje tyto prostory rád a velmi netradičně. V nevelkém lichoběžníku obdivujeme hlavně obklady. Jsou ze staré břidlice, která bývala na střeše obytného domu. Zdeněk ty kvalitnější schoval, že by se mohly hodit. Tady jsou očištěné a nařezané na menší tvary a v rohu sprchového koutu doplněné mozaikou v barvě spár v břidlici. Dobře se sem hodí masivní mramorové umyvadlo sedící na starých kartáčovaných trámech propojených dřevěnými motýlky, aby se nerozjížděly.
Velmi působivým prvkem je i lem zrcadla v příčce mezi koupelnou a obývacím prostorem. Je z opalescentního skla, které prosvítá, když je člověk v obýváku potmě a v koupelně se svítí. Prý je to večer moc hezké. Zdeněk získal okno z secesní vily, která se renovovala. „Majitel je můj kamarád a řekl, ať si vezmu, co chci. Přivezl jsem odtamtud i většinu dveří. Jsou tady v přízemí i nahoře. Vyhodili by je, což by byla veliká škoda!“

Příroda „vešla“ do domu

Zdeněk od začátku věděl, že chce do interiéru přivést hodně světla. Přibylo šest dřevěných šestitabulkových oken s dvojsklem a široká skla v hrázděné stěně nad kuchyňskou linkou. Většina míří do zahrady. „Chtěl jsem, aby příroda co nejvíc vešla do domu. Stejně tak jsem otevřel i podkroví. Z obou stran jsou ve střeše dva vikýře a na otevřenou pavlač vedou od pokojů i z koupelny prosklené dveře.“
Díváme se z pavlače, která lemuje dvě třetiny předního štítu a vznáší se nad částí severozápadní stěny, na záplavu zeleně. Ke starému javoru, dubu, modřínu, lípě a čtyřem dubům, které tady rostou snad už dvě stě let, prý Zdeněk na pozemku postupně vysázel dalších téměř osm set stromů! Hlavně jedličky, smrky, borovice a pár okrasných dřevin a keřů. A neodolal pár pěkným břízkám z náletu. Volil hlavně jehličnany kvůli podzimnímu tanci kolem listí – z původních velikánů je ho víc než dost.
V patře jsou čtyři ložnice. Dvě jsou připravené pro hosty, dvě užívají současní obyvatelé stodoly. Žijí tu od října 2016. Kateřina dodala celému prostoru správnou atmosféru, doplnila drobnosti, květiny. „S Václavem jsme si blízcí hlavně přes auta. Jedno mi dokonce zrenovoval. Zkrátka vycházíme si navzájem vstříc,“ doplňuje paní domu.

Do ložnice vpravo na začátku chodby se vstupuje krásnými secesními dveřmi

Nejlepší místo v Čechách…

Jak se jim ve stodole bydlí? Kateřina s Václavem odpovídají bez zaváhání: „Nedokážeme si představit lepší bydlení. Ani lepší místo v Čechách!“ Pak se shodli i na tom, že pokud jde o interiér, milují hlavně otevřený prostor v přízemí – i s netradiční koupelnou. Projděme si jej tedy pěkně pomalu.
Hned vpravo za miniaturní předsíňkou zaujme cihlová zeď, z níž vystupuje světle žlutá obezdívka krbové vložky Jøtul. Je ze šamotových cihel, za nimiž jsou prý ještě magnezitové cihly na akumulaci tepla. To jde do místnosti nejen prosklením, ale i vysokými výduchy v obestavbě, v níž jsou schovány také rozvody tepla do patra. V barevné kachlové parádě je klička, kterou se obsluhují.
Krb prý bez problémů vytopí celou stodolu. „Je dobře izolovaná, v podlahách dole i v patře je vrstva kamenné vaty a ve stěnách a střeše polystyren, který je dobrým izolantem i v létě. Kromě toho je nahoře ve hřebeni ještě prostor, jímž se stavba provětrává a taky izoluje,“ připomíná Zdeněk.
U gauče naproti krbu stojí za povšimnutí stolek, který Václav vytvořil z cívky na kabely. A barevný kuchyňský prostor s jídelním stolem z voskovaných fošen je bezkonkurenční! „Vosk používám anglický, hnědý. Nanesu jej houbičkou a pak přejedu lešticím kartáčem na vrtačce, což zase barvu trochu zjemní,“ vysvětluje majitel. „Na podlahu jsem použil fošny z fabriky. Jsou otočené, aby nebyly hladké a opatřené voskem a matným lakem.“

Podpis dobrých řemeslníků

Nábytek v patře pochází většinou z dílny pana Hrivňáka z nedalekého městečka. „Dovedl každý kousek nejen zbavit starého nátěru, ale také všechny ozdoby, které v louhové lázni často odpadají nebo se i zničí, poskládal dohromady, popřípadě ze starého dřeva dodělal. Pak nábytek zneutralizoval octovou vodou a ještě vybrousil a vyleštil,“ rekapituluje majitel. „Připravoval takhle nábytek do všech mých realizací v tomto kraji,“ říká pan architekt. Minulý čas je na místě, řemeslník prý kvůli stálým restrikcím při používání louhu s touto prací skončil.
Zdeněk Václavek má ostatně velmi dobré zkušenosti i s dalšími pomocníky při svých netradičních rekonstrukcích. „Hlavně bych jmenoval svého dvorního tesaře pana Sochora, zedníka pana Dostála, elektrikáře, vodaře, pořád stejné lidi z Rumburska. Jsou výborní a těší mě, že se rádi vracejí, když se na ně vždycky po pár letech obrátím.“
Mezi spolupracovníky ostatně počítá i své „nájemníky“. Václav to umí s auty, ale sestrojil také zajímavý botník z trubek do předsíně stodoly. A Kateřina dovede zestařovat skříňky pomocí vosku a také zkrášlovat předměty ubrouskovou technikou a trasferem obrázků. „Na počítači se vytvořím obrázek, který chci přenést a vytisknu ho na barevné laserové tiskárně. Natřu plochu i obrázek speciálním médiem, které kresbu stáhne na dřevo,“ ukazuje jeden ze svých výtvorů.
Loučíme se, a tak se ještě pana architekta ptám, zda při této rekonstrukci zjistil, nebo si ověřil něco zajímavého? „Znovu jsem otestoval to, co už vím dávno: člověk se nesmí bát barev, které interiér osvěží, rozzáří. Doporučuji také různé kombinace moderního se starým. Samozřejmě se zdravým úsudkem…“

Text: Marie Rubešová
Foto: Martin Mašín

 

Stodola konečně ožila