Žertův statek

Když se historická nemovitost dostane do rukou někomu, kdo nelituje peněz a úsilí, navíc má cit pro věc, vztah k historii a neustále si doplňuje vzdělání, je to pro stavbu samotnou i její okolí požehnání.

Pojem Žertův statek není docela jednoznačný, protože jeden najdete u Kolína, zatímco níže bude řeč o Mladoboleslavsku. Oba mají zajímavou historii, o významu toho „našeho“ svědčí historka jejího současného majitele Petra Vidnera: „Když jsem telefonoval památkářům, že jsem koupil Žertův statek, rozhostilo se na druhém konci ticho. Pak mi k telefonu zavolali přímo pana vedoucího.“

Pohled ze dvora na stáje se sýpkou

Rodinná stopa

Zasvěcení vědí, že jde o vzácně dochovaný soubor zděné a roubené lidové architektury v obci, která byla v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou zónou. Jméno Vidner není v kraji mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví neznámé. Jedna větev rodu působila v Katusicích, druhá ve Mšeně. Petr Vidner patří ke mšenské větvi a majitelem Žertova statku ve Skalsku se stal v roce 2002.
Podobný statek kdysi fungoval také v nedalekých Katusicích, kde na něm na začátku 20. století hospodařil jeden z Vidnerových předků – Štěpán Vidner. Ve druhé polovině minulého století nemovitost bohužel padla za oběť kolektivizaci a státní statek dílo zkázy dokonal. Restituenti z druhé větvě rodu Vidnerových se toho, co po kdysi výstavním statku zbylo, zbavili. Z dob jeho největší slávy přece jen něco zbylo – prastrýc Petra Vidnera v rámci svých studií zpracoval velmi detailní Organizační plán statku Štěpána Vidnera v Katusicích č. 2. Šlo v podstatě o absolventskou práci na hospodářské škole v Chrudimi, z níž středoškolský titul byl tehdy ceněn stejně jako dnes diplom z nejlepší fakulty zemědělství a ekonomie.
Díky práci svých předků má současný majitel Žertova statku docela dobrou představu, jak obdobný „organismus“ před zhruba sto lety fungoval. Ne že by se o takové hospodaření pokoušel, ale dobové informace využil při rekonstrukci, protože si udělal přesný obrázek o fungování jednotlivých částí statku.

Všudypřítomné květiny jsou vizitkou paní domu

Změny v čase

Jádro komplexu tvoří patrový roubený pozdně barokní dům z konce 18. století (1798) s klasicistní štukovou výzdobou průčelí. Přízemí je zděné, patro s chmelovými komorami je roubené. Podle boční vstupní strany domu vede pavlač s dekorativně profilovanými sloupky. „Pavlač sloužila jako komunikace pro komory, které neměly přístup zevnitř budovy. Specialitou zdejšího kraje je, že pavlače byly po celé délce domu až k průčelí, kde už přitom komory s přízemím propojené byly. Prodloužená pavlač možná měla umožnit rozhled po návsi,“ dedukuje nevšední uspořádání současný hospodář.
Vnější vstup do komor měl na účel uspořit prostor uvnitř domu – nebyla potřeba chodba. V komorách také bydleli čeledíni, takže se netrousili přes dům.
Petr Vidner nám vysvětlil, proč prkna na pavlači mají dole vybrání do půloblouku: „Je to kvůli odvádění dešťové vody, která skapává v bodech v rozích, takže se nevsakuje do čel prken.“ Dalším jeho postřehem jsou záseky v mohutných trámech, které jsou prý kvůli snížení pnutí, protože se stavělo z „mokrých“ trámů, byť těžených v ideálním zimním období, aby měly nízkou vlhkost. Když se pak po zabudování stavby začaly vlivem vysušování kroutit, stačilo je v příslušných místech nasekat.
U stavby s tak dlouhou historií je jasné, že byla několikrát upravována. Dnešní podoba střechy s vaznicovým krovem a romantickou lomenicí pochází ze třicátých let 20. století. Netradiční je také umístění výměnku, který je jako samostatné křídlo přistaven k zadní podélné stěně domu. Dnes slouží jako ložnice.
Neméně zajímavé jsou hospodářské budovy statku. Patrový jednokomorový roubený špýchar s pavlačí je z přelomu 18. a 19. století. O něco mladší je kamenná budova stájí se sýpkou v prvním patře a dvoumlatá stodola (první polovina 19. století). Celou usedlost uzavírá pískovcová ohradní zeď se dvěma branami, datovanými 1821 a 1831.

Klíčem k současné barevnosti pece byl nález historických kachlů

Pokrok nezastavíš

Petr Vidner je jedním z mála majitelů historické nemovitosti, kteří na památkáře nenadávají. Důležitá je prý komunikace. Obě strany musejí pochopit, že památková péče lze skloubit s nároky současného bydlení. Asi největší změny vyžaduje koupelna, kterou v dnešní podobě naši předci neznali, a tudíž pro ni není v domě určeno místo. „Památkáři mi řekli, kde všude koupelna být nemůže, a tak zbyla komora v přízemí vpravo od hlavního vchodu. V místnosti jsou předstěny z pórobetonu, takže je v podstatě vestavěná dovnitř bez zásahu do původního zdiva.“
Při rekonstrukci komínu byla zachována chlebová pec, která je plně funkční. Změn doznala kamna postavená na místě starých kachlových kamen. Původní záměr na rekonstrukci padl, když se při rozebírání kamen zjistilo se, že jde o poválečné bílé kachle lepené na maltu, takže se jich při demontáži hodně rozbilo. V domě se ale našly také staré zelené kamnové kachle, které se nakonec staly vodítkem při stavbě nových kamen.

Tohle není načančaná chaloupka, tady se žije

Nový účel

Sympatický pár sice neprovozuje zemědělskou usedlost, přesto je statek využíván smysluplně. Samozřejmě že nechybějí užitkové a okrasné záhony, za nimiž je vidět ženská ruka. Největší část rozlehlého pozemku však slouží něčemu docela jinému – zahradou prochází „malá“ železnice, která je vyústěním vášně jejího stavitele pro parní lokomotivy a parní stroje obecně. Petr Vidner je renesanční člověk. Jeho povoláním je ortodoncie, dává tedy lidem do pořádku zuby. Současně renovuje historickou usedlost a k tomu miluje parní stroje, které dokáže i postavit.
Se svou láskou ke strojům poháněným párou se rád dělí s ostatními lidmi. Svou Malou dráhu Skalsko a soukromé muzeum víceméně pravidelně zpřístupňuje veřejnosti, takže můžete obdivovat nejen jeho sbírku, ale také se na zmenšené železnici s parní lokomotivou i svézt. Potřebné informace najdete na adrese vidner.net/mala-draha-skalsko. Není divu, že vztahy s obyvateli obce mají Vidnerovi dobré. Řídí se totiž zásadou: nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.

Text a foto: Tomáš Krásenský

Žertův statek