Chalupa, malá jako dlaň
Na Táborsko, do kraje, kde Mirek strávil dětství, se se svou ženou Marií vrátil až na důchod. Do té doby žili se svými dvěma dětmi v Praze.
Když se Marii a Mirkovi přiblížil důchodový věk, koupili v obci na Táborsku chalupu na inzerát. „Praha není pro starý,“ usmívají se. „A nám se tady moc líbí. Naše ulice je klidná, máme to kousek k doktorovi i do hospody, okolo jsou krásné lesy, blízko teče řeka vhodná k rybaření a dostupnost do Tábora je výborná.“ Než však chalupa dospěla do stavu, kdy nás mohli pozvat, patnáct let probíhala její rekonstrukce.
Vedlejší stodůlku pokrývají z této strany přísavník a břečťan
Pohled do minulosti
Když chalupu v roce 2003 koupili, byla v příšerném stavu. Všechno bylo shnilé a cihly byly tak mokré, že se mazaly jako plastelína. Hniloba bohužel zachvátila i široká prkna na podlaze. Stavbu bylo potřeba kompletně odstrojit, že zůstaly jen obvodové zdi. „A pak se všechno dělalo nově: okna, dveře, podlaha, voda, elektrika, topení, kanalizace…“ nahodile vypočítává Mirek. „Pracoval jsem pouze o víkendech a neskutečně se nadřel, ale šel bych do toho znovu,“ říká optimisticky a stále s jiskrou v oku.
Dnes už s Marií o téhle chalupě vědí všechno. Do ulice, v níž kdysi žili drobní řemeslníci, je chalupa obrácena svou zadní stranou, hlavní štít směřoval do návsi. Okolní zástavba domek časem zcela sevřela a štít zakryla tak, že odnikud není vidět. Dnes shlíží na malou zahrádečku, což je jen takový zelený plácek, který obklopují zdi stodoly a vysoké zděné ploty od sousedů. Při úpravách omítky proto noví majitelé udělali zadní štít zdobnější, aby chalupu důstojně reprezentoval. Dokonce sem přidali druhé okno. „Do té doby chalupa vypadala jako jednooký Žižka,“ smějí se.
Mirek nám sděluje údaje o stáří nemovitosti. „Místní tvrdí, že domek byl postaven kolem roku 1780. Na jednom ze stropních trámů však je pozdější datum – 1836. A katastr nemovitostí uvádí rok 1817.
Kromě „štítové rošády“ v minulosti došlo i ke změně vstupu do chalupy. Původně byl na opačné straně. Tehdejší majitel však kus pozemku prodal a na něm vyrostl sousedův dům. Dveře do chalupy a zápraží bylo nutné přemístit, vchází se tedy ze dvorku situovaného na jihovýchod. Žádná další zahrada kromě dvorku a již zmiňovaného plácku před hlavním štítem u domu není.
Na trámu ve světnici je vidět
datace 1836, ale chalupa je ještě
starší
Chalupa uvnitř
Chalupa je nevelká, ale pro dva lidi a psa stačí. Horší je to, když přijedou děti. Zatím se musí spát na skládacích lůžkách.
Z předsíně vedou vlevo dveře do světnice, přímo se vstupuje do kuchyňky, původně černé kuchyně. Odtud se dá projít dveřmi vpravo do koupelny a z ní do ložnice. Do podkroví se dostanete po schodech, které jsou ve světnici. „Schody jsme k naší lítosti museli situovat do hlavní místnosti, protože jinam se nevešly.“ Prostor pod střechou zatím obyvatelný není, i když se na tom pracuje.
„Během rekonstrukce jsme se inspirovali i v Chalupáři,“ konstatuje Mirek. „Začátky byly krušné,“ vzpomíná. „Když jsme sem přišli, bylo tu tak mokro, že uvnitř rostly houby. Podlahu jsem vykopal a zvenku jsem odkryl zdi až k základům. Na zdi se položila nopková fólie a kolem dokola drenáže. Pomohlo to, vlhkost ustoupila. Jen v místnostech na severní stranu, to znamená v ložnici a koupelně, je podzemní vody víc a zdi jsou tam vlhčí. Uvnitř je běžná odizolovaná podlaha, na venkovní hydroizolaci jsem si dal hodně záležet,“ líčí majitel.
Zdi z kamene jsou na severní straně široké až 80 cm, proto i okna do ulice jsou trochu utopená. „Čekala nás tu těžká fyzická práce, která ale dokonale odpoutala myšlenky. Zprvu jsme spali ve spacáku, a když jsme se probudili, koukali jsme do střechy.“
Náročné opravy trvaly patnáct let. Byli tu zedníci, elektrikáři, svářeč… Za většinou prací ale stojí Mirek. A Marie mu byla náležitou oporou. „Dokázala mě stáhnout na zem, když jsem moc lítal v oblacích,“ říká dnes s povděkem. Když se sem později přistěhovali, pořídili si psa Jonáše. První už odpočívá u zdi sousedovy stodoly, tento je druhý a má stejné jméno.
Selská rohová jídelní souprava
je stejně jako starodávné
vyřezávané skříně v přírodní
barvě dřeva
Co je malé, to je hezké
Vždycky to neplatí, ale musíme konstatovat, že tady hezky je. Chalupa je příjemně barevná. Základní bílý vápenný nátěr doplňují tmavě okrové fasádní prvky, které pěkně kontrastují s tmavě zelenými rámečky kolem oken a dveří. Ke vstupním dveřím jsou vtipně přidána tzv. slepičí vrátka. Jsou tu jen tak, pro ozdobu. Ovšem funkční jsou průlezná dvířka pro Jonáše. Dveře a okna dostala hnědý nátěr, sokl má šedou barvu a střecha, kterou pokrývají tašky připomínající prejzy, je v barvě cihel. Bílou plochu fasády zdobí keře popínavých růžiček a bujného trubače.
Další popínavky rostou u zdi, kam Mirek se svolením souseda připevnil kovové plotové dílce jako opěry. Jedinými stromy jsou dvě škumpy, pod jejichž korunami si majitelé postavili sezení. Dvorek uzavírá stodůlka a dílna, dříve chlívek pro kravku. „Tam je veškeré moje bohatství!“ směje se náš hostitel.
Marie vzpomíná, jak chalupu vybavovali. „Ještě když jsme bydleli v Praze, pořizovali jsme věci, které se nám líbily. Chodili jsme na burzy, nakupovali na internetu. Například hodiny ve světnici jsme dostali za dvacet korun na burze v Kolbence. A jdou.“ Pak se zamyslí: „I když máme rádi staré ohmatané věci, neděláme z bydlení skanzen, je to funkční domácnost.“
Co mají v plánu? Když je dům, nikdy není hotovo. Čeká je podkroví, kde při naší návštěvě byla vidět vrstva stříkané izolace. Tu Mirek chce zakrýt prkenným obkladem a pak vybudovat pokojík a koupelnu. Ve světnici se chystá výměna stávajících kamen za kachlová. A venku uvažují chalupáři o výměně dlažby. A pak nosí v hlavě i menší projekty, třeba stavbu čmelína.
Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný
Chalupa, malá jako dlaň
