Zahrada u lesa
Nejen travertinová skalka, ale i celá chalupa jsou důkazem práce manželů Řeháčkových
Lesní zahrada manželů Řeháčkových – to jsou skalky, rokliny, cestičky a zase skalky, náspy a stovky odolných skalniček z celého světa. Je působivá nenuceností, s níž se tu snoubí vzácnosti s horskou květenou.
Malebnou roubenku s májově vykvetlou zahradou rámuje lesácký plůtek z kulatiny a stříhaných smrčků. Pod ochranou Rampušáka a s přispěním pilných rukou manželů Řeháčkových se tu během let podařilo kouzlo vytvářené krásou protikladů. Trávník s trsy sedmikrásek a kopretin a za nimi barevné výkřiky oranžových pěnišníků a azalek. Pod nimi rostou brusinky a lesní jahody. Ve svahu vřesoviště, pod zahradou bažina, kolem dokola exotické dřeviny a skalničky z celého světa. Přes svoji pestrost zahrada působí příjemně starosvětsky.
Například od vstupní branky k dřevěné verandě na terásce pod roubenkou vede malebná „cestička k domovu“, lemovaná rozkvetlými lýkovci, fuchsiemi a srdcovkami se stafáží miniaturních smrčků a tavolníků. Zahradu stráží několik vzrostlých stromů, mezi nimi mohutný modřín a překrásná jedle. Tu si majitelé jako roční semenáček před třiceti lety přivezli z Tater.
Nejvíc nás okouzlil skalnatý dolík pod roubenkou. Stráň se tu prý přirozeně svažovala dolů, a tak majitelům stačilo svah prohloubit a vybudovat na něm travertinový skalní výchoz. A ten, jak jinak – osadili skalničkami, které doplnili poléhavými jehličnany, jedlovci a jalovci, upravenými do polokulovitých tvarů. Upoutalo nás také lesní jezírko stíněné okrasným javorem, tsugami, korejskou jedlí a kryptomerií a obklíčené právě kvetoucími himálajskými a japonskými prvosenkami.
Z modeláře skalničkář
Svažitý pozemek u lesa s roubenkou bez základů koupili manželé Řeháčkovi v roce 1975. Přestavovali ji šest let a vše, co je ze dřeva, majitel dělal sám. „Můj první koníček byla letecká modelařina, a tak jsem neměl ke dřevu daleko,“ vzpomíná Karel Řeháček. „Už po dvou letech jsme se pustili do budování zahrady a začali sázet první skalničky. Dnes už nám předchozí majitelku připomínají jen porosty bledulí v trávě.“
Na této terase mezi kameny dlažby neroste plevel, ale vysazené odolné rostliny
První skalku vybudovali Řeháčkovi za domem. Travnatý svah sahal až k chalupě, takže když pršelo, tekla do ní voda. A tehdy místo podlahy byla jen udusaná hlína.
„Nejprve jsme museli zkopat horní svah, abychom u stavení získali rovinu. Nad ní vznikl strmější malý svah a právě tam jsme nasázeli naše první skalničky, protože nic lepšího nás nenapadlo. Když jsem si koupil knihu Alpinkářův svět, docela jsem skalničkaření propadl a manželka se pak přidala také. Pro skalničky je tu dobrá půda, tenká vrstva ornice a pod ní taková kamenná šotolina.“
V roce 1979 už byl pan Řeháček členem dvou skalničkářských klubů a první výsadbu začal rozšiřovat. „Sestra mé ženy z Janských Lázní mne upozornila, že dělníci při stavbě lanovky na Černou horu odbagrovali spoustu krásných vápencových kamenů. Tři roky jsem je přivážel v embéčku s vyndanými třemi sedadly. Bylo to celkem jednatřicet jízd – dělal jsem si záznamy. Z těchto kamenů pak vznikla naše velká skalka nad chalupou.“
Dešťové překvapení
Pozemek Řeháčkových obklopuje smrkový les s podrostem listnáčů a s několika mohutnými modříny. Skalničky jsou vybrané tak, aby si rozuměly s horským klimatem a se spoustou deště a sněhu. „Třeba vloni, už začátkem října tu napadl sníh na ještě olistěné stromy,“ komentuje majitel rozmary počasí. „Zlámalo to dvě jabloně a vrbu před chatou. Ořezal jsem ji, jak se dalo, ale jsem zvědav, jestli se z toho někdy vylíže,“ uvažuje nahlas a ukazuje na haluze rašící z pahýlu pomlázkové vrby, malebně trčící ze skalky před domem.
Přestože tu nebývá nouze o déšť, pumpa se na zalévání zahrady hodí
Špatné počasí v podobě lijáku neminulo ani nás, ale naštěstí pak „na požádání“ pršet přestalo a posléze vysvitlo sluníčko. Zahrada se nám tak při příjezdu předvedla v oparu: pro fotografa smutek, pro oko redaktora poezie. Z trávníku vykukovaly orosené vstavače a na skalkách se leskly hadovité vějíře kapradí, které tu majitel sice nevidí moc rád, ale připouští, že podtrhují horský charakter zahrady.
„Manželce se líbí pěstovat rostliny ve shlucích; jejímu způsobu výsadby říkám džungle,“ s úsměvem předvádí majitel rozdílné názorové přístupy k výsadbě. „Hodně rostlin se tu vysemeňuje samovolně. Třeba u domu se najednou objevil skalník – vysemenil z jiného blízkého keříku. Stejně tak se zčistajasna na skalce objevil řebčík. Mně se to moc nelíbí, ale manželka je nadšená. Uzavřeli jsme proto dohodu: já se realizuji na travertinové skalce před domem a věnuji se pěstění, zatímco žena údržbě zbytku zahrady.“
Pochybky pana Řeháčka
Touhle pěstírnou už prošly tisíce semenáčků
Ve skleníku a v pěstírně, umístěných na plošině za lískami mimo okrasný prostor zahrady, panuje pravoúhlý řád. Pěstují se tu především pochybky, které majitel sbírá. „Mám jich přes osmdesát druhů, většinu v květináčích, protože tyhle rostliny z Himálaje nesnášejí naše zimy,“ vysvětluje pan Řeháček. Výpěstky pak mění se skalničkáři z klubu za nové přírůstky.
„Kuriozitou naší zahrady je lýkovec, který vznikl jako samovolný kříženec mezi dvěma druhy a dostal jméno Daphne Česká Rybná. Jako patrioti tu máme i lýkovec Šťástek, který pochází od známého pěstitele z nedaleké Dobrušky. A vznikl nám tu i jeden kříženec floxu, který jsem pojmenoval Flox Květa po mé ženě. Už jsme ho posílali i do Anglie, Irska a Německa. Líbí se, protože má velké květy a bohatě kvete,“ rozpovídal se majitel.
Kartotéka skalniček pana Řeháčka čítá skoro dva tisíce položek, jsou tu rostliny z celého světa. „Za zmínku stojí třeba miniaturní hvozdík Dianthus myrtinervius ssp. caespitosus, ramonda v bílé nebo narůžovělé formě, růžově kvetoucí ladoňka Scilla hispanica. Na dolní skalce se rozrůstají druhy z Nového Zélandu. Nejsou nijak vzácné, ale skalku oživují sytě zelenými bochánky. Vzácnější druhy tu kvůli klimatu moc nejdou. Ale kupodivu tady vykvétají Delospermy neboli kosmatce z jižní Afriky.“
Ve vyprávění pana Řeháčka má každá z jeho rostlin svůj samostatný život a historii
Řeháčkovi mají i zelinářskou zahrádku, kde rostou jahody, angrešty, vzadu za chalupou je malý jabloňový sad. „Pro radost veverek jsem vysázel i lísky,“ usmívá se majitel a dodává: „Naší jedinou starostí je nakloněný modřín, bojíme se, že na nás jednou spadne. Ale hajný tvrdí, že ještě neviděl modřín, který by se vyvrátil, takže mu alespoň prozatím věříme a nekácíme.“
TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER
Zahrada u lesa
