Návrat ke staré dobré peci

Chalupa ve stráni byla původně celodřevěná, později dodělávané vyzdívky byly znovu obloženy modřínovými deskami

V chalupě na hřebenech Beskyd postavili dva kamarádi pec, která vypadá, jako by tam stála odjakživa. Dokáže však vytopit celý dům.

Několik kilometrů v serpentinách z beskydské Horní Lomné do osady Přelač dá zabrat i terénnímu autu. A když napadne sníh, změní se cesta k chalupě na horském hřebeni v poměrně náročnou pěší túru. Ta se samozřejmě podniká mnohem lépe s vidinou pohodlného spočinutí u hřejících kamen. Jenže právě kamna dělala Daotec liboru Smetanovi z Třince pěkných pár let vrásky na čele.

„Původní stará kamna, to byl děs a hrůza. Nelíbily se mi, chtěl jsem změnu,“ vypráví Dalibor, který chalupu zdědil po otci a dnes tam jezdí se svojí ženou a dcerou. A někdy také s přáteli, kteří rádi využívají k posezení speciální společenskou místnost s krbem.

„Chalupa pochází zhruba z dvacátých let minulého století. Původně byla celodřevěná, izolovaná senem tak, jak se to v beskydských staveních obvykle dělalo.“

Místo dřeva tvárnice

Daliborův otec koupil chalupu v roce 1982 a než došlo na radikální přestavbu kamen, odehrával se na Přelači jeden z mnoha stovek navzájem se podobajících příběhů o postupném zvelebování domu, který byl už na samém pokraji zkázy.

„Koupili jsme ji zhruba za čtyřicet tisíc a byla v takovém stavu, že by ji dnes podle mne nekoupil nikdo ani za cenu stejnou jako v roce osmdesát dva. Navíc v ní ještě bydlela stará paní, které zůstala k užívání jedna místnost. Seděla tam uprostřed hrozného nepořádku, kouřila fajfku…no, bylo to veselé,“ vzpomíná s úsměvem chalupář. Připouští ovšem, že stavení leží na fantastickém místě. Polosamota na horském hřebeni splní příchozímu všechny představy o romantickém výhledu na beskydské stráně a pohled z terasy na vrcholky okolních hor z paměti okamžitě vymaže vzpomínky na to, jak dlouhá a někdy i pěkně namáhává vede k domu cesta.

„První týden se jen vyhazoval nepořádek z půdy. Staré seno, stovky nejrůznějších láhví… Chalupa byla zchátralá a některé dřevěné části bylo nutné zbourat, jinak by to spadlo. V té době ovšem nebyl mezi stavebními materiály zrovna moc velký výběr, takže nahradil část dřevěných stěn vyzdívkou z tvárnic. Dnes už jsou všechny alespoň zase obloženy modřínovým dřevem na izolaci z minerální vlny,“ popisuje Dalibor Smetana.

Ohřívat vodu podkovou

Obytnou kuchyni v chalupě tehdy vytápěla původní kamna, která ovšem s postupným zabydlováním dalších a dalších místností v domě přestávala stačit.

„Už do těch původních kamen otec umístil topnou podkovu, ve které se ohřívala voda, rozvedená do radiátorů. Byla ale slabá, dokázala vyhřát jen jeden radiátor. A mne napadlo probourat příčku mezi dvěma místnostmi a postavit pořádná kamna, udělat je skutečně na míru chalupě, získat zdroj centrálního vytápění a zároveň klasickou pec, která bude dominovat hlavnímu obytnému prostoru.“ Život na chalupě Smetanových se odehrává především v obytné kuchyni, kde je zázemí pro vaření, jídelní kout, pohodlné pohovky k sezení u televize a zároveň i postele na přespání.

Stavebníci se snažili zachovat „starý“ vzhled

Aby však vzniklo dostatečné místo, musela se vybourat už zmíněná zeď mezi kuchyní amístností, původně ponechanou na dožití bývalé majitelce stavení. Vznikl tak prostor, který umožnil naplánovat pec mnohem velkorysejších rozměrů, než byla do té doby sloužící kamna.

„Veškeré plány byly už od začátku podřízeny záměru, aby kamna dokázala vytopit celou chalupu. Zjistil jsem, že vložky do takových kamen vyrábí v Česku jediná firma. Nabízí je ovšem poměrně draho a trvá na tom, že je bude montovat sama, aby byly splněny záruční podmínky,“ vysvětluje Dalibor Smetana. Využít pec či kachlová kamna k ohřevu vody do radiátorů totiž není tak rozšířeným způsobem jako systémy, založené na teplovzdušném topení. V chalupě však byly radiátory a bojler na teplou vodu, proto se Dalibor rozhodl trvat na svém. „Topnou podkovu ze silnostěnného materiálu nám tedy nakonec udělal zámečník podle mého návrhu. Dělal ji důkladně, vypotřeboval na svařování dva balíky elektrod, ale nebyl schopen říct, jaký nakonec bude mít výkon. Firma, která takové podkovy vyrábí, udává jejich výkon tovární podkovy 6,5 kilowattů. Říkal jsem si, že by to bylo dostačující, přestože se počítá jeden kilowatt na jeden radiátor a my jsme potřebovali ohřívat devět radiátorů a ještě bojler s vodou. Vyrobit podkovu s podobnými parametry, jako je ta tovární, tak sice byla trochu sázka do loterie, ale první zima prověřila, že systém funguje dostatečně,“ konstatuje Dalibor Smetana.

Ještě přiškrtíme komín

Stavba začala podle celkem jednoduchého plánu vybudovat kamna na ploše dva krát dva metry. „S kamarádem a ještě jedním zedníkem jsme udělali základovou desku a pak jsme improvizovali a tvořili za pochodu. Nemohli jsme třeba sehnat troubu, takže ji pak nakonec vyrobil umělecký kovář v Třinci.“

Kromě topení v centrální obytné místnosti pec ohřívá i vodu, která je rozvedena do devíti radiátorů po celém domě

Topeniště stavěli ze šamotových cihel ve dvou řadách, ostatní části pece jsou postavené z klasických pálených cihel. Omítku na cihly mazali ručně a právě tento postup bezpochyby přispěl k tomu, že pec působí tak autentickým dojmem. Prostě vypadá, jako by vznikla před mnoha lety spolu s chalupou.

Plamen z ohniště ohřívá troubu i podkovu, z níž se rozvádí voda do radiátorů. Stavitelé zabudovali do pece systém dvojího ohniště. V zimě je tedy oheň dole a v létě se rošt posune o něco výš, aby neohříval podkovu. Teplá voda z bojleru je však k dispozici v obou režimech vytápění. Komín nebylo třeba nijak upravovat, ale první sezóna provozu ukázala, že bude vhodné umístit do něj škrtící klapku, aby se zlepšil tah a zvýšil výkon kamen.

„Na celé stavbě bylo snad nejkrásnější to, že jsme improvizovali a tvořili za pochodu, s využitím surovin, které byly k dispozici a s minimálními náklady,“ vzpomíná Dalibor. „Drželi jsme se hesla, že stavět draze není umění. Hodně mi pomohli kamarádi. Dvířka jsem našel ve sběrně v Jablunkově a stály mne padesát korun. Chlapi v Třineckých železárnách je vyčistili, opískovali, ale pak se ukázalo, že už jsou příliš tenké, takže udělali odlitek. A podle toho odlitku se už vyrobilo několik dalších.“

Litinové pláty se podařilo sehnat rovněž víceméně náhodou. Ležely nevyužité v jedné dílně, a protože měly atypický rozměr, přizpůsobil se nakonec rozměr části kamen, na níž se vaří, právě plátům, které byly k dispozici. A na obezdění použil chalupář kameny z potoka.

„Samozřejmě bylo potřeba zaplatit kováři za troubu, ale bylo to za dobrou cenu. Napojení radiátorů, čerpadel a tlakové zkoušky dělala odborná firma. Pokud bychom si nechali kamna postavit od dodavatele, vyšly by nás na osmdesát až sto tisíc. My jsme se dostali zhruba na třetinu nákladů,“ konstatuje s uspokojením chalupář.

Chalupa se jen tak nevyhřeje

Kovaný kryt maskuje otvor, kterým dýchá teplo z pece do prostor obytné kuchyně, i když se neohřívají radiátory

Milovníky glazovaných kachlů a matematicky přesného spárování by pec na chalupě Smetanových možná neoslovila. Ale s atmosférou zabydlené chalupy, v níž ani tak nedominuje vybroušený styl, jako spíše útulná zabydlená všehochuť, souzní dokonale. Včetně očazených stop nad dvířky k ohništi, které svědčí o tom, že pec slouží ke svému účelu.

„Když se roztopí, je to nádhera. A nepřestává mne těšit, že jsme si ji sami vymysleli a víceméně sami postavili a ona nám teď dobře slouží. Jen v zimě je ta potíž, než se celá chalupa stihne pořádně vytopit, obvykle už zase balíme k odjezdu,“ krčí rameny Dalibor Smetana.

TEXT A FOTO: RICHARD GURYČA

Návrat ke staré dobré peci