Chaloupka jako z cukru

Erbenova pohádka O třech zlatých vlasech děda Vševěda, v níž hned na začátku zabloudí král, který se hnal za jelenem, by se mohla odehrávat třeba na Vysočině.

Život na samotě má své kouzlo. Zdravit se můžete leda tak se sluníčkem, když vykoukne zpoza mraků, anebo se srnkami a zajíci, pokud dostanou chuť na jablka a přijdou si pro ně do sadu

Uprostřed hlubokých lesů, na mýtině, pod vysokým starým dubem stojí chaloupka a v ní kdysi – v patnáctém šestnáctém století – žil uhlíř. Z okolních lesů bral dřevo a v milířích pálil dřevěné uhlí.

Mnohem později, začátkem 20. století, se v bývalé uhlírně narodil dědeček Jiřího Vrchoty. Rodiče dědy v chalupě dlouhá léta hospodařili. K chalupě patřil kus pole, dobytek, domácí zvířata. Jiří vypráví: „V osmašedesátém, když praděda a prababička zestárli, prodali stodolu a odešli do vsi mezi lidi.“

U sklípku si Hana přála mít malý kousek původního plaňkového plotu. Zdobí jej různou keramikou jako za starých časů

Od té doby je z chaloupky „rekreační chalupa“. Začátkem jednadvacátého století má stále stejné kouzlo. Na samotu zavítají častěji srnky a zajíci než náhodní houbaři (anebo zbloudilý panovník) a stavení ožívá jen o víkendech a přes léto, když přijedou Jiřího maminka paní Ilona, Jiří a jeho Hana.

Ve společnosti hvězd

Chaloupka je uvnitř docela malá. Původně ji tvořila vpravo jedna velká místnost s chlebovou pecí, vlevo obytná kuchyň a uprostřed komůrka na spaní. Dnes je tu, jak by se dalo stručně říct, 3+1. Dispozici nechala současná majitelka, paní Ilona, změnit začátkem 90. let. Pec byla natolik rozpadlá a nefunkční, že ji zbourali a velký pokoj rozdělili na dva. Vznikla ložnička, kterou poslední čtyři roky (co jsou spolu) obývají Hana a Jiří, a ještě druhý pokoj dnes sloužící pro občasné návštěvy. Komůrka se změnila už za dědy na kuchyňku a z obytné kuchyně je maminčin pokoj.

Dodnes však do chalupy není zavedena voda ani elektřina a topí se pouze dřevem v klasických kamnech. Záchod je postaru – suchý, odnepaměti komfortně umístěný v kůlně, a na mytí stačí voda ze studny. Přesto, a právě proto mají paní Ilona, Hana a Jiří víkendy na chalupě rádi. „Odpočineme si od televize a na celkově odlišný styl života se těšíme. Naučili jsme se užívat si večery venku, díváme se na hvězdy a povídáme si.“

Vlhko odchází komínem

Jak už to tak u chalupářů bývá, dny zatím idylicky načrtnutých víkendů jsou naplněny hlavně prací. Jednou z největších akcí byla výměna střechy v roce 2004. „Na nové latě jsme vybrali betonový Bramac v červenohnědé barvě s protimechovou povrchovou úpravou. Nejdřív jsem si barvu vyzkoušel na modelu v počítači. Samotnou práci jsme zadali firmě z blízké vesnice,“ rekapituluje Jiří a připomíná, že při této příležitosti došlo i na výměnu okapů, dřevěného podbití a stavěl se i nový venkovní komín s oplechováním.

Před opravami měla chalupa šedou betonovou krytinu i podezdívku. Časem se však na chalupě objevily veselejší a pestřejší barvy – červenohnědá a cihlová

Nová kůlna, ale i okna, dveře, podlahy a fasáda se řešila již dříve v osmdesátých a devadesátých letech. „Byla to spousta práce, na které se podílela celá rodina. Dokonce nám na louce před chalupou zapadl mix s betonem,“ vypráví Jiří.

Okna zvolili opět dřevěná a původních rozměrů (jen nejsou šestitabulková jako za pradědy a prababičky), dveře měnili včetně zárubní, místo dřevěných podlah položili na betonový podklad lino. Proti vlhku, plísni a myším má PVC přece jen větší šance.

Do obnovy nátěru fasády se pustili předloni. Zvolili vápno z berounské vápenky Čertovy schody. Jiří si je chválí: „Je nejbělejší a použili jsme je venku i v interiéru. Existují sice modernější nátěrové hmoty, které stačí nanést jen jednou vrstvou, ale vápno k chalupě prostě patří. Musí se jím však natírat i třikrát, protože hůř kryje.“

Maminčin pokoj příležitostně slouží, když je špatné počasí, i jako jídelna pro hosty, neboť je v současné době největší z obytných místností. Když svítí sluníčko, dobroty se podávají venku

Díky opravám a úpravám především vzhledu v posledních letech se stavení vylouplo do krásy. Přesto chalupáře pronásleduje jedna velká starost. „Chalupa nemá základy, a tak bojujeme s vlhkostí,“ vede nás Jiří ke zdi, na niž má teď nejvíc políčeno. „Jak zaprší, objeví se vlhké mapy. Navíc jsou blízko chalupy dvě studny, z nichž se voda ke stavení stále stahuje.“

Proti vlhku, které je v domě znát a zvláště v době, když sem chalupáři moc nejezdí, trochu i cítit, zatím použili jednoduchou radu: při odjezdu nechávají otevřená dvířka od kamen, aby vlhkost mohla přirozeně odcházet komínem ven. Aby tahle metoda měla šanci účinkovat, udržují komín v čistotě a dvakrát do roka jej vymetají.

Bílá je tu bělejší

Čistotou se však nepyšní jen komín. Kdyby výrobci pracích prášků viděli záclonky, krajkový ubrus a povlečení v ložnici, jistě by se tetelili blahem za skvělou reklamu. V čem Hana pere, jsem se ale samým údivem při pohledu na bělostnou nádheru zapomněla zeptat. Jisté však je, že každý víkend a pak po sezóně odveze všechny ty nadýchané krajky a věci domů, kde je opatrně ošetří, aby vypadaly pořád tak krásně.

Komodu, džbán i zrcadlo do svého pokojíku koupili chalupáři na internetové aukci Aukro.cz

„Většinou pocházejí z bazarů a bleších trhů a některé kusy jsou i sto let staré a spravované,“ prozrazuje Hana, která nekupuje z druhé ruky jen textil, ale i nábytek a doplňky. Dobrou zkušenost má například s aukcemi na internetu. Na Aukro.cz pořídila komodu s dekorem růží, džbán, zrcadlo, džbánky, petrolejku. „A Jirkova maminka si přes internet koupila látky na polštáře, závěsy a ubrusy,“ nezapomene doplnit výčet věcí, získaných jinak než v klasickém kamenném obchodě. I do něj ale občas zavítá. Třeba aby koupila postel – poslední kus z vyráběné série firmy Jitona. Anebo šablonku v obchodě s potřebami pro výtvarníky, kterou použila k namalování zeleného dekoru na stěnách jejich pokojíku. „Už té bílé bylo moc,“ usmívá se Hana.

Ve dvou se to lépe táhne

Když se tak rozhlížíme po interiéru a zkoumáme, kde co je, nemůžeme se dopočítat. Zdá se nám to, nebo tady chybějí jedna kamna? „Do našeho pokojíku by bylo komplikované dát kamna, protože ke komínu je daleko,“ uculují se Hana a Jiří. „Aby nám nebylo zima, musíme se hřát navzájem.“

Vpravo od vstupu do kuchyně je kredenc, vlevo originální kus nábytku sestavený z mycího pultu a police. Oba kusy jsou čerstvě renovované

Postupně si uvědomujeme, že v téhle chaloupce jako z cukru, není vůbec snadné chalupařit. Užitkovou vodu tahají ručně ze studny, ohřívají ji na kamnech, svítí si petrolejkami a svíčkami a jediné spojení se světem je rádio a mobilní telefon.

„To všechno nám nevadí. Doopravdy chybí jen lednice,“ přiznává Jiří. „I když využíváme autoledničku a sklípek. V něm teplota většinou neklesá pod dvanáct až patnáct stupňů, a proto maso musíme spotřebovat nejpozději do druhého dne. Když žila babička, hodně používala konzervu s lančmítem, který upravovala třeba i jako karbanátky. My často jezdíme na nákup a hodně promýšlíme, co budeme vařit.“

Množné číslo, které Jiří použil, je na místě. Nemůžu napsat, že jeden bez druhého neudělá krok, spolu jsou však mnohem radši. „Inspirujeme se navzájem. „Zkoušíme různé recepty, takže jsme vyráběli šípkovou marmeládu, bezinkový likér, zavařujeme houby, i ty druhy, které nejsou běžné.“ Jiří zná dobře houby od svého dědy, který se jimi odborně zabýval celý svůj život.

Na experimenty doma v kuchyni mají ale víc času na podzim a v zimě, v létě čeká chalupa. „Stále ještě není hotovo a asi nikdy nebude, je to věčný koloběh.“ Jiří připomíná, že zatím řešili, aby dovnitř nepršelo a nepadaly zdi, a například stromy v sadu a jiné méně důležité věci zatím nechávali osudu. A jak vidí budoucnost? Příští rok by s Hanou mohli zapracovat i na miminku…

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: LINA NÉMETH

Chaloupka jako z cukru