Když zahrada, tak se skalkou
„Zahradničit jsem začala tak, jak asi začíná každý – nějaké ty trvalkové záhony. Až pak jsem začala budovat první skalku,“ vzpomíná majitelka. „Výhodou bylo, že jsem měla spoustu kamenů ze zbouraných zdí, takže jsem je nemusela shánět.“
K opravdovému skalničkaření přivedl majitelku až výlet do Krkonoš. „Hory a hlavně horská flóra mne tak uchvátily, a když jsem se vrátila domů, hned jsem se dala do budování. Před třiceti lety to nebylo tak snadné jako dnes, nebyla literatura a i kytky se špatně sháněly, a tak jsem chodila pro rady k jedné paní, která skalku měla.
Zahrada se rodila po etapách, mnohokrát jsem začínala úplně znova – třeba i svoji chloubu, spárovou skalku jsem třikrát předělávala, než jsem byla spokojená. Její vršek jsem dokončila před čtyřmi lety.“
Majitelka se během doby naučila i umění aranžmá, tedy jak kameny a skalničky poskládat tak, aby jejich trsy, polštáře a chomáčky usazené na skalních výchozech vypadaly co nejpřirozeněji.
Výměna zeminy
Velkým oříškem byla úprava místní zeminy se zásaditou reakcí na substrát přijatelný pro rostlinky, vyžadující převážně kyselou půdu. „U nás stačí zarýt půl metru pod povrch a narazíte na černou maznici tvrdou jako beton.“
Takže na začátku bylo nutné vyměnit na zahradě zeminu. „U méně náročných rostlinek bylo možné použít místní zeminu, jen trochu promíchanou s pískem a kamínky, aby byla propustnější a rostlinám neuhnívaly krčky,“ vysvětluje majitelka.
„Lewisie a pěnišníky potřebovaly speciálně upravenou zem. Vyhloubila jsem pod nimi jámy a ty vyplnila směsí rašeliny, kompostu, písku a zeminy. U těch nejnáročnějších jsem se pojistila – aby se uměle vytvořená půda nemísila s okolím, zakopala jsem pod zem vany, vyplnila je substrátem a jejich okraje zakryla kameny.“
Ke skalničkám patří konifery
Pruh zahradní s lehce meandrujícími okraji je protipólem trávníkové plochy, která přiléhá k domu. Obě části se nenuceně prolínají. V přední části dvora vznikl štěrkopískový záhon s čarověníky a kamennými koryty, následuje vřesoviště s kyselinomilnými rostlinami, včetně azalek, pak mokřad s jezírkem. Skalky a skalní výchozy doplňují konifery, které se musí každoročně zaštipovat, aby nepřerostly a nerozrostly se do šíře. Tu a tam zbylo místo pro štíhlý jalovec, sestřihávaný smrk, borovici schmidku a cypřišky.
„Rostlinky nijak nerozmazluji, zalévám je jenom při dlouhotrvajícím suchu a na zimu přikrývám jen choulostivé lewisie a střevíčníky. Co přežije, to přežije, ostatní nahradím něčím vhodnějším.“
Jezírko pro radost
Zcela jinak vyhlíží výsadba u malého jezírka, které si majitelé vybudovali ve střední partii své skalkové zahrady. Ve vlhku se daří plazivým silenkám a úrazníkům, kvetou tu orseje, turany i koulenky.
Jezírko doplňuje nizoučký čilimník, plazivá vrba a líska s kroucenými větvemi. „Ta je nejkrásnější v zimě, kdy zdobí svými větvemi a pak na jaře, když je obsypaná jehnědami. Zjara pod lískou vykvetou jaterníky a sasanky, stejné jako ty v lužním lese za vesnicí a my radujeme, že se jim stejně dobře vede i u nás.“
Kdysi a nyní…
Majitelé žijí v malé vesničce Újezdec na Veselských blatech. Kdysi se tu těžila rašelina. Původně tu byl klasický hospodářský dvůr, kde majitelé chovali drůbež a králíky. Před dvaceti roky padlo rozhodnutí dvůr vyčistit a vybudovat zahradu. Zahrada vznikala postupně, kousek po kousku, některé partie jsou vybudované už před třiceti lety. Dnes tu je dost místa pro posezení, pískoviště i houpačku.
„Zbourali jsme přístřešky, kůlny a kurníky a nudlovitý dvorek rozčlenili na dvě zóny a vy budovali trávníkový a zahradní pruh. Na něm jsme začali zahradničit a budovat první skalku,“ říká majitelka.
Využili jsme sousedovu zeď
Majitelka postupně vystavěla pět skalek, včetně spárové. Ta je formovaná podobně, jako skalní výchozy na horách. Majitelé je přistavěli k oprýskané cihlové zdi sousedovy stodoly. Skalky tak vyznívají jako umělecké dílo. Působivý je i kontrast materiálů – starých cihel a rustikálního kamení. Však sem také často zavítají členové Klubu skalničkářů.
Konifery a skalničky
Jako na všech skalkách, které nemají sbírkový charakter, rostou i zde především osvědčené druhy skalniček.
„Jaro, to jsou u nás hořce, modré zběhovce, bochánky floxů a četné, lososově kvetoucí lýkovce. Jejích příjemnou vlastností je to, že během roku remontují.“ Majitelka myslela i na podzim, kdy za zahrádce vykvétají pozdní druhy hořců.
Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller