Svět za chalupou

Při toulkách jihem Čech mě cesta několikrát vedla Tálínem. Kromě rybníka, v němž voděnka stále dosahá k samému kraji, mě vždy zaujala chalupa, po jejíž bílé fasádě se něžně pnula růžička.

Růžičku, která přitahuje pohled na bílou fasádu, přinesl panu Slabovi jeden jeho žák z lesnické školy

Jednou jsem nezvána vstoupila do tmavých vrat. Nebylo zamčeno. Prostor, jehož levá část sloužila kdysi zřejmě jako stodola, byl přeplněn pestrou směsicí chalupářských potřeb od jízdního kola až po truhlářské náčiní. Trochu zaskočena jsem prošla dalšími vraty – a vydechla úžasem. Otevřel se mi pohled do pečlivě upravené zahrady, hýřící zelení jehličnanů. Ale to už přicházel Rudolf Slaba, který bez váhání souhlasil s naší návštěvou.

Klid v zeleném objetí

Pro manžele Slabovy nebyl problém sehnat chalupu na protáhlé tálínské návsi. Žili v ní totiž dvě generace předků paní Jany. Žili skromně, a tak bylo zapotřebí leccos zmodernizovat. „Už je to třicet pět let, co jsme začali stavení upravovat podle svého,“ začíná s vyprávěním paní Slabová. „Ale nic nás nehnalo, bydlet se tady dalo. A manžela mnohem víc než chalupa táhla zahrada,“ usmívá se s pochopením.

Místo dveří tu bývalo jen malé okénko

„Snažil jsem se, ale nešlo to samozřejmě najednou,“ brání se spíš naoko chalupář. „Hlavně bylo třeba přivést vodu ze studny do stavení. Ale bylo to jen dočasné řešení, protože voda tady, na úrovni Tálínského rybníka, není kvalitní. Když vykopu půlmetrovou díru pro stromek, už se ukazuje. Navíc podloží je jílovité – jako dno rybníka. Však taky místní tvrdí, že v minulosti zasahovaly jeho břehy mnohem dál. Aby se vesnice mohla rozrůstat, mělké části rybníka se vysušily, zrekultivovaly. Sedm nebo osm let už je tady vodovod. Nemůžeme si římovskou vodu vynachválit.“

Ke cti pana Slaby, absolventa FTVS a doktora filozofie se specializací na teorie vývoje rostlin, živočichů i člověčenstva, budiž řečeno, že si poradil nejen s vodou, vedením elektřiny, které volalo po rekonstrukci, a septikem, ale i s výrobou nábytku z borovice, aby i uvnitř všechno pěkně ladilo.

Chalupa může počkat

Jako milovník a znalec rostlin však Rudolf Slaba věděl, že pokud má zahrada k něčemu vypadat, musí se začít s ní. „Chalupu můžete, když se do toho dáte, upravit třeba za rok, ale stromy potřebují čas,“ vysvětluje své důvody. „Navíc můj táta byl botanik, odmala jsem s ním jezdil do přírody a budoval skalky u našeho píseckého domu, takže jsem byl zahradnický nadšenec. Už v deseti letech jsem začal s kaktusy, které jsou dodnes mou největší láskou,“ svěřuje se náš hostitel.

Klejstokaktusy, trčící téměř ke stropu, i mnohé další kaktusy vypěstoval pan Slaba ze semínek, dovezených z And

Na zahradě nejdřív vyrostl skleník, aby bylo kam nastěhovat sbírku kaktusů. Plány si namaloval Rudolf sám, s realizací pomohl kolega kaktusář. Skleník je částečně zapuštěný, aby uprostřed pozemku moc netrčel. „To mi umožnilo pohrát si s terénem tak, abych nemusel dělat žádné police. Povrch jsem jen zpevnil kameny,“ ukazuje autor.

Vykopaná hlína samozřejmě inspirovala zkušeného tvůrce skalek i k úpravě venkovního terénu. Dva náklaďáky přivezly z lomu odpadní štěrk, aby měla stavba propustné základy a bylo možné vytvarovat „pohoří“, které spolu s vlaječkami konifer a okrasných stromků, za nimiž tu a tam vykoukne vodní hladina, vytváří skleníku přirozenou clonu. Další nastavil odborník zbytečným pohledům z okolí: kolem části zahrady, přiléhající k chalupě, se vine zvláštní živý plot. „Je to trochu divočina. Zvolil jsem kombinaci různých druhů vyšších dřevin s podrostem nižších tvarů, které se nemusí stříhat,“ prozrazuje pan Slaba hlavní kritérium výběru rostlin. Zelený plot však nelemuje celý hektar zahrady. Na polovině mířící do polí je ovocný sad a plůtek z pletiva jako za rodičů jeho ženy.

Uvnitř radši nepřekážím

Kdybychom si prý dali práci, napočítali bychom v téhle zahradě na sto druhů dřevin. A sedmdesát koryt, napáječek a pítek, které obdivovatel materiálu i práce starých kameníků posháněl z vesnic od Tálína až k Šumavě. Radši se do počítání nepouštíme. A stoprocentně věříme i další informaci našeho průvodce, že pod střechou se zdržuje jen za špatného počasí. Jinak by totiž péči o svůj svět za chalupou nezvládl.

Kachlová kamna, která jsou replikou původních, hřejí v prostorné kuchyni už pětadvacet let

„V interiéru nebylo mnoho práce, je prakticky stejný, jako byl původně. Má dva vstupy a také uvnitř je propojen. Ze síně se jde přímo do obývací kuchyně s kachlovými kamny,“ provádí nás chalupář, „na ni navazuje sednice, to jsou při pohledu z návsi ta okna napravo, a okruh uzavírá ložnice, z níž se vychází prosklenými dveřmi zase na zahradu. A podkroví? To je hudba budoucnosti.“

Trochu mě udivilo, že jsou ve všech místnostech dlaždice. Sice pěkné béžové a jistě praktické, ale co v zimě? Není chladno od nohou? „V zimě tady většinou nejsme,“ zazněla odpověď. „Do Vánoc to ještě jde, ale pak chalupu na tři měsíce zazimujeme, zavřeme vodu… No, a když se netopí a nevětrá, nemusíme se takhle bát, že by se podlaha vyboulila, nebo že by se do ní dala houba jako do dřevěné. Když jsme tady začínali, byla na zemi vlastně jen hlína a na ní nějaká lepenka. Žilo se tu opravdu chudě.“

Rudolf Slaba přiznává, že většinu vnitřních úprav dělal opravdu až v poslední době. Odváděla ho nejen jeho láska k zahradě, ale i k atletice, které se dlouho věnoval závodně, a k horolezectví. Do hor vyráží stále. Ne proto, aby zdolal pusté vrcholy, ale aby ve výškách dva až pět tisíc metrů nacházel rostliny, dosud nepoznané.

Patnáct nových druhů!

Po toulkách evropskými horami se posledních patnáct let vydává každý druhý rok hlavně do And, do Bolívie a Argentiny. Napsal dvě knížky o kaktusech a mnoho článků o svých cestách. Ale hlavně vozí zpět do své domoviny semínka zajímavých, často ještě nepopsaných druhů.

Rudolf Slaba představuje Demnozu diamantina, další z jím nově popsaných druhů

„Objevil a popsal jsem už patnáct nových druhů. Musím se pohybovat v horách, kde ještě žádný botanik nebo kaktusář nebyl, a musím samozřejmě všechny druhy znát, abych věděl, že jde o novou věc. Pak už stačí jen latinský popis, uložit rostlinu do státního herbáře a prezentovat ji v nějakém časopise, aby o ní věděl svět. Je tu třeba z Bolívie dovezený kaktus Parodie slabana -parodie je zcela nový druh. I všechny další druhy, co jsem popsal, nesou část mého jména. A k tomu třeba název řeky, pohoří nebo města, které byly nedaleko naleziště. Třeba toto je Gymnokalicinum montanum (horský) Slaba. Přiznávám, že je to hezký pocit. Až člověk umře, něco tu po něm zůstane.“

Semena z expedic pan Slaba vysévá a množí. Kaktusy, které v podmínkách odpovídajících těm původním rovněž kouzelně kvetou a vytvářejí pěkné dlouhé trny, nabízí i dalším zájemcům. „Sice pořád učím na písecké Lesnické škole Bedřicha Schwarzenberka, ale peníze, které získám za kaktusy, přijdou při dalších cestách do světa vhod“.

Semínka byla zaseta

V zahradě za chalupou samozřejmě nejsou zajímavé jenom řady chlupatců ve skleníku. Mnoho těch, které snášejí naše drsnější klima, ozdobily květináče a mísy venku. A vedle nich vystavují své ladně groteskní kmeny bonsaje. „Ty mě naučily pěstovat děti,“ přiznává náš průvodce. „Viděly je někde v časopise a začaly nosit z lesa nebo taky z pruhů půdy kolem trati, kde vlak kmínky zkracuje, takže rychle tloustnou, vadné a pokroucené rostlinky. Ty se tvarují daleko lépe než zdravé. Pak odešli Ruda a Jana do školy a práce zůstala tatínkovi.“

Třicetiletá borovička, která by v lese dosahovala už kolem dvaceti metrů, jakoby vyrůstala ze skály

Syn, který vystudoval píseckou lesárnu, pak FTVS a zároveň přírodovědnou fakultu UK, je dnes manažerem v jedné z telefonních společností. Na přírodu však nezanevřel, jeho velkým koníčkem je focení zvěře. Dcera, která si zvolila zahradnickou školu, u své profese zůstala. Provdala se do Německa a pracuje ve velkém květinářství u Hamburku.

„O prázdninách mně dcera vždycky přijede pomáhat. Letos i s vnučkou Anikou, která nám všem dělá velikou radost. Snad i její oči a srdíčko najdou ke kráse, jakou nabízí příroda, cestu,“ uzavírá Rudolf Slaba nadějně. A vstává, aby nás provedl dalším okruhem svého světa.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

Svět za chalupou