Modrá perla Podkrkonoší
Tahle chalupa na Jičínsku prošla velkou přestavbou v 19. století. I později byla mnohokrát opravovaná, ale pokaždé s takovým citem a pokorou k práci předchozích generací, že dnes máme možnost dívat se na mimořádně zachovalé stavení, dokonce s puncem kulturní památky.
Za chalupou je ovocný sad, který se táhne až k lesu. Pozemek není oplocený, o to víc vynikne posazení statku v krajině
Z vyprávění majitelů, Milady a Mirka Zajícových, je jasné, že chalupa je jejich velkou srdeční záležitostí. „Nikdy nás nenapadlo tady něco vylepšovat, modernizovat,“ říkají. „Chalupa je od sedmdesátých let pod dohledem památkářů, ale i my sami vidíme, že naši předkové nebyli hloupí. I dnes tu má všechno svůj smysl.“
Statek stál již v roce 1620. V 19. století byl přestavěn, od roku 1966 je kulturní památkou. Za současných majitelů došlo k největší opravě v 70. letech. Zajícovi dodnes chválí truhláře, který při opravě štítů odvedl perfektní práci. Lomenice skládaná ze smrkových prken tehdy natírali Pentalidonem a mořili do odstínu starého dřeva
Zajícův statek, jak se stavení od nepaměti říká, má dispozici do „U“. Obytná část je roubená, štít zdobí skládaná lomenice. Kolmo navazují chlévy, postavené z pískovcových kvádrů. Nad nimi bývala sýpka, která se dělila na komory, v nichž se skladovala pšenice, žito, ječmen – jak bylo potřeba. Dvůr opticky uzavírá roubený špýchárek.
Mirek, který se ve statku narodil a vyrůstal tady, ukazuje na starý obrázek, který připomíná, jak to tu ještě za jeho mládí vypadalo: „Za špejcharem stávala vysoká stodola a vlevo před ní byla studna se šindelovou stříškou. Za stodolou u špejcharu byly chlívky, suchý záchod a ještě dál prkenná slepičárna a kůlna na dřevo. A ve dvoře tehdy obvyklé hnojiště, u něhož rostl vysoký kaštan. Bohužel uhnil, museli jsme jej pokácet.“ Pak se vrátí k vysvětlení obživy předchozích generací svého rodu. „K chalupě patřilo osm hektarů lesa a čtyři hektary polností. Pamatuji se, že tu byla jedna kráva, kůň, drůbež a na poli se pěstovala řepa a brambory. Maminka tu hospodařila.“
Mirek se na chvíli odmlčí. Z dalšího povídání se dozvídám, že otec byl v padesátých letech odsouzen k osmnácti letům vězení, které si odpykával v příbramských uranových dolech. Spolu s rozsudkem došlo i na zabavení statku, lesů i všech dalších pozemků, dobytka a vybavení. V zabraném statku určitý čas hospodařilo družstvo. Když po devíti letech tatínka pustili – byla vyhlášena amnestie – vrátil se do rodné vsi. Jenom ale na krátko. Po roce se vydal za prací zpátky do Příbrami a za ním se odstěhovala celá rodina. Mirkovým rodičům se sice hned po propuštění otce z vězení podařilo koupit půl statku zpátky a druhou polovinu odkoupili v dvaašedesátém roce, hospodářství však už neobnovili. Od té doby je Zajícův statek víkendovou chalupou.
Procházka po stavení
Mirkovo silné citové pouto k rodišti s ním sdílí již 41 let i jeho žena Milada. „Jezdím sem od té doby, co jsme se poznali. Ještě před svatbou,“ usmívá se na vnučky, které také pozorně poslouchají, co babička s dědou vyprávějí. „Chalupu jsme za ta léta moc nezměnili. Snad jen vstupní dveře,“ uvažuje. „Ty původní byly dělené. Horní polovina se dala otevírat, aby se větralo, a dovnitř pak lítaly lístky z břízy. Jak to vypadá uvnitř? Pojďte se podívat,“ zve chalupářka.
Když se celá rodina sejde u stolu, jistě všem kyselo chutná tak, jako chutnalo nám
Protože je ale čas na vaření kysela, průvodce nám dělá Mirek. Vstupními dveřmi se vchází do chodbičky. Odtud vedou dveře do obytné světnice s velkým jídelním stolem a sedací soupravou u krbu. Tady se rodina schází. Je však jasné, že když je hezky, jako při naší návštěvě, jí se u stolu pod pergolou.
V přízemí je ještě malinkatá kuchyňka, dvě ložnice, sociální a technické zázemí, vstup do sklípku a schody do patra. Když po nich vystoupáme do podkroví, objevujeme další tři pokojíky. Jeden nad světnicí a dva v prostorách bývalé sýpky nad chlévy. Jsou v nich připravené postele pro rodiny obou dcer i případné hosty. „Zrovna včera jsme spočítali, že tu máme dvacet postelí!“ sděluje náš průvodce. Při procházce chalupou nevynecháme ani bývalé chlévy, které slouží k odkládání nejrůznějšího náčiní, nástrojů a strojů na údržbu zahrady, a míříme ke špýcharu. Celou trasu je i dnes možné zvládnout suchou nohou jako kdysi, protože všechny kamenné chodníčky jsou před případným deštěm či sněhem chráněny přesahem střech.
I za špatného počasí se hospodář dostane do špýcharu suchou nohou. Uvnitř jsou dvě místnosti, které se využívají jako dílna a skládek na všechno možné
Pruhovaný špýchárek působí malebně. Milada ozdobila jeho pavláčku truhlíky s pestrobarevnými převislými muškáty, kterým se tu daří, přestože na ně svítí sluníčko jen dopoledne. A uvnitř na nás dýchne kouzlo starých časů. Pravda, náčiní v truhlářské dílně je naskládáno tak trochu ledabyle, ale Mirek velmi dobře ví, kde co má a co je potřeba udělat.
Pod dohledem památkářů
„Plánujeme nátěry, přeložku střechy na špýchárku a výměnu oken,“ vypočítává chalupář. „Bohužel příspěvek z rozpočtu památkářů Královéhradeckého kraje jsme v roce 2009 nezískali, proto jsme podali letos novou žádost. V Jičíně jsme žádali o příspěvek při posledních nátěrech – barvu zaplatili, to pomohlo.“ Památkáři také přispěli při velké opravě v roce 1975. Rekonstruovaly se štíty, natíraly se fermeží, vyměňovalo se roubení pod okny chalupy a také shnilá podlaha a opravovala se vyvalená podezdívka pod špejchárkem.
Do nátěrů roubení se Zajícovi dávají přibližně jednou za deset let. Dříve se natíralo vápnem s hlinkami, potom dokonce vyjetým olejem, pak přišly na řadu lazury. Naposledy chalupáři kupovali vodou rozpustnou lazuru od německého výrobce, bohužel se již nevyrábí.
Pavláčku od jara do zimy zdobí truhlíky s převislými muškáty
„Pokaždé je to alchymie a nevyhneme se jí ani tentokrát. Koupil jsem šedý, modrý a bílý Eternal mat akrylátový od Austisu a sám jsem zvědav na výsledek,“ přiznává Mirek a odpovídá na můj dotaz, kdo „může“ za tak krásný odstín. „Šedomodrou zvolil otec. Nám se jednou stalo, že jsme namíchali modrou a šedou, chalupu natřeli, ale dřevo nějak zvláštně zareagovalo. Roubenka byla zelená. Těžko jsme později památkářům vysvětlovali, že šlo o omyl. Při dalším natírání v osmdesátém čtvrtém roce jsme dřevo kompletně obrousili – byla to hrozná práce – a znovu natírali. A teď už se docela těším, jak si sám barvu namíchám, pohlídám si odstín… Což přijde i levněji než v kolorovacích centrech.“
Postup má chalupář v malíčku. Začne u štítů, které nejvíc trpí. Nejprve je sbrousí, vyčistí kartáčem a pak dvakrát natře.
„Nelze natírat hustou barvou, lepší je spíš více řidších vrstev,“ upozorňuje zkušeně. Po téhle malé přednášce ještě obhlížíme čerstvě natřené podezdívky. Mirek použil nejdříve silikátový penetrátor Fixasil M a na něj Colorsil M, fasádní silikátovou barvu, od výrobce Stavební chemie Slaný. Otázka výplně spár jej netrápí: „Rodiče dělali tradiční vymazávku: míchali jíl s plevami. Stejně praskala. My jsme použili hotovou maltu pro vnější omítky, do níž přidáváme piliny a tahle směs drží i po osmi letech. Hůře odolává slunci a vodě vápenný nátěr, kterým na přání památkářů spáry natíráme po vrchu.“
Starosti i radosti
Tak jako každý chalupář i Mirek Zajíc potvrzuje, že kolem chalupy je pořád co dělat. A nejen kolem ní. Po revoluci spolu se sestrou zažádal o navrácení pozemků. Sice to trvalo dlouho, ale podařilo se. K jeho podílu teď patří i les. „Dříve se tak řešila potřeba stavebního dřeva na opravy a vlastní kus lesa byl i jistým zdrojem paliva. Dnes? Jen samé starosti. O výdělku se nedá mluvit. Když přijde vítr a stromy shodí, musíte polomy vyčistit. A z nich je jen palivové dříví.“
Cibule, obilné klásky, bylinky... Na pavláčce paní Milada suší první plody léta
Mnohem příjemnější je tanec kolem úrody ze zahrádky a sadu. Vzadu za špýchárkem je oploceno pár metrů, kde rostou rajčata, jahody, cibule, mrkev, nějaká brambora, fazole, hrách. A na okraji ještě několik rybízových stromků a také kytky do vázy. Kdysi se Mirek pustil i do stavby skleníku z lahví od okurek. „O stavební materiál nebyla nouze, žena dostala lahve ze školní jídelny, kde pracuje jako kuchařka, a já pak měl celé jedny prázdniny o zábavu postaráno. Když jsem postavil boční stěnu, přišel vítr, sfoukl ji amohl jsem začít znovu. Teď ve skleníčku pěstujeme okurky a papriky.“
V zahradě, která se táhne od zahrádky až k lesu, rostou ořešáky, třešně, jabloně. Jablka z mnoha stromů Zajícovi moštují. Mošt lijí do láhví od piva a uzavřou je původní korunkou pomocí špuntovačky, kterou si kdysi přivezli z Bulharska. Potom jej sterilují v zavařovacím hrnci. Můžu potvrdit, že je výborný!
Při ochutnávání sladkého jablečného moštu jsme seděli pod pergolou, která je schovaná za špýchárkem. Členové rodiny tady mají kousek krytého soukromí, kde můžou posedět, připravit si na ohništi něco dobrého nebo skočit do bazénu. Letos poprvé zkoušejí koupání v nadzemním nafukovacím samonosném bazénu, který nahradil dříve používanou doma vyráběnou konstrukci. „Když je teplo, koupeme se pořád!“ volá malá Míša a všichni se smějí. „Je tu hezky,“ usmívají se Mirek s Miladou, obklopeni vnučkami. „A vůbec nejlíp v neděli odpoledne, když máme odjet.“
TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: ALEXANDR JANOVSKÝ
Modrá perla Podkrkonoší
