Se smyslem pro krásu

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme, rss-feed

Původní představa manželů Šimečkových o chalupě po prarodičích byla: zrekonstruovat, nic nelikvidovat. Pak změnili názor, a tak se jednoho dne v Červeném Dvoře u Českého Krumlova objevila nová chalupa. K ní později přibyly i další stavby.

Nejdříve chtěli manželé objekty, které na pozemku stály, zachovat. „Libuji si v obnově starých věcí, nechci ničit nic, co má spojitost s minulostí,“ začíná povídání Karel. „Pak jsem ale usoudil, že nemá cenu zachraňovat něco, do čeho deset let pršelo, a zvolil jsem druhou, dosud zavrhovanou variantu – všechno zbourat a postavit nově. A dnes toho rozhodně nelituji.“

Kůlna na dříví společně s dílnou vypadá skvostně. Cesta k ní
vede přes dřevěnou lávku

Konec starého, začátek nového

Karel s Marií nejdříve vyklidili z půdy a kůlniček všechno haraburdí, které se za léta na pozemku nashromáždilo. Věci, které se daly zachránit a které by bylo možné zrenovovat, odložili stranou. Jediné, co nebylo v jejich silách odnést, byla stará pec na pečení chleba. „Byla už v takovém stavu, že se nám téměř pod rukama rozpadla. Známý kamnář proto řekl, že je zbytečné ji opravovat,“ líčí manželé.
Nejprve se počítalo jen se stavbou chalupy. „Sám jsem si ji namaloval – všechno od rozdělení jednotlivých místností přes schody do patra až po terasu nebo pískoviště pro děti,“ pokračuje Karel. „A pak jsem si všechno také z větší části sám postavil. Každý den po práci jsem pracoval, o víkendech mi pomáhali rodiče. Z počátku jsem se hodně učil, tesař i zedník mi vysvětlovali, jak se co dělá, takže v konečné fázi, po čtyřech letech, jsem byl v podstatě těmto řemeslům vyučen.“

Druhý obytný dům s balkónem v patře

Šikovný nadšenec

Dříve chtěl Karel studovat obnovu stavebních památek, jenomže přes veškerou snahu u přijímacích zkoušek neuspěl. Vysněnou školu nahradila elektroprůmyslovka. Ale protože ho památky stále přitahovaly, řekl si, že se pokusí všechno naučit i bez školy. „Vlastně jsem věděl už od dětství, co chci dělat, a stavba chalupy moje přesvědčení utvrdila. Rozhodl jsem se tedy v této činnosti, která je zároveň mým koníčkem, dále zlepšovat. Postupně jsem nastudoval tradiční řemeslné postupy a knihy o lidové architektuře,“ vzpomíná Karel.
Práce stavitelská, a hlavně se dřevem, ho zaujala natolik, že své nově nabyté znalosti nemohl nevyužít, navíc ho popadla obrovská chuť pustit se do něčeho dalšího. „Jen tak na zkoušku jsem nejdříve postavil dřevěný srub nedaleko odsud a pak jsem se pokusil ještě o další dva dřevěné domečky – jeden dnes slouží jako dílna a druhý dětem na hraní. Když jsem měl hotovo, bylo mi jasné, co bych chtěl dál dělat. A protože se zadané úkoly povedly, vymyslel jsem vejminek.“

Jídelna se často stává místem, kde se
setkává mnoho lidí

Majitelčina kuchyň projde brzy
proměnou, podle jejích slov už o ni
přímo prosí

Nejednu noc nespal

„Opět jsem vše nakreslil, rozpočítal a vrhl se do práce. Naložil jsem si toho na sebe dost, ale byla to výzva,“ líčí Karel. „Z pily jsem si nechal navozit dříví na krov a stropy, vše naměřil, ohobloval, připravil okapové svody i spoje a pak jsem celou noc nezamhouřil oka,“ směje se. „Druhý den měli totiž přijít chlapi, aby mi pomohli dostat trámy nahoru, a já až do rána stále dokola počítal, jestli jsem někde neudělal chybu. Naštěstí všechna prkna do sebe zapadla, jak měla,“ vzpomíná. „Nechci vůbec domyslet, co by se dělo, kdyby tomu tak nebylo. Čert vem dřevo, ale ta ostuda v hospodě, jéje, znáte to.“
Protože Karla práce se dřevem motivuje a stále ho lákají nové úkoly, stojí dnes na jejich pozemku už několik obytných a zahradních staveb. Protože je pro sebe samozřejmě všechny nepotřebují, rozhodli se je pronajímat.

Zde se dá odpočívat ve stylové dřevěné
vaně nebo ve finské sauně

Přírodní materiály

Karel se baví také neustálým hledáním nových technologií, přičemž přednost dává výhradně přírodním materiálům. „Jsem přesvědčen, že se jejich použitím podaří postavit dům zdravější a příjemnější pro život. Jako izolace se mi osvědčila ovčí a konopná vlna, nátěry se snažím využívat ty přírodní. Objevil jsem včelí pigmentované vosky, na zdi používám pouze kaseinové barvy. Jsou sice bezvadné, jen při jejich rozdělávání mám pocit, že sedím v kozím chlívku,“ směje se. „Exteriéry pak rád doladím barvami na olejové bázi, ale někdy postačí i obyčejná fermež nebo kdysi páchnoucí směs Karbolineum, dnes parádní barva, která skvěle vypadá.
Zásadně nepoužívám laky, které dřevo uzavřou, a to pak nedýchá. Vlastnosti vosku jsou však zcela odlišné a dřevo pod ním přirozeně pracuje. Navíc, když jím natřu například stůl nebo židle a nábytek se poškrábe, stačí poškozené místo jen znovu hadříkem s voskem přetřít a škrábance jsou pryč. A zde mám jednu svou vychytávku – na plynovém vařiči plechovku vosku nahřeju a nanáším ho štětcem jako klasickou lazuru. Oproti klasickému vtírání hadříkem je hotovo jedna dvě,“ vysvětluje Karel.

Posezení a „poležení“ na terase před
relaxační místností

Běhat po takovém dvorku by chtěl každý, je jako za starých
časů. A květiny jsou všude, kam se podíváte

Vybavení nepostrádá styl

„Zajímá mě ekologie, rád navštěvuji různé skanzeny. Vybavení se snažíme pořizovat stylové, některé máme sice vyrobené nové, ale z prken starých skříní – takže je takové staronové. Za to můžeme poděkovat panu Kašparovi z Budějovic. Je opravdu mistrem svého řemesla, jen co je pravda,“ říká Karel.
„S Maruškou máme společný vkus,“ podotýká a manželka si neodpustí dodat: „To ano, jenomže já přemýšlím spíš prakticky, kdežto ty jsi takový romantik, že bys měl chalupu nejraději bez elektřiny. Ani krepové povlečení na postelích mít nechceš, takže se musím žehlit s damaškovým,“ směje se a přiznává: „Ale je pravda, že mě manžel v jistém směru také už stačil předělat.“

Nejnovější objev

Protože Karel rád vyhledává nové technologie, vyzkoušel i marocký štuk. „Ne, že by to byla novinka, je to stará záležitost. Už dávno se tento materiál používal k vymazávání cisteren na vodu. Má vlastnosti jako klasická dlažba a zajímavý je tím, že jím nikdy nedosáhnete pravidelného povrchu. Jde o paropropustný přírodní materiál, který však stěnu neuzavře. Zkusil jsem štuk nanést ve sprchovém koutě ve vejminku. Líbila se mi právě ona nerovnost povrchu a to, že každý kousek obsahuje více odstínů dané barvy, takže ve výsledku oku lahodí jakýsi duhový povrch,“ popisuje.
Ale protože za metr čtvereční si firma účtuje dva a půl tisíce korun, koupil si Karel trošku štuku na zkoušku a nechal si postup ukázat. „Už to umím a metr mi teď vyjde na pětistovku za materiál. Práce je však hodně zdlouhavá a náročná, štuk se uhlazuje malým kamínkem o velikosti asi tři krát pět centimetrů. Hmotu je třeba nanést a pak vyvinout ten správný tlak ve správný čas. Když je štuk měkký, maže se, když tvrdý, už ho kamínkem neutáhnete. Mám radost, že se to podařilo. Má to jediný háček. Když Maruška hotový štuk viděla, zalíbil se jí tak, že ho chce v celé koupelně,“ povzdechne si s úsměvem Karel.

Pod střechou zahradního domku
postavili majitelé hliněnou pec na
pečení pizzy a chleba

Plány na sto let

„Možná právě v mém vlastnoručně postaveném vejminku budeme jednou se ženou bydlet, okolo nás bude běhat spousta vnoučat a já si svých domečků užiji konečně také jinak než s nářadím v ruce. Už se vidím na zápraží u dobré slivovičky,“ směje se Karel a naše povídání uzavírá, „ale spíš myslím, že to bude zcela jinak: bez práce mě budou svrbět ruce, nových technologií bude neustále přibývat a já budu mít chuť je vyzkoušet. Takže zase budu přemýšlet, kde a k jakým účelům bych ještě co postavil. Jo, plánů bych měl na sto let…“

Text a foto: Lucie Dvořáková