Zahrada se zvoničkou

Manželé Marie a Josef Janoušovi si před padesáti lety začali budovat na rovinaté zahrádce u domu skalku. Časem přibyla druhá, třetí… Zahrada se měnila v arboretum s tisíci konifer a nakonec přijala podobu malebné horské krajiny.

V patře obytného domu majitel vytvořil velký prosklenný průhled do zahrady

Zapálení zahradníci svoji neobyčejnou zahradu v Doksech u Kladna postupně ozvláštnili obřími balvany, drobnými objekty v lidovém stylu, kovovými plastikami a sochami. Většina z nich jsou výtvory Josefa Janouše (zemřel v roce 1994), profesí instalatéra a topenáře, ale také zahradníka, bonsaisty i jednoho z prvních sběratelů čarověníků u nás, z něhož se stal i mistr devatera řemesel.

Dělo na dvorku

Tahle kočka paní Janoušové se chodí k jezírku dívat na zlaté karásky, dělo v pozadí je dílem Josefa Janouše

Už příchod k domu, vedoucí přes dlážděný dvorek s oázami valounků, travin a čarověníků nás vyladil do vysokého stupně zvědavosti. Vždyť na nás od země mířilo miniaturní dělo, zatímco ze zdí domku nám měřily čas hned dvoje hodiny: klasické sluneční a ještě kyvadlo osudu. Ale to už nám přichází v ústrety majitelka a vede nás k tepané bráně, dělící dvůr od zahrady. Víme, že Marie Janoušová je již řadu let vdova, nicméně jako spolutvůrkyně zahrady ve společném díle spolu se svým synem pokračuje dál…

„To víte, že jsem se všechno o zahradničení naučila od manžela. Snažím se zahradu uchovat v co nejlepším stavu, co mi síly stačí,“ svěřuje se paní Janoušová. Už sice nepřidává nové architektonické prvky do zahradního prostoru, ale stále dodržuje některé společné rituály – například nedělní vyzvánění poledne ze soukromé zahradní zvonice.

Ztraceni v houští

Vstupní železnou bránu odlehčují lesklí tepaní motýlci, sedící na jejím mřížoví, ale i mohutné závoje loubince. Dlážděná cesta, procházející osou zahrady, se větví k jednotlivým zákoutím, mezi něž patří z dálky viditelná boží muka, srub a jezírko v pravé části zahrady. Na opačné straně vzadu pozemek končí u vysoké dřevěné zvonice. Je těžké uvěřit vyprávění majitelky, že na začátku tu byla rovina vhodná k sázení mrkve.

Do zahrady se vchází umělecky kovanou branou rámovanou loubincem. Pro radost svojí ženy ji majitel vyzdobil motýlky…

„Manžel postupně ukrajoval z plochy, která původně patřila tchyniným zeleninových záhonům a ovocnému sadu. Vzhledem k prostorovému omezení zahrady sázel hlavně zakrslé dřeviny: jehličnany, listnaté stromy, keře a skalničky. Z nich pak budoval skalky. Jejich sloučením později vznikly naše hory. Manžel však sbíral nejen rostliny, ale i zajímavé kameny. Neodradily ho obtíže ani s náročnou přepravou vyhlídnutých kusů.“

U zálesáckého srubu

Nejzajímavější a také nejfotogeničtější část zahrady objevujeme hned za branou. Žasneme nad oživeným balvaništěm připomínající drsnou přírodu kanadské divočiny. Rostou na ní zakrslé keře, větší a menší solitéry jalovců a tvarovaných tisů, bonsaje, kapradiny, tu a tam květina. Procházíme klikatými cestičkami a občas se i prodíráme hluboce zapuštěnými úzkými vnitřními kaňony a údolíčky a stále objevujeme nové a nové pohledy i detaily.

Plazivý smrk ztepilý „Formánek“ vytváří nízké polštáře pokrývající terén

Dominantou této divočiny je statný tulipánovník, u kterého stojí typický zálesácký srub. Zde měl v létě majitel svůj hlavní stan, pracovnu i místo pro relaxaci. Však je také odtud krásný výhled na okolní divočinu i na malebné jezírko v pozadí.

Zdá se vám zvláštní chodit ze zděného domu pár desítek metrů „na chatu“ do vlastní zahrady? Paní Janoušová nás ujišťuje, že atmosféra posezení s přáteli v útulné dřevěnici je neopakovatelná. Srub má ze dvou stran krytou verandu, odkud lze třeba při čtení knížky jen tak čas od času zabloudit pohledem na nejkrásnější partie zahrady.

Dřevo, kámen a kov

Přicházíme do části pozemku, kde mezi vzrostlými stromy dominuje dřevěná zvonice postavená podle skutečné předlohy stojící kdesi v Čechách. Aby mohlo být zvonění ještě více, stojí u vchodu ještě zvonice v japonském stylu se zvony, na které se hraje údery dřevěnou paličkou. V japonském duchu doplňují zahradu porůznu rozeseté kamenné lucerny a také socha Konfucia, který působí jako strážce zahrady. I ta pochází z dílny majitele, který zvládl i taje kamenosochařského řemesla.

Zvonice nabízí široký rozhled do kraje, ale nesmíte se zaleknout šplhání po úzkých vnitřních žebřících

Trpělivost východního filosofa měl Josef Janouš určitě zapotřebí k instalaci úctyhodně velkého pískovcového balvanu umístěného na hranici pozemku. Majitel si ho vyhlédl a přivezl s pomocí kamarádů a těžké techniky z Podbořan, kde kdysi ležel v polích a překážel tak, že hrozila jeho likvidace.

Jeho oblíbeným materiálem byl také kov. Josef Janouš si s ním uměl pohrát. A tak si můžete seřídit hodinky podle malých železných slunečních hodin, rozhýbat plastiku s veselými čerty nebo se pobavit pohledem na plechového draka umístěného na plotě z pálených tvárnic.

Jestliže drak a čertí houpačka vypadají celkem mile, některé dřevěné výtvory umístěné na zahradě už jsou vyslovenou recesí. Například tesaný úl, ve kterém nikdy nežila ani jedna včela, nepumpující pumpa, dřevěný domeček, v němž je schovaná maličká čarodějnice či dřevěný obléhací katapult…

Posezení u jezírka

Ideální místečko na posezení objevujeme u ohniště v sousedství jezírka. Máme odsud krásný pohled na jeho hladinu s lekníny, ve které se zrcadlí štít srubu i „drsná“ okolní krajina. O intimitu posezení se tu starají husté rostlé jehličnany, trsy ozdobnice a vějíře bambusu.

Jezírko je skoro celé zastíněné dřevinami, proto je jeho hladina hladká jako zrcadlo

Paní Janoušová vzpomíná, jak její manžel přicházíval z práce a bez převlečení se rovnou vrhal na realizaci nejnovějších nápadů. „Práce na údržbě a na dalším budování zahrady bylo tolik, že nám nikdy nezbyl čas na dovolenou u moře…“

Nicméně díky tomuto odříkání, píli a nadšení vzniklo mimořádné a nesmírně malebné zahradní dílo, které jezdí obdivovat naši i zahraniční skalničkáři a zahradničtí experti.

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER

Zahrada se zvoničkou