Dobře utajená chalupa
Když se konečně objeví na konci cesty mířící do polí, máte chuť chvíli stát ani nedýchat, aby ta krása nezmizela. Pokud ovšem chalupu vůbec najdete.
Dřív než sama chalupa vás na konci cesty pozdraví zděná brána s vraty, vyskládanými do tvaru slunce
Usedlost s pěknou klenutou bránou má bohatou historii. Od počátku sedmnáctého století, kdy byla postavena, se tu vystřídalo mnoho majitelů. Většinou sedláků, kteří obhospodařovali i rozlehlé pozemky v okolí. S výjimkou rodiny Vlachových, která tu začala po přičlenění půdy ke státnímu statku provozovat hospodu.
Z kovárny do hospody
Když jsme to krásné bílé stavení objevili poprvé, kvetly naplno pelargonie
Jana a Marian, současní majitelé usedlosti, žijí v Praze. K přírodě a venkovu však mají blízko. Nejdřív vyráželi na Lounsko, kde koupili bývalou kovárnu. Ale stavení bylo hodně vlhké, a tak hledali dál. Tentokrát na Boleslavsku a Mělnicku.
„O víkendech jsme vyjížděli na výlety a pilně sledovali inzeráty. A právě v Annoncích jsme objevili jeden velmi zajímavý. Dosavadní vlastník památkově chráněné chalupy byl z Prahy, tak jsme se brzy domluvili a jeli se sem podívat,“ vzpomíná dnešní majitel. „Dozvěděli jsme se, že se chalupě v polovině minulého století říkalo podle tehdejší živnosti Vlachova hospoda. A přesídlit z kovárny do hospody – to nám připadalo jako dobrý nápad,“ dodává s úsměvem.
I zrušenou hospodu však zabral státní statek a používal ji jako konírnu. Další tři majitelé se pak snažili podle svého vkusu a finančních možností zacelovat stopy po necitlivém hospodaření. A v roce 1992 přišli Jana s Marianem.
Maštal v sednici
Na terasu i do podkroví, kde má svůj prostor Mariana s rodinou, se vchází z pavláčky
Na střeše, na níž dnes spořádaně leží tmavošedé šablony Beronitu, byl tenkrát všelijak pospravovaný vlnitý eternit, podlaha pavlače byla propadlá a celá část bývalých chlévů, navazující na obytné stavení, se bortila. A prkna ve velké světnici nezapřela, že právě tady, v bývalém šenku a lokále, byli ustájeni tažní koně.
„Věděli jsme, že nebude lehké dát všechno do pořádku, ale už tenkrát to tady mělo své romantické kouzlo,“ opsala paní Jana kruh po bílých omítkách, zeleně ozdobených korunami majestátních stromů. A nám bylo o sedmnáct let míň…“
Rozhodování ovlivnila i skutečnost, že bývalá hospoda poskytuje dostatek prostoru pro velkou rodinu. Dceři Marianě už bylo tenkrát dvacet a Jan šel na střední školu, rodiče mysleli i do budoucna.
„Tady dole jsou tři obytné místnosti. Dopředu velká světnice a na druhou stranu obývací pokoj a jedna ložnice. Samozřejmě nechybí sociální zařízení. V podkroví, které nebylo upravené k bydlení, je druhá ložnice. A nad bývalými chlévy, tam, kde se vychází z pavláčky do patra, je malá bytová jednotka se sprchou, kterou si upravila Mariana s rodinou,“ vysvětlují naši hostitelé a provádějí nás stavením až do klenutých prostor v přízemí pod pavláčkou. Vznikla v nich tak zvaná vinárna, aby bylo kam se posadit, když přijde víc lidí. Proti původní představě se však využívá málo. V sednici je útulněji.
Volně se nadechnout
Chalupářské začátky ovšem nebyly zrovna voňavé. Noví majitelé si totiž neuvědomili, jak moc jim bude zasahovat do života nedaleký vepřín. Ten však naštěstí přestal fungovat a za své vzaly i představy o výstavbě garáží nad chalupou.
„Chtěli jsme rozšířit zahradu a tady na kopečku vybudovat tenisový kurt. Podařilo se. Přikoupili jsme pozemek, na němž byl vybudován asfaltový okruh pro těžkou zemědělskou techniku. Zmizel pod antukou,“ ukazuje majitel. „Dodnes tomu místu říkáme Monza. Lidi se dost divili, proč kupujeme hlušinu s haldou kopřiv. Tak jsem zvědavcům říkal, že tady nedaleko půjde dálnice z Německa do Mladé Boleslavi. Byli šťastni, že znají důvod…“
Zahrada protažená v kopci směrem k tenisovému kurtu, je plná květin, jehličnanů a ovocných stromů
Když se začali kolem stavení rojit řemeslníci, zničehonic se objevili i památkáři. „Snažili se nás přesvědčit, že na střeše by byl nejhezčí dřevěný šindel nebo dokonce došky, ale nakonec souhlasili s beronitem. Taky nás přemlouvali, abychom nechali v sednici stará široká prkna. Ale to jsme nemohli. Dřevo už se drolilo a děti by se mohly zranit. Prkna by tu samozřejmě byla hezčí, ale máme psa, tak jsme se rozhodli pro švédskou cihelnou dlažbu,“ informuje hospodář.
Při posuzování exteriérů byli památkáři přece jen přísnější. Výplň zábradlí pavlače museli majitelé opět udělat „neprůhlednou“, tedy z prken kladených na sraz, a u stodoly měly být na podbití střechy hodně široké palubky. Takový materiál se dnes ovšem těžko shání.
Řemeslnické tajenky
Truhláře doporučili majitelům památkáři. Ujal se nakonec i opravy oken, která měnil, tedy nechal zvětšit, už předchozí majitel. „Pak jsme náhodou padli na dva šikovné řemeslníky z Mělníka. Ubytovali se tady na deset měsíců a co bylo potřeba, opravili,“ chválí majitelé. „Uměli od každého řemesla něco, jeden z nich dokonce maloval obrazy. Na co sáhl, to se mu dařilo.“
Horší to bylo s firmami, které přišly po nich. Jedna parta měla položit izolaci a dlažbu na terasu, která vznikla zrušením střechy nad částí chlévů. „Bohužel jsme je tu nechali pár dnů o samotě. Když jsem na smluvený termín přijela, byla už dlažba položená. Nemohla jsem tedy zkontrolovat, jak je udělaný spodek. Asi po roce jsme zjistili, že je stěna do výšky metru mokrá a voda pořád teče k domu. S firmou nebyla řeč, tak jsme část dlažby sundali sami. Tam, kde je terasa zastřešená, byly kousky lepenky jen naházené. Asi si řekli, že když tam neprší, nemusí izolaci svařovat,“ zlobí se majitelé i dnes. „Bylo nám to nesmírně líto.“
Branky, obrostlé zelení, mají stejně jako vrata „sluneční“ laťování v horní části
Opravdovou lahůdkou však prý bylo oplocení tenisového kurtu. „Kolem hřiště je samozřejmě nutné vztyčit vysoký plot. Koupili jsme více než čtyřmetrové tyče, domluvili se s řemeslníky a odjeli do Prahy za prací. Oni je nařezali, plot udělali nízký a konce naházeli do kopřiv!“ šokuje pán domu informací. „Museli jsme tyče sešroubovat – a konečně natáhnout plot do patřičné výšky.“
Pěkná ze všech stran
Jdeme od Monzy svahem zkrášleným ostrůvky květin, ovocnými stromy a jehličnany. Prý bychom jich tu napočítali stovku! Rostou tak bujně, že bylo třeba zrušit malý bazén, který tu měl sloužit pro děti. Zelené stěny jsou naopak vítaným úkrytem pro nádrž, do níž se svádí dešťová voda ze všech střech, i pro zahradní sprchu.
V sednici na velikém stole nás čekala káva a výborné koláče. V rohu vlevo znovu obdivujeme kamna, znovuzrozená díky péči Evy Symonové z pražského Atelieru restaurování kachlových kamen, která nám dala tip na tuto chalupu, a vedle kamen výstavní kredenc. „I tu nám renovovala paní Symonová,“ hlásí paní Jana. „Původně byla nebesky modrá a bez kořenek, které jsem pak úplně náhodně koupila v bazaru.“
Pohled zezadu, kde je nad bývalými chlévy terasa, která majitele hodně potrápila…
Na stěně nás zaujala fotografie, kterou prý přinesli letci fotící katastr. Říkali, že je chalupa moc pěkná i shora… Dva usměvaví lidé, díky nimž je pěkná ze všech stran, se při nekonečné údržbě stavení spoustu věcí naučili. Marian o sobě tvrdí, že našel vztah k jednodušším řemeslným pracím a Jana, estét s citem pro zařizování interiérů, se dnes dobře vyzná v různé technice. Mají čtyři vnoučata, která si ráda užívají chaloupky, takže nemusí mít obavy, že si s ní další generace neporadí.
To je ale ještě hudba budoucnosti. Zatím si bílé stavení v Tajné užívají hlavně Jana s Marianem. A občas přijdou i jejich přátelé, další „tajní“ chalupáři z Neratovic, Mělníka, Liberce a Prahy.
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARIE VOTAVOVÁ
Dobře utajená chalupa
