Zahrádka v jednom květu
Marie a Mirek Zemanovi bydlí v malém jihočeském městě v paneláku a nedaleko mají kus pozemku v zahrádkářské kolonii. Jeho využití se v průběhu let měnilo, teď je to zahrádka čistě pro radost.
Zahrádku koupili před třiadvaceti lety. Důvod byl jasný. Když jejich dospělé děti, Martina a Mirek, vyletěly z hnízda, nejenom že měli více volného času, oba navíc vzpomínali, jak ještě nedávno pomáhali na zahradě rodičů. Po jejich smrti však o tuhle možnost přišli a přání mít kus vlastní země a obhospodařovat ho bylo silné.
„Dva roky trvalo, než se nám podařilo zahrádku sehnat. Koupi jsem domluvil v hospodě,“ směje se Mirek. „Večer stála třicet pět a ráno čtyřicet tisíc korun.“
Vytoužený pozemek se nacházel nedaleko jejich bydliště. Původní majitel rozprodal zrestituovanou louku na zahrádky a Zemanovi koupili její kus, z části oplocený. Byl v poslední řadě, nad ním už je louka táhnoucí se strání až k tmavému lesu na kopci.
Na zahradě bez chaty
Na obdélníkovou zahrádku o výměře přibližně 5 arů oba utíkali z města relaxovat. Ono se řekne „relaxovat“, ale nejdříve je čekala spousta práce s budováním zahrady i zázemí. „Plánovali jsme, že postavíme chatu, ale nakonec jsme se shodli, že ji vlastně nechceme,“ přiznává Mirek. Ke stavbě tedy nedošlo. Místo chaty vznikla v jednom horním rohu pozemku pergola, za kterou je malá kuchyň a také ložnice. Že se tu dá přespat, je tak trochu překvapením, protože obytná část pod střechou je dobře ukryta.
Pergola se topí v popínavé zeleni, doslova se v ní ztrácí a obytné místnosti za ní nejsou vidět, protože ji nepřevyšují. Ve stejné frontě jsou i kůlny, které jsou pokračováním plotu. Na zemi je zelený koberec, čímž se stírá dojem z přechodu z trávníku do obytné části, pozvolně ubývá i světla. „Pergola je už počtvrté zastřešená. První střecha byla jen provizorní z plastu, druhou rozbily kroupy, další provizorní plechovou odnesl vítr,“ vyjmenovává Mirek. „Tahle je odvětrávaná a zatím drží,“ lakonicky komentuje kombinaci plných a průhledných vlnitých desek, které tu a tam prosvítají mezi bujnými šlahouny chmelu, révy, popínavých růží či plaménku.
Kromě Marie a Mirka prostor pod pergolou obývají i čtyři kočky. Vedle stolku s křesílky pro lidi tak stojí i kočičí odpočívadlo se škrabadlem, pobytu koček je přizpůsobeno i další vybavení. Počítá se však s tím, že se tyhle šelmičky uvelebí, kde se jim zachce. A domácí je milují: „Jsme zkrátka kočičí.“
Zelenina? Ne, kytky!
„První roky jsem pěstovala všechnu zeleninu do kuchyně,“ říká Marie a vyjmenovává různé druhy od brambor přes květák, červenou řepu, cibuli až po kořenovou zeleninu. Pro teplomilné plodiny měli postavený fóliovník, místo něho časem vyrostl skleník.
„Starost o zeleninu nás však zmáhala, roky přibývají,“ konstatuje Mirek. „Nahradili jsme ji tedy květinovými záhony. Na mou otázku, zda kytky dají méně práce, bez zaváhání se smíchem odpovídá: „Ne.“
Marie změnu v osázení záhonů vysvětluje pragmatičtěji: „Vypěstovanou zeleninu jsem vozila domů a tam zpracovávala a uchovávala v mrazáku. Až později jsem si uvědomila, že máme vyšší účty za elektřinu! Dnes máme pár keříků jahod a fazole, ve skleníku pak pěstujeme rajčata, okurky a celer. Stačí to.“
„Pole“, jak Zemanovi říkají zeleninovým záhonům, zrušili před desíti lety. Místo nich zasázeli květiny, které si prý samy vybraly stanoviště. „Zahrádka je svažitá. Květinové záhony máme nahoře, dole nejdou. Když jsme řešili otázku vody, která sem nebyla zavedena, a pozvali jsme proutkaře, oznámil nám, že v dolní části zahrady se sbíhá šest pramenů. Je tam zkrátka vlhko, což vyhovuje keřům.“
U grilu
Osázení zahrady mají majitelé uzpůsobeno nejen vlhkostním podmínkám, které tu panují. Vyhovuje jim, že u cesty rostou vyšší keře, mezi nimiž vede spleť cest, takže do soukromé zóny nikdo přes azalky, rododendrony, zákulu, klokvícii, vajgélii, tamaryšek, rúj, tavolník, syrský ibišek, jasmín a další neprostupnou zeleň nedohlédne. Pod keři rostou nižší rostliny, které od brzkého jara do hlubokého podzimu také těší svými květy. Každý záhon je pečlivě zasypán mulčovací kůrou a ohraničen kameny. Mezi keři pak stojí zrcátka. „Rozčilovalo nás, že jsme přijeli a záhony byly rozhrabané od ptáků. Zrcátka je odrazem světla plaší.“
Zahrada se s každým metrem vzhůru postupně otvírá a nabízí nové pohledy a také možnosti posezení. Těch je tu řada, konkrétně sedm. Převážně jsou skryty v zeleni, která poskytuje stín, nebo pod slunečníky. Nejvíc je jich soustředěno ve střední části zahrady u grilu. Ale upoutává tu něco jiného. Z obou stran grilu stojí netradiční trojúhelníkové zásobníky na dřevo. „Vymyslela je Marie. Řekla mi: uděláš dva stojany, do nich dáme polínka a ty se nebudou brát,“ říká se smíchem Mirek. Je tedy jasné, že oba stojany mají ryze dekorativní funkci. Ale sluší jim to, ne?
Jsme „kytkoví“
Nejvíc otevřená je horní zahrada. Po okrajích ji lemuje vyšší výsadba, ve střední části jsou rabátka, různé plůtky a zídky, které slouží jako opora pro trvalky i letničky a také pro osázené truhlíky. „Každý rok se vydávám na nákupy balkónovek,“ přiznává Marie svou slabost pro pestrobarevnou krásu. „Musím mít fuchsie, bakopy, muškáty, ladoňky, minipetúnie a ještě něco přikoupím. A co můžu, to sama vyseju.“
Kromě toho, že jsou oba „kočkoví“, jsou i „kytkoví“. Oba znají spoustu kytiček a také se výborně doplňují. Marie vymýšlí, co ještě postavit, Mirek její nápady realizuje. Na zahradě pak pracují oba. „Je to nutné. Například neustále řežeme větve, abychom se sem vůbec vešli!“
Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný a Martina Lžičařová