Návštěva ovčí farmy aneb Dvě ovce jsou málo

Rubrika: Zahrada, Zahradní realizace

Do ovčí farmy Brod v západních Čechách jsem se vloni na jaře vypravila s otázkou: je vhodné pořídit si párek oveček na spásání trávy kolem chalupy?

Ovečky se běží přivítat s Danou a Tomášem. Byli jsme mile překvapení, že se nás nebály

Od Dany Feckové, která žije se svým mužem a dvěma dospělými dětmi kousek od Mariánských Lázní, jsem se toho ale dozvěděla mnohem víc. To hlavní mi bylo jasné už za čtvrthodiny – zvířata jsou její velkou láskou – stačilo projít se kolem domu.

Přední část zahrady s kosatci obhospodařuje babička

Vlastně šlo o jedno překvapení za druhým. Přijeli jsme fotit ovečky a kromě nich jsme objevili zahradu samý květ. Dana Fecková ukazuje: „Ta hezčí půlka s kosatci, ta je babičky. Klidně běžte ještě dál.“ Nenechali jsme se pobízet a jak jsme se v té barevné kráse toulali, nahlédli jsme i do fóliovníku. Cože to v něm paní Fecková pěstuje? Místo kytek tady pobíhá houfek slepiček! Ztichly, natočily svoje zobáčky a pro jistotu se shlukly do vzdálenějšího rohu.

Dana Fecková se smála: „Chcete vidět další?“ Jen co nás provedla brankou, ukazovala: „Tady jsou kachny, husy, slepice a kohout, tamhle husy labutí a vzadu, zvlášť, jsou berani.“ V různě velkých ohrádkách se batolila sněhobílá, hnědočervená a kropenatá drůbež a zatímco se Dana nemohla dopočítat hus, před námi napochodovaly v řadě za sebou ke svému koupadlu malé kachničky. Stále si něco štěbetaly, mávaly křidélky a sem tam po nás pokukovaly.

Bonnie se na fotografování se svou paní velmi těšila

Největším sympaťákem mezi touhle domácí drobotinou byla ale Bonnie. Bylo vidět, že má velkou radost z toho, že návštěvu může také doprovázet a ochotně pózovala panu fotografovi a rozdávala ty nejzářivější úsměvy, ozdobené vyplazeným růžovým jazykem. „Naše Bonnie? To není pes hlídací, ale vítací!“ komentuje Dana nadšení velké chlupaté fenky bernského salašnického psa.

Co bylo dřív? Vejce nebo myš?

Příchodem psa to všechno vlastně začalo. I když… Paní Dana se opravuje a přiznává, že už jako dítě chovala myši a na topení dávala vejce, aby se z nich vylíhla kuřátka.

„Ještě před svatbou jsme si s mužem pořídili dalmatina a když nás po jedenácti letech na věky opustil, přišel Oldřich s tím, že viděl psa ‘medvídka’. Plemenu bernský salašnický jsme propadli. Později jsme se psy jezdili i na výstavy a dnes máme chovnou stanici Z Brodských plání. Bonnie je již naším pátým psem tohoto plemene.“

Ovečky je třeba brát vážně

Po pejskovi přibyly ovce. Původně byly dvě a jejich úkolem bylo vypásat zahradu. Oldřich ale cítil, že dvě ovečky jsou málo a navrhl doplnit stádečko beránkem. Tak se i stalo. „V té době Evropská unie vydala nařízení, že všechny ovce musí být registrovány, a také jsme zjistili, že ne každý beran smí být připuštěn,“ začíná vypravovat Dana, jak se původně jednoduchý nápad zamotal. Podle nařízení byl jejich beránek vhodný tak akorát na maso. Vydali se proto na aukci pro chovný kus.

Škoda, že nemůžete slyšet cinkání plechových zvonců, které se dnem i nocí „pohybuje“ po zelené louce

Netrvalo dlouho a stádo se rozrostlo na deset černohlavých ovcí a berana. „Jde o plemeno Suffolk, které se chová pro maso. Naše jehničky ale nejsou úplně stoprocentní suffolky, k tomu potřebujeme ještě dvě generace jehňat. Až potom mohou být i naši beránci uznáni na chov. Zatím jdou všichni na porážku.“ vysvětluje Dana.

Jedenácti ovcím by samozřejmě tráva u domu nestačila, proto Feckovi dokoupili pozemky za domem a další louku před domem si pronajali. „Aspoň se nemusíme dívat na kopřivy před okny,“ pochvaluje si proměnu dvou hektarů luk Dana. Tím mi vlastně připomíná otázku, se kterou jsem za ní přijela. „Pro chataře a chalupáře ovečky nejsou vhodné,“ říká Dana s naprostou vážností. „Zvíře musíte aspoň dvakrát za den zkontrolovat a doplnit mu vodu. Nelze si je pořídit a přijet za ním jen na víkend. Málokdo si také uvědomuje, že ovce je stádové zvíře a stádo tvoří minimálně tři kusy. A každý chovatel musí být registrován Českomoravským svazem chovatelů v Hradišťku pod Medníkem.“

Na louce před domem bude stádo dvaadvaceti oveček až do července, pak přejdou na pozemky za domem

K dalším povinnostem, které Dana Fecková vypočítává, patří také odčervení ovcí, případně očkování. Ovečky se samozřejmě musejí i stříhat. „Stříháme je jednou za rok, vždy začátkem května. Je to nutné, protože jinak by zvířatům bylo v huňatých kožíškách příliš teplo a trápila by se.“ Při otázce, za kolik se dnes ovčí vlna vykupuje, Dana jen mávne rukou. „Cena vlny je velmi nízká -šest korun za kilo. Než ji někam vozit, radši ji využíváme jako izolaci. Strkáme ji do střechy kurníku!“

A co kdybych si chtěla od Dany ovečku koupit? „K prodeji ovcí bohužel patří spousta papírování,“ vrtí hlavou chovatelka. „Musí se vyplnit spousty údajů od rodného čísla kupujícího až po registrační číslo vozidla, které bude ovci převážet! Kuriozitou je, že autem můžete ovci převážet jen do padesáti kilometrů, u větších vzdáleností je třeba mít registraci přepravce zvířat. Hodně lidí to řeší tak, že na papíru pošle ovci pěšky. Proti tomu nikdo neprotestuje.“

Zvonce při měsíčku

Starosti s dodržením všemožných nařízení ale vyvažuje pohled na spokojená zvířata. Každá z Daniných oveček má jméno a ty, které jsou určeny k dalšímu chovu, nosí na krku zvonec. A tak, když Dana vezme flašky s mlékem pro dvě jehňata – Lálínka a Julču, jimž jejich maminka nemohla svoje mlíčko dát, protože neměla funkční vemínko, dají se i ostatní ovečky do radostného úprku a běží se se svou paní pozdravit. Až jim zvonce o překot cinkají a ušiska za nimi vlají jako dva fábory.

Kromě trávy a šrotu, ovečky milují i suché rohlíky. A jak je vidět, nenechají se dvakrát pobízet

Dana, která si k ruce s sebou vzala i syna Tomáše, má připraveno mlsání -suché rohlíky. A Princezna, Eliška, Máňa, Róza, Jasněnka, Maličká – všechny natahují krky a zuby drtí suché kousky. Když dnešní porce rohlíků v ovečkách zmizí, zvířata skloní hlavy a dají se do trávy. „Možná se to nezdá,“ upozorňuje Dana, „jsou velmi plachá. Nesnášejí hluk, třeba nízko letící práškovací letadlo je dokáže vyděsit k smrti.“

Tenhle pěkný kurník postavili ze dřeva Oldřich s Tomášem

Při odchodu z louky si uvědomím to klidné ticho, které je podmalováno něžnou hrou zvonců. Prý jsou slyšet ve dne v noci. I při měsíčku se zvířata pasou.

Pořád je na co se těšit

Jak Dana, povoláním učitelka v praktické škole, svůj náročný koníček zvládá? S úsměvem. „Už je to taková závislost. Ke svému životu nepotřebuji televizi. Každý večer končím u zvířat tak kolem půl desáté. Všechno obejdu, sáhnu si na každou ovci, podívám se, jak má nalité vemínko a kdy budou jehňata. Taky se pozdravím s chovnými berany, kteří mají výběh jinde. A zkontroluji drůbež. Manžel s Tomášem mi stloukli dva kurníky a mám slíbený ještě jeden,“ těší se.

Štíhlé krky husím krasavicím velmi sluší

„Původně jsem chtěla jen pár slepic, abychom měli kromě domácího skopového v kuchyni i domácí vajíčka. Jenže dvě slepice a jeden kohout, to je málo, ne?“ To už se smějeme obě. A tak má Dana Fecková tři druhy. Vypočítává je: „Bílé sasexky, červené hempšírky a kropenky amroxky. Kolik jich celkem je? Nevím. Asi stovka. A k tomu třináct husí. Jak jednou ochutnáte jejich masíčko, tak ty z obchodu nechcete. Všechno to mám pro svou domácnost, něco pro známé. Nejlepší na pekáči je ale stejně kachna,“ potvrzuje léty a mnoha mlsnými jazýčky ověřenou pravdu.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: KAMIL VARCOLLER