Chalupa místo tělocviku

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Sedíme na terase staršího venkovského domku obklopeného rozlehlým svažitým pozemkem. Je na něm dost místa pro stromy i květinová zákoutí, pro venkovní posezení s ratanovým stolkem a visutým lehátkem, bazén i malou zahrádku s kořením.

Pohled na domek od branky u vchodu. Přestože dům s rozlehlou zahradou vypadá téměř osamoceně, je součástí návsi

Domek stojí ve vesnici poblíž městečka Sázavy, přibližně pětačtyřicet kilometrů od pražského domova paní Hany, a tedy přes půl hodiny jízdy autem, pokud to jede.

„Naše zdejší chalupářské začátky před více než pětadvaceti lety byly docela dramatické a často hodně vzdálené představě odpočinku po náročném pracovním týdnu ve městě,“ vypráví chalupářka. „Tam, kde je bazén, bylo pole. Soused vždycky zapřáhl do pluhu koně, přijel je zorat, my jsme pak zasázeli brambory. Pěstovala jsem je do doby, než přišla tak tuhá zima, že celá úroda zmrzla.

Kopretiny patří k oblíbeným rostlinám paní Hany, má jich několik druhů

Ve větším jsem pěstovala také česnek a rajčata. Byla jsem mladší, měla víc energie, ale když pak plody napadla plíseň a bylo nutné zeleninu víc ošetřovat, nebylo udržování zeleninové zahrady ani snadné, ani praktické. Tak jsem nakonec zůstala u kytek a vyvýšeného záhonu s kořenovou zeleninou, polníčkem, koprem, naťovou cibulkou, koriandrem a rukolou. Holt ráda vařím,“ svěřuje se hostitelka. „A pár keříčků rajčat mám před okny, aby mi dovnitř nelítaly mouchy. Opravdu to funguje.“

Chalupu vždy chtěla

Co paní Hanu a jejího muže k chalupě na vsi přivedlo? „Jsem z chalupářské rodiny. Vyrůstala jsem na severní Moravě a mí rodiče vlastnili hezkou dřevěnku v podhůří Jeseníků. Táta tam byl hrozně rád, ale jako učitel na vysoké škole patřil k těm intelektuálním typům lidí, kteří se všechny praktické chalupářské dovednosti museli naučit od píky sami. Zatímco můj muž zpěvák a hudebník byl od chatařských prací osvobozen, já se naučila jak držet pilu, jak na ni netlačit, jak po lakování správně vyčistit štětec…“

Někdejší smetiště za domem porostlé kopřivami se proměnilo v příjemné místo odpočinku s visutou houpačkou

V Praze se po přesunu z Moravy sedmkrát stěhovali po rozličných podnájmech a provizorních bytech, ale jakmile se trochu usadili, propukla touha paní Hany po chalupě naplno. Jednou, bylo to na počátku osmdesátých let, dostali tip od známých… Uvedená chalupa měla krásný pozemek a byla hezky umístěná v obci. Byla ovšem také notně zanedbaná, obestavěná přístřešky, které nikdo léta nepoužíval, na zahradě stály králíkárny, voda byla jen ve studni a vedle chalupy suchý záchod… Nikde žádné vymoženosti dvacátého století, ale taky nic, co by Hana neznala z Jeseníků. Rozhodli se pro ni.

Na omítky s halapartnou

Co přišlo po koupi nemovitosti na řadu jako první? „Nejdříve jsme se sestrou upravily za chalupou místo, kam bychom si mohly sednout a trochu si odpočinout, když budeme moc zastříkaný od vápna. Další moje vzpomínka se váže k okamžiku, kdy bylo potřeba na celém baráku otlouct omítku. Luděk se tehdy kamarádil s partou šermířů, která vystupovala na hradech a zámcích. Pozval je k nám. Přijeli s meči, palcáty a halapartnami, kterými začali do baráku bušit. Trvalo to den, celá vesnice se ponořila do šedivého oblaku, ale večer byl dům jako holátko.“

Na zahradě si každý užije sluníčko i stín

Když byl dům bez omítky, bylo nutné zase ho do ní obléct. Na počátku osmdesátých let minulého století bylo prakticky nemožné zadat jako dnes takovou práci firmě.

„Jako měšťáci Pražáci jsme se ptali v hospodě. Hledali jsme partičku, která nám dům omítne, hledali jsme řemeslníky na obklad koupelny, na zavedení vody. Přišli a udělali práci. My byli šťastní, že je hotovo, a pak se objevili jiní a ptali se, který břídil nám to dělal. S chalupou se nikdy nenudíte.“

Únik před městem

A jak zapadli mezi starousedlíky ve vsi? „Můj muž byl bezprostřední a přátelský, takže se po celá ta léta mezi zdejšími cítím ohromně. Tykáme si, pomáháme si. Určitě víc oni mně. Luděk si tady pokaždé úžasně odpočinul. Pracoval jako dramaturg v televizi. V Praze žil v kolotoči termínů, porad, natáčení, schvalování, byl v neustálém napětí, kdežto sem přijel a byl v jiném světě. Dokázal během půl hodiny přehodit výhybku a ohromně se uvolnit.“ Pak paní Hana ovdověla.

Pergola je podle paní Hany pokojík navíc, kde během léta tráví sama nebo s přáteli hodně času

„Když jsem zůstala sama, krok po kroku jsem měnila okna, dveře, okapy, k zápraží jsem nechala přistavět terasu, na které prožívám na přívětivém sluníčku úžasné chvíle. Určitě by se mu to taky líbilo.“

V chalupě dnes najdeme dole hlavní místnost s krbovými litinovými kamínky, stolkem s křesly a s jídelním stolem, naproti přes chodbu je „zelená“ ložnice, mezi tím malá kuchyňka. Koupelna a WC jsou v bývalé hospodářské části amají samostatný přístup ze zápraží. Mezi tím je schodiště do podkroví s velkým pokojem s trámovím a menší ložnicí, které využívá syn s rodinou.

Zelená, hnědá, přírodní

Světnice, tedy jídelna a pokoj v jednom, je zařízena nábytkem v přírodním provedení, ale vždy tomu tak nebylo. „Prošla jsem různými stádii,“ vysvětluje majitelka. „Jako umnoha jiných chalupářů i u mě v jednom období dominovala tabulová zeleň. Pak přišel čas hnědého balakrylu. Nyní se vracím ke kořenům a dřevěným předmětům vracím jejich původní přirozenou podobu.

V pokoji je dřevo na topení stále po ruce. Představená zídka ze sádrokartonu s větracími otvory slouží k odvětrávání vlhkosti. Našla na ní místo malá galerie

Všimla jsem si, že jakýmsi druhem obsese je taky můj vztah ke staré dřevěné podlaze v kuchyni. Nejeden estét z řad přátel už mi řekl, ať prošlapaná červotočivá prkna vyměním, vždyť je na trhu tolik materiálů, ze kterých si mohu nechat udělat podlahu novou. Ale já ji nechávám na místě a prkna pravidelně postaru drhnu rejžákem a mýdlem. Krásně pak voní a mně ta vůně vrací do dětství.“

Boj s vodou

Na některých místech na stěně je izolace s kruhovým odvětráním, jinde jsou ale přesto stopy po vzlínající vodě. „Zápasím s vodou celá léta. Každé jaro vystříkávám kouty protiplísňovými přípravky. Barák je kamenný a nepodsklepený, takže je vlhký. Navíc je pod ním jakási kaverna s vodou. Když i v horkém a suchém létě dva dny prší a já nemohu mít okna a dveře dokořán, cítím v něm vlhkost. Na druhé straně během třicetistupňových tropických veder, která nás v posledních letech navštěvují, je tady velmi příjemně. V naší chalupě jsem na globální oteplování docela připravena,“ dodává Hana s úsměvem.

Přátelské posezení pro dva v přízemním pokoji. Atmosféru dotvářejí polštáře s růžičkovým kretonem a la Provence

Jistě existují nějaké způsoby, jak se vlhkosti zbavit… „Prý existují, musely by se vytrhat podlahy, prošpikovat základy drenážními trubkami a vyvést je ven skrze kamenné zdi. Na tohle zásadní řešení nemám dost energie a obávám se, že ani prostředků.“

Růžička Darja

Dojem z chalupy výrazně dotváří členitý pozemek s keři a skupinami květin. Paní Hana přistupuje k jejich vysazování a udržování s láskou a potěšením. „Nápady sbírám u známých chalupářů, mám ráda darované sazenice, připomínají mi kamarády a milé situace. Tak tady mám růžičku Darju, řebříček Gábi, keřík Ivu.

Stůl s lavicí a židlemi v přízemním slunečném pokoji slouží především ve chvílích, kdy se sejde rodina

Každoročně si říkám, že zůstanu jen u trvalek, ale jen co se ozve jaro, svrbí mě ruce a mažu do zahradnictví pro nějakou letničku. Z našich budovatelských začátků, kdy tady byla pořádná divočina, mám od té doby pořád osázené kbelíky a hrnce, ze kterých tenkrát ve zdupané trávě vykukovaly aspoň barevné trsy květin.“

Při jejich výběru hrávala dříve u Hany roli obliba určité barevnosti. V jednom období byla naprostá většina květinové výzdoby kolem terásky a na oknech v tónech od světle růžové po tmavě fialovou. Pak zase chalupářka chystala barevné dvojice, takže všechno bylo osázeno jen žlutě a modře. Jak sama říká, teď je v postmoderní fázi, ve které se snesou všechny barvy se všemi a různé druhy rostlin s jinými.

Kvetoucí zátiší na okně

Když odjede v létě na pár dnů do Prahy, o rostliny je postaráno. „Pořídila jsem si samozavlažovací truhlíky. U nich jsem se inspirovala a do větších květináčů provlékla dnem knoty, u kbelíků a hrnců bylo třeba kvůli tomu prorazit dno, usadila jsem je pak na pár valounků do nádob s vodou, aby si ji knotem nasávaly. Funguje to.“

Není té práce okolo chalupy a velké zahrady na jedny ženské ruce příliš mnoho? „Mám sestru, mám rodinu, mám přátele. A taky mám trápení s klouby a potřebuji se hejbat. Lékaři by sice nesouhlasili, ale já chozením okolo kytek, trávy a celého domu do jisté míry nahrazuji cvičení. Tělo mi nedovolí donést ke krbovým kamnům v kuchyni velký koš s dřívím, tak jdu pro pár polínek třeba pětkrát. Taky už tak nespěchám. Holt, jako na chalupě…“

TEXT A FOTO: PAVEL VESELÝ