V království podléšek

Andreas Haendel, majitel zahradnické firmy a druhé největší hepatikové sbírky v Německu, ve svém nabídkovém katalogu píše: „Mezi plnokvětými modrými podléškami je u všech mých návštěvníků doslova miláčkem podléška ‘Ladislav’.“

Hepatica nobilis plena blue – Czech Type

Své jméno nese podle Ladislava Materny z České republiky, který ji „znovuobjevil“ a uvedl na trhy. Je nutné dodat, že největší německá zahradnická firma ji nabízí pod stejným názvem, jako ji označuje sám pěstitel: Hepatica nobilis plena blue – Czech Type.

„O výskytu modré plnokvěté odrůdy jaterníku podléšky na našem území se moc neví,“ říká Ladislav Materna. „Aby však mohla být ve světě uznávána jako česká, pátral jsem po jejím původu a zjistil, že za první světové války ji prokazatelně pěstovali v zahrádkách na Jihlavsku.“

Vrátka v dolní části zahrady zdobí bambusový výplet

Na otázku, proč jsou „podléškáři“ českou specialitou tolik okouzleni, pěstitel odpovídá: „Vlastnit plnokvětou podléšku bylo ještě před patnácti dvaceti lety téměř nedostupným snem! A ta naše je právem zařazována mezi špičkové. Vytváří bohatou květenu zářivě středně modré barvy, má větší květy na krátkých, vzhůru směřujících lodyhách a obrůstá pěknými, svěže zelenými listy. Ostatně, pojďte se podívat sama!“ zve na zahrádku před okny domu v Roudnici nad Labem.

Která bude královnou?

Na malých políčkách si tady jeho sousedé pěstují zeleninu a pár květin. Také Ladislav Materna mívá v létě na záhonech rajčata a saláty, ale umístil sem i tři pěstební stoly s desítkami pečlivě označených květináčů s trsy rostlinek, které právě teď, v časném jaru, začínají kvést.

Pěstitel s podléškou ’Millstrem Merlin’

Pan Materna je bere jednu po druhé do rukou, něžně jim nadzvedává kvítka a představuje je: „Tohle je česká ‘Marion‘, tady tmavý ‘Millstrem Merlin‘, Alba plena je vzácná bílá podléška ze Švédska a tuhle – to je transsilvánská odrůda ve starorůžové, jmenuje se ‘Labutí jezero‘.“ Těžko volit královnu mezi tolika kráskami! Je tu sedmdesát kultivarů s květy jednoduchými, plnými i poloplnými v barvách od sněhobílé přes modrou, růžovou až červenou v různých sytostech od jemného nádechu po temně sytý tón. Všechny jsou nádherné, ale stejně, kdybych měla prstem ukázat na nejhezčí, volila bych plnokvětou podléšku obsypanou květy v zářivě středně modré barvě, tedy podléšku ‘Ladislav‘!

Koníček pro trpělivé

Možná se ptáte, proč podléška ‘Ladislav‘ není v každé zahrádce? „Podléšky dělají jen fanatici,“ konstatuje pan Materna. „Obchody je ve velkém nenabízejí, protože se na nich nedá vydělat. Přirozený rozmnožovací cyklus podléšky je čtyřletý. První rok vyrostou ze semínka jen děložní listy, druhý pravé listy, ale dosud velmi malé, třetím rokem rostlina zakoření novými silnějšími kořeny a teprve čtvrtým rokem vykvete. Ale ne naplno, dostatek správně formovaných květů se objeví až pátým rokem.

… a na záhonu. Jak je vidět, skutečně vytváří trsy bohaté na květy, proto je ve světě tolik oblíbená

Druhým způsobem, jak je množit, je dělením trsu. K tomu musíte mít správný substrát a dělit je ve správnou dobu.“ Potom vysvětluje, že i on je nemnoží pro obchod, ale na výměnu s dalšími sběrateli z celého světa. „Jde o časově i finančně náročný koníček. Například jedna taková rostlinka evropských šlechtitelů se prodává za padesát euro.“

Vysokou cenu podléšek vysvětluje i skutečnost, že Ladislav Materna je v České republice sám, který se jim věnuje na takové úrovni. Ani jinde v Evropě se to šlechtiteli rodu Hepatica zrovna nehemží. Většinou se znají, nebo o sobě vědí.

Zato v Japonsku se vytvořil téměř kult pěstování podléšek, jehož počátky sahají k 17. století. Japonské vlhké klima a mírné zimy umožňují snadné pěstování i v domácích podmínkách – jen v květináčích, což podporují i tamní šlechtitelé. Díky jejich pilné práci vznikají nové formy s úchvatnými kultivary. „V našich podmínkách se jim bohužel až na výjimky nedaří. Zájemcům proto doporučuji pořídit si pro začátek dva tři evropské plnokvěté druhy. Ty v budoucnu poslouží k cílené výměně a získání dalších rostlin.“

Na chatě pod Řípem

Pěstování jaterníků se najednou nezdá již tak snadné jako zpočátku, že? Byla by ale škoda, kdyby se o to někdo ze čtenářů nepokusil. Dobrým příkladem je opět pan Materna a jeho další zahrádka, tentokrát v zahrádkářské kolonii pod Řípem.

Nejvyšším bodem zahrady v zahrádkářské kolonii pod Řípem je dřevěná chata

„Začínal jsem jako skalničkář se zaměřením na konifery. K podléškám jsem se dostal poměrně pozdě,“ uvažuje a přiznává, že kromě zahradničení ho těšilo i zahrady tvořit. „Udělal jsem asi šest nebo sedm zahrad. Nejradši mám tuhle.“

Zahrada na první pohled zaujme výškovým členěním. Ladislav Materna nechal na pozemek navézt zeminu, z níž vytvořil stupňovité terasy. Na samém vrcholu stojí srubová chata, od ní se křížem krážem rozbíhá řada cestiček. Ostrůvky mezi nimi jsou osázeny převážně jehličnany. Na mnoha místech překvapují kamenná korýtka a nádrže na vodu. Na jedné z nižších teras je ukryto i malé jezírko.

Pokroucené vrbové větvičky byly v době naší návštěvy doslova obsypány zlatohnědými jehnědami

„Chtěl jsem, aby zahrada byla zajímavá,“ vysvětluje pan Materna. „V létě mám v nádržích barevné rybky, vodní hladina láká ptáky, kteří přilétají, aby se vykoupali.“ Na důkaz jeho slov se nám nad hlavami rozezpíval malý černobílý zpěváček. „Potrpím si na zakrslé jehličnany, mám tady i pár čarověníků,“ prochází zahrádkář mezi stromky, láskyplně jim načechrává jehličí a vybírá z něj zapadlé uschlé listí, které tu přistálo na podzim.

Mezi stromy upoutává bílý kmen smuteční vrby, která rozložila svůj deštník hned u vrátek, o kousek dál jí konkuruje vysoký převislý stříbrný smrk. Další patra okolo zaplňují tmavě zelené borovice, višničky, buky, korejská jedle, omorika, japonské javory, azalky, ještě níž rostou malinké namodralé zakrslé jalovce a další stromečky.

Jedna z několika teras. Kombinace větších a drobných kamenů s okraji vedenými do ztracena působí přirozeně

Jak zahradou procházíme, pan Materna sem tam ukáže do škvír mezi kameny a upozorňuje na nějakou zvláštnost, které se tu evidentně daří. Přestože jsem zahlédla různě barevné podléšky pod stínícími keři, míříme jinam -ke zvýšenému záhonu, kde roste několik řad modrofialově kvetoucích trsů.

„Vidíte, transsilvanica.“ Zahrádkář je se stavem nejcennějších podléšek v zahradě spokojen. Odtrhává několik povadlých listů a dodává: „Ze základních evropských druhů mám všechny. Nemohu si dělat velké plány, je mi osmdesát dva let, a tak si přeji, aby mi mladé rostliny narostly do pěkných trsů. Už teď ale vím, že v budoucnu vznikne ještě mnoho druhů. Na výsledky každého křížení se čeká až patnáct let, a tak tento úkol čeká na mladé.“

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: AUTORKA A LADISLAV MATERNA

V království podléšek

V království podléšek