Znovuzrození horácké roubenky
V nevelké vsi v srdci Vysočiny je pěkně rekonstruovaných chalup několik. Ta s karmínově červenými okénky, do níž vás zveme, je pro oblast zvanou severní Horácko typická.
Je sroubená na kamenné podezdívce, která chrání trámy před zemní vlhkostí, sedlová střecha je přes ně přetažená po celém obvodu stavby. Štíty jsou bedněné, z obou stran vymezené charakteristickým podlomením. V čele je štít shora zkrácen valbičkou.
Štít stíní malá jablůňka, jejíž ohnutý kmen
vadil při stavbě. „Tesaři nás prosili, ať ji
shodíme, ale my ji ubránili. Odvděčuje se
nám každoročně pěknou úrodou červených
jablíček,“ říká chalupář
Ze stráně vidíme prostorný chráněný
vstup i ladnou návaznost střech a podlomení. Jako na dlani máme i komín s větracími otvory v bocích
Chalupa na spadnutí
Jistě si říkáte, že v mezititulku je řeč o jiné chalupě. A máte částečně pravdu. Ta fešná roubenka, kterou vidíte na obrázcích, totiž vyrostla na základech původní stavby, jejíž dřevo už ztratilo působením vlhkosti svou pevnost. Dík za to, že na tomto místě opět stojí ve zcela původní podobě, patří manželům Berkovým ze Zbýšova. „Není to samozřejmě jen naše zásluha,“ brání se majitel, „ale není vyloučené, že kdyby se dostala do jiných rukou, mohla dnes vypadat jinak.
Berkovi tu chalupu znali. Míjeli ji patnáct let při svých cestách do nedaleké vsi, kde si od známého pronajímali malé stavení. Jsou sportovci, v létě proháněli s dětmi na Vysočině kola, a když napadl sníh, „přesedli“ na běžky. „Já jsem na chaloupku, tehdy ještě obílenou, s červeným vikýřem, vždycky koukal a vnímal jsem, že zvolna padá… A bylo mi ji líto,“ přiznává Zdeněk.
Věci se daly do pohybu, když stavení, které si pronajímali, změnilo majitele. „Uvažovali jsme, že najdeme něco podobného, víkendy v přírodě jsme milovali. A pak přišla dcera s fotkou z realitky. Byla na ní ta ´naše´ chalupa k mání jen za 300 tisíc! Ale nikdo ji nechtěl ani za tu cenu. Při bližší prohlídce totiž bylo jasné, že dát ji do pořádku přijde možná na pětinásobek.“
Navzdory tomu a s vědomím skutečnosti, že je stavba památkově chráněná, což může leckdy znamenat starosti navíc, Berkovi v polovině roku 2010 chalupu koupili.
kuchyňskou kredenc darovali berkovým
příbuzní; opravil ji pan Šedý, truhlář z kadova
ložnice v podkroví je osvětlena jen bývalými větracími otvory v zadním štítě
Musela jít k zemi
Předchozí majitelé do chalupy nechtěli investovat. Přitom památkáři vyhrožovali sankcemi, nebudou-li ji udržovat. „Když v Národním památkovém ústavu dokonce vyčíslili případnou pokutu, nezbylo našim předchůdcům než se nemovitosti rychle zbavit. My jsme ji tedy nakonec dostali za pusu,“ usmívá se Zdeněk. „Pak jsme ale samozřejmě museli sáhnout hlouběji do kapsy.“
Paní Vlaďka si myslela, že to spraví výměna nějakého trámu, nová střecha, na níž byla roztrhaná lepenka, a nový okap. Zdeněk naopak tušil, že chalupa půjde k zemi. „Nedržela už pohromadě, trámy byly shnilé, drolily se, jen na ně člověk sáhl.“ Památkáři s demolicí souhlasili, ale vymínili si, že musí být každá část očíslována, a pak se uvidí, zda nepůjde něco zachránit.“
Přišli místní tesaři, chalupu šetrně rozebrali, očíslované trámy nebo jejich zbytky vyrovnali na okolní pozemek. „Zůstal tu jen komín se záklenkem a schody do napůl zavaleného sklepa. Když přijela komise památkářů, zazněl verdikt, že všechny trámy, i ty, co vypadaly ještě docela pěkně, jsou ve stavu dožilém,“ vzpomínají Berkovi na jaro roku 2011.
v širokém vikýři a navazujícím prostoru
vznikla odpočívárna; využívá se však jen
málo…
do patra se stoupá po jednoduchých
schodech, které dělal pan vizent z nových
bránic
Diplomka místo projektu
Místní tesař pan John s partou spolupracovníků chalupu nejen rozebrali, ale ujali se i nové stavby. Investor jim řekl: „Pánové, ať vypadá tak, jako ta původní, ale dá se v ní bydlet. Žádné vylepšování!“ Na Vánoce už byla roubenka pod střechou. Zima, která se na Vysočině obvykle brzy obléká do bílé, si tehdy dala na čas. A celý postup urychlil a zjednodušil i fakt, že nebylo nutné dělat projekt.
Jedna studentka lesnické fakulty Mendelovy univerzity z Brna si totiž pár let před tím vybrala jako téma pro diplomovou práci Návrh obnovy památkově chráněného objektu. Zvolila právě tuto starou chalupu! Proměřila každý trám, všímala si všech podrobností, jichž bylo pro obnovu zapotřebí. Součástí práce byl i dendrochronologický průzkum, který odhalil, že je dřevo staré 230 let! Památkáři souhlasili, že se diplomka může jako základ pro povolovací řízení použít.
„Rekonstrukce z ní vycházela jen částečně, postupovalo se stejně podle situace a ruku v ruce s památkáři. Vždy jsme si dohodli kontrolní den, vyřešili eventuální problémy a jelo se dál,“ pochvaluje si Zdeněk.
Centrem posezení ve světnici je stůl vyrobený z 230 let starého trámu. židle jsou
slepeny z kousků vyhozených v seníku
Kachlová kamna vstala „z mrtvých“, stejně jako staré výplňové dveře. I strop tesaři použili původní
Byl to koncert
Výhrady některých chalupářů, jimž nebývají požadavky a připomínky pracovníků památkových ústavů po chuti, Berkovi nesdílejí. „Spolupráce byla perfektní. To platí o paní Šperlové z Telče, paní Mrkvičkové z Nového Města na Moravě i o pracovnících, kteří jezdili na kontrolní dny z Prahy. Byli jsme jako v Jiříkově vidění. Ale je taky pravda, že jsme jejich rozhodnutí stoprocentně respektovali,“ připomíná Zdeněk.
Nějaké změny oproti původní stavbě byly samozřejmě nutné. Šlo třeba o část nových základů. Na Vysočině se totiž kdysi položilo jen pár kamenů do trávy a přes ně tesaři sroubili chalupu. „Jak dřevo začalo hnít, vždycky ten spodní trám vydlabali a přidali kameny. Tady došli až pod okna,“ listuje Zdeněk ve složce obrázků z postupu rekonstrukce. „Sokl byl přizděný o výšku dvou trámů, ale památkáři chtěli, abychom ho udělali nižší. Kameníci z firmy pana Fajmona z Krásného jsou machři. Dozdili taky chybějící zeď ve sklípku; nepoznáte, která je nová a která původní,“ říká chalupář.
Svůj díl chvály si zaslouží hlavně tesaři. Měli vzadu na louce postavený obrovský stan – a v něm přiřezávali dřevo na milimetr přesně. Na jednom trámu někdy až čtyřicet řezů! „Pak ho vzali na ramena, donesli na místo a cvak, všechno do sebe hned napoprvé zapadlo. Chalupa je stavěna z mokrého smrku, aby se trámy, jak si budou sedat, pěkně do sebe zakósly,“ zazněla chalupou Zdeňkova „moravština“.
Veškerých truhlářských prací se ujal pan Šedý z Kadova a zhostil se úkolu na výbornou. I on se prý dokázal báječně domluvit s památkáři, nebyly žádné třecí plochy. Zkrátka koncert.
když přijedou mladí, spí se i na několika
gaučích ve světnici
Nesnáze s nerovnostmi
Řemeslníci se podle pokynu památkářů drželi rozměrů původní stavby i s jejími výškovými rozdíly. Sednice má tedy i dnes podlahu o patnáct centimetrů výše než chodba, další místnost o třináct… „Všude jsou nějaké schodky, což mně teď trochu vadí, protože jsem byl na operaci se zády,“ stěžuje si majitel. „Vyrovnat jsme to nesměli, vnitřek je kolikrát pro památkovou ochranu hodnotnější než okolní hmota. A tak jsou rozdílné i výšky dveří, každé okno je jiné, jedno menší, druhé větší.“
Na střechu přišel eternit. Pod starou asfaltovou lepenkou sice tesaři objevili polorozpadlý dřevěný šindel, ale nový stojí moc peněz a památkáři by na něj nepřispěli. „Střechu pokrýval pan Mach z Poličky. A při tom jsme taky dělali komín. Musel to být původní mohutný průlezák, s omítkou zachovávající přirozenou křivost zdiva.“ vysvětluje majitel.
Obezdívky komína se ujal soused, pan Navrátil. Nejdřív se mu do těch křivek nechtělo, aby lidi jeho práci nepomluvili, ale nakonec si dal říct. „Nahoru jsme pak vyvláčeli osmdesátikilový kámen, památkáři chtěli, aby byl komín uzavřený. Kouř odchází výduchy ve třech stranách, ta, odkud chodí vítr, je plná. Je to všechno dobře vymyšlené.“
Obdiv však zaslouží nejen fištrón našich předků, ale i originální nápady Mgr. Martina Jelínka, který je expertem hlavně na úpravu a restaurování povrchů. „Nám navrhl povrchovou úpravu trámů a dveří v interiéru a taky směs olejů na nátěr židlí,“ ukazují naši průvodci.
koupelna v bývalé komoře dostala přece
jenom novou tvář
Zachránit, co se dá (i nedá)
Pokud jde o vnitřní zařízení, Berkovi se rozhodli zachovat pokud možno původní kousky. „Nechali jsme si tu skříně, postele, truhlu i další zařízení, přikoupili jsme jen minimum,“ informuje paní Vlaďka. „Něco jsme našli taky v seníku,“ připojuje se Zdeněk. „V krabici od televize tam byly naházené kousky židlí. Pro učně oboru restaurátor nábytku z Brna to byl zajímavý úkol. A deska stolu, u kterého sedíme, je z kusu původního roubení. Brněnský stolař jej rozřezal na šest desek, ty spojil a opatřil olejem.“
Mezi okny visí kyvadlové hodiny, které mají zvláštní mramorovaný ciferník… „Ty mi dal soused, co stavěl komín. Vyklízel někde dům před rekonstrukcí, všechno měl odvézt do odpadu. Ale hodin, i když měly ciferník rozbitý na mnoho dílů, mu přišlo líto. Neměly řetízky, závaží ani kyvadlo. Slepil jsem je, doplnil a vyčistil, jen to kyvadlo ne a ne sehnat.“ Šikovný chalupář si však poradil i s tímhle problémem. Má doma v krabicí spoustu medailí, které získal při závodech v silniční cyklistice. Ta za třetí místo z mistrovství republiky konečně došla uplatnění. „Připevnil jsem ji na drát z výpletu kola, hodiny chodí na minutu,“ směje se Zdeněk, který se živí jako cyklomechanik. Možná jste slyšeli o ivančické firmě Kola Berka.
Zajímavé bylo i znovuzrození kachlových kamen. Když Berkovi chalupu koupili, kamna se už téměř rozpadala. Rozebrané kachle byly během rekonstrukce roubenky složené v bedýnkách. „Našel jsem na internetu kamnářskou firmu. Nejdřív říkali, že opětovné složení bude za třicet tisíc, pak za padesát a skončili na osmdesáti. Navíc tvrdili, že kamna stejně nevydrží, nebudou topit a že budou jen pro okrasu. Tak jsem je poslal do háje,“ líčí chalupář. „Nakonec nám je postavil kamarád z Nového Města na Moravě. Topí báječně! Když sem přijedeme v zimě, venku je třeba mínus deset stupňů a uvnitř plus dva, ale za necelou půlhodinku je uvnitř už dvacet stupňů.“
Svůj poklad vydala díky Zdeňkově nezdolnosti i přihrádka na cennosti ve staré truhle. Byla tak rozhadrovaná, shnilá a natřená snad pěti vrstvami různých barev, že už ji nechtěli spravovat ani učni v Brně. Jejich mistr mi řekl, ať truhlu proženu komínem. Jenže já se s tím čtrnáct dní hmoždil a nadával, až se pod nátěry objevil podpis Franc Peňáz. A ten tady bydlel v roce 1840. Všechno má své souvislosti…“
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: PETR ZHOŘ
Znovuzrození horácké roubenky
