Sruby ve Skalním údolí

Rubrika: Chaty

Tramping u nás vznikl v období po první světové válce. V romantických místech divoké přírody vyrůstaly tehdy první srubové osady po vzoru osídlování Západu. Jsou dnes už jen minulostí, nebo je v nich dosud stále živo?

Stoupáme údolím rozbrázděným masivy skal. Z obou stran kolem Kódského potoka jsou nenápadně rozmístěné, jakoby s přírodou srostlé dřevěné chaty ve stylu srubů. Jejich karbolkou a vyjetým olejem mnohokrát natírané černé dřevo je nejtmavším prvkem v pestrých barvách podzimního lesa. Ztichlé, většinou opuštěné sruby jsou dnes už jen připomínkou kdysi čilého života zdejších trampů. Osada Skalní údolí, kterou procházíme, se nachází v Českém krasu, kousek nad Berounkou u železniční stanice Srbsko.

Před jedním srubem zaznamenáváme pohyb. Z dálky máváme na pozdrav osadníkovi a ptáme se, jestli k němu můžeme na kus řeči. Majitel chaty Jan Jindřich nás vítá a my jsme hned zvědaví, co znamená nápis PERINBONCA, udělaný na průčelí srubu ze špuntů od lahví. „Jezdím sem padesát let, v podstatě od narození,“ zamyslel se Jan a dodává: „ale ten nápis tu byl dřív než já. Nevím, co znamená. Srub koupil můj strýc někdy v roce 1943. Pak jej dostala moje matka a po ní já.“

Bývalo tu živo

Vychutnáváme si pohodu posezení ve skrytu husté zeleně, pod námi bublá potůček a nám je líto, že některé sruby jsou už zřejmě dlouho opuštěné a postupně chátrají. „Dřív nás tady bývalo víc,“ přitakává Jan. „Všechny sruby byly obsazené, dnes už ze třinácti jenom tři. Tak šest, sedm lidí sem zajede alespoň občas. Některé sruby jsou hodně zanedbané, prakticky na spadnutí. Potřebují péči, stále je třeba větrat, aby dřevo neshnilo, sem tam něco opravit, natřít a podobně. Údolí za ta léta strašně zarostlo, dřív jsme byli rádi za stín stromu a dnes spíš potřebujeme zeleň trochu proklestit, aby sem mohlo slunce a vzduch.

Volno v osadě trávily celé rodiny i s dětmi. Dokázali jsme se společně bavit, sportovat, hráli jsme badminton, fotbálek, zpívalo se u ohně. Já jsem tady v podstatě vychoval dvě dcery. Jezdily sem odmalička. Dnes už samozřejmě mají mladí jiné nároky, potřebují koupelnu a elektřinu a je to pro ně malé. Občas se přijedou podívat, ale nijak se do chaty nehrnou, protože jim chybí větší komfort. Chápu to, ale je škoda, že srubová údolí pomalu vymírají se staršími lidmi. Třeba chatu naproti mé zdědila paní, která do osady v mládí jezdila. Pak se vdala, koupili si rodinný domek, a tím pádem sem jezdili jednou za měsíc nebo dva. A teď už je srub šest let neobydlený, bohužel plesniví a v podstatě se čeká, až spadne.“

Víkend v osadě

Pokud to Janovi čas dovolí, jezdí do údolí každou sobotu. Jak víkend v osadě tráví? Vždycky je třeba něco udělat. Není to chalupařina vtom smyslu, že zalévá zahradu, seče trávu, pleje záhonky… Trochu údržby je tady také třeba, ale jak Jan říká: „Když člověk míň má, může si dovolit míň toho udržovat.“Užívá si přírody, někdy se projede kolem Berounky na kole, chodí přes údolí ke známým hrát tenis, může jít na houby do lesa a večer zajít s kamarády do hospody.

„Támhle naproti má srub Pavel,“ ukazuje nám náš vypravěč. „Bydlí v něm trvale. Má album fotek zosady ataké knížku Boba Hurikána „Dějiny trampingu“. Hurikán byl takový český Jack London, boxer, kytarista a písničkář, možná znáte třeba jeho píseň Chlapci zRikatáda. Byl také reportérem a spisovatelem. V žilách mu proudila tulácká krev a ve své knížce píše i o naší osadě. Pavel toho o sobě moc nenamluví, ale ukáže vám fotky i knížku, určitě za ním zajděte,“ doporučuje nám Jan.

Tramp každým coulem

Pavel Čížek je klempíř. V létě pracuje v okolí osady a každý večer se vrací do srubu. Už 11 let v něm žije sám, ale osamocený se necítí. Jeho srub je bytelný, má krytý ochoz, terasu sposezením a se slunečníkem a dokonce originální sprchový kout vytvořený z barelu na vodu, hadice a igelitu. Vodu na vaření bere z potoka. Každý rok nechá pár zbývajících osadníků udělat rozbor vody, aby měli jistotu, že je nezávadná. Vaří si na plotně kamen, případně na plynovém vařiči.

„Jednou za rok osada pořádně ožívá,“říká Pavel a ukazuje nám fotografie rozjásaných trampů okolo táborového ohně. „Na setkání, v naší hantýrce potlach, pozveme i kamarády z vesnice, takže nás je kolem padesáti. Na tlachovišti, to je osadní místo s lavicemi kolem ohniště, si vyprávíme a zpíváme. V sousední osadě Údolí děsu mají kapelu, která knám vždycky přijde hrát. Jsou to krásné večery s kamarády v přírodě a se zábavou.“

Jednou do roka tedy osada prožívá to, co dříve bylo běžné každou sobotu. Jenom těm trampům ve vlasech prosvítá stále víc stříbra jako na hladině nedaleké Berounky. A mladé už láká jiný třpyt, monitorů počítačů a displejů v mobilech.

V trampské mytologii existuje i rozporuplná postava lesního Boha. Jmenuje se Pajda. Nemá svůj chrám, ani modlitebnu, ale jeho svatostánkem je příroda. Pajda na slušné proslušné prosby nedá a jednou za čas prý musí dostat pořádně vynadáno. Jinak by si myslel, že trampové jsou padavky a srabi. Tak teda Pajdo! Do Peruna! Už s tím něco udělej, ať se ty sruby nerozpadnou!

TEXT: PETR PETŘÍČEK
FOTO: LUDĚK ŠVORC