Jak se chata otočila

Tak jednoduché jako v pohádce o Mrazíkovi, kde si Ivánek jenom dupnul a chaloupka se vrtěla, to rozhodně nebylo. Aby stará chata Marcela o patro poskočila vzhůru a ještě přitom otočila štít o 90 stupňů, k tomu se muselo dát dohromady hodně hlav a rukou.

Dnes je otočená chata ozdobou louky pod lesem

Původní malou chatku začala stavět paní Dáša s manželem v roce 1968. Parcela nedaleko Sázavy se jim zalíbila, protože on rád rybařil a ona uměla všechno. Nejen připravit ryby na nejrůznější způsoby, ale taky vzít do ruky krumpáč, lopatu a zednickou lžíci. Když přijeli montéři se složenou Marcelou, byl hotov sklep a pevné základy stavby o 86 m2. Pak si ovšem pán domu našel někde jinou řeku – a Dáša zůstala s dorůstající dcerou sama.

V této podobě připomíná spíš spáleniště...

Dřevo roste jenom v lese

Chatiček v okolí přibývalo, děti i stromy rostly jako z vody, ale Marcela nic. Spíš jako by se zmenšovala. To když dcera Pavla přivedla k Sázavě svého Jirku a pak postupně dvě děti. „Babička spala v obýváku a my čtyři na dvou palandách v ložnici. Začalo být těsno,“ hodnotí Jiří, „tak jsme si asi před třinácti lety řekli, že chatě přistavíme patro. Od známých jsme dostali tip na partu řemeslníků z Vlašimi. Byli k nezaplacení.“

Podle jalovce je jasné, jakou si chata dovolila „otočku“

Tím Jiří, civilním zaměstnáním redaktor, nenaráží jen na to, že se práce proti původním odhadům vždy o něco prodražila, ale že šlo o muže velmi šikovné. Díky panu Brhlíkovi, tesaři, se dokonce oproti rámcovému projektu stavitele Stibůrka leccos ku prospěchu změnilo.

„Když jsme chatu rozebírali, přiložil jsem ruku k dílu i já, přestože vůbec nejsem řemeslně zdatný,“ přiznává Jiří. „Přesto jsem vzal kleště a snažil se rozebrat střechu, aby bylo možné shodit starý krov. Tedy krov. Bylo to poskládané jen z prken na šířku a přes to překližky, v nichž byly natlučeny tisíce hřebíků. Hrozně nerad vyndávám hřebíky z čehokoliv a tady jich bylo snad deset kilo! Po třiceti letech z toho prostoru vyplavala různá překvapení – nejen sajrajt, ale i vosí hnízdo a kuní pelech; konečně jsme věděli, co tam občas škrábalo… Komín pak trčel smutně k nebi, jako kdyby chata vyhořela. Když žena přijela na víkend, dostala z toho šok a křičela: To je konec, s tím už se nedá nic dělat, radši to zbourejte celý.“

Krov už sedí ve správném směru; a ze střechy trčí jedno ze speciálních lešení

Jak se „tesá“ benzínovkou

Tesaře Brhlíka prý ten pohled nevyděsil. Řekl jen: Krov obrátíme a tady uděláme balkon. „Koukat na něj byla radost. Používal benzínovou pilu a všechno řezal rovnou. Krov dával s partou dohromady na louce a benzínovkou trámy nejen řezal, ale i dlabal. Neuvěřitelným fofrem.“

Chata dnes tedy vítá příchozího štítem. Nad verandou v přízemí vznikla nahoře další a hlavně tři pěkné podkrovní ložnice. Obavu, zda se stěny nerozjedou do stran, když se udělá patro navíc, tesař odmítl. „Rozdělal jednu stěnu, kouknul dovnitř a řekl: Je to dobrý. Ale místo původních trámů, které byly moc tenké, srandovní, udělal další, bytelné. Postavil vlastně nad starou stavbou novou samonosnou konstrukci. Tím však ještě nebyl ve své tvořivosti uspokojen. Že prý by se vyplatilo zkrátit dolní verandu a zvětšit obývák. A chtěl se do toho vrhnout hned. Ale my ne, že to takhle stačí,“ vzpomínají chataři.

Na terase každý rok září muškáty

„Pan Brhlík byl taky mistr všech možných lešení,“ pokračuje Jiří. „Vzal pětimetrový trám, vystrčil ho z okna, druhý dal od stropu a sklepnul je dohromady. Z druhýho okna vystrčil podobnou konstrukci, pak dal napříč přes trámy prkna – a měl lešení. Páka, kladka, nakloněná rovina, s materiálem manipuloval neskutečně lehce.“ Další vzpomínka, kterou přispěla zase Pavla, je poněkud traumatická. „Když byla střecha hotova a nová bělounká prkna krásně voněla, začal Brhlík volat: ‚Paní, tak kde uděláme to vokno?‘ – Já se zděsila, jaké okno – a on, že střešní. V ruce měl velkou pilu, udělal takové to rrrrnrn a už se sápal na střechu. Křičím moment, moment, no asi tady… A on opravdu před mými zraky zakrojil. Na to jsem neměla a radši jsem odešla. Okno je akorát. Nad naší ložnicí máme Velux a nad schodiště prosadil ještě jedno menší. Měl zase pravdu, byla by tam tma.“ Nakonec došlo na tesařova slova i ohledně zvětšení obýváku. „Po pár letech jsme se rozhodli izolovat přízemí, protože tam bývalo v noci dost zima. Koho jiného pozvat než našeho Brhlíka. O jednom víkendu přidělal na konstrukci minerální vatu a příště, že přes ně natluče palubky. Už byl na odchodu a my na něj: Nešlo by přece jen malounko zkrátit balkon, že bychom měli v pokoji víc prostoru? Něco zabrblal, vzal pilu, strop si tu a tam podepřel souškou – a už to jelo. Za hodinu měl stěnu posunutou,“ líčí Jiří. „Když já řežu, všechno si důkladně rozměřím, ale přesto mně vždycky dva centimetry přesahujou nebo tři chyběj. To je nejhorší. S tím už člověk nic neudělá. Když řezal Brhlík, všechno pasovalo, že se tam skoro ani nemusel dát hřebík.“

TEXT: Marie Rubešová

FOTO: Martin Mašín

Jak se chata otočila