U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Milí čtenáři,
Kategorie: Obsah | Autor: Martina Lžičařová
při své poslední cestě za reportáží a znovu při prolistování časopisu, připraveného k tisku, jsem si uvědomila, jak se život někdy pustí krkolomnými zákrutami. Někdy se sice o ně přičiníme sami, jindy ale jde o neodvratitelné okolnosti běhu světa, s nimiž se nedá dělat nic, než je pokorně přijmout.
Mezi ty druhé patří například poválečný odsun německého obyvatelstva z pohraničí. Náhle tu zůstalo mnoho opuštěných domů, které byly postupně zabydlovány lidmi z vnitrozemí. Když se pak, po těch mnoha letech, které zatím uplynuly, například v Jeseníkách zeptám na historii a bývalé majitele chalupy, dostane se mi jen pokrčení ramen. „Víme, že šlo o Němce, ale podrobnosti zná už jen …“ a následuje jméno jednoho z posledních pamětníků v obci.
Zakrátko po odsunu následoval podobně násilný krok v podobě znárodňování a kolektivizace. Velké statky byly vydány na milost a nemilost jednotným zemědělským družstvům. Když v rámci restitucí po listopadové revoluci potomci bývalých majitelů a hospodářů žádali o jejich navrácení, zbyly jim často jen oči pro pláč. Z kdysi vzkvétajících dvorců zůstaly jen ruiny, zarostlé křovinami a bejlím. Ani se nedivím, že se mnozí z restituentů rozhodli takového „dědictví“ zbavit a prodat je. Vždyť rodinné tradice, um a vědomosti byly dávno nenávratně poškozeny či zcela zničeny.
Poslední vlna majitelů, jež si koupili stavení, se kterými si osud takto pohrál, to nemá jednoduché. Tito noví hospodáři doslova a do písmene začínají od základů, střechou však nekončí. Obvykle na ně čekají ještě základy, zdi a podlahy stodol a chlévů, a ještě dvorky a zahrady… Sympatické je, jak zarputile jdou za svým cílem.
Listopadové vydání Chataře chalupáře začíná návštěvou středočeského statku s podobným příběhem. Ostatně přesvědčte se sami, s jakým šarmem se pan Michal a jeho žena Sue dokázali vypořádat s následky dvacátého století.
O autorovi| Martina Lžičařová, šéfredaktorka
