U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KOROUHEV
Kategorie: Venkov | Autor: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Mezi Poličkou na severu a Novým Městem na Moravě na jihu jakoby někdo mezi lesy, luka a pole rozsypal po hrstkách, chvílemi však do řádek malé vísky. Jednou z takových je i Korouhev.
Odkud vznikl její název, se můžeme jen dohadovat. Snad pochází ze slova „kóra“ – z kůry se stavěly milíře, možná ze staročeského „korúhev“, protože je podobně dlouhá. První zmínky o ní se v písemnostech objevují ve 13. století. V roce 1474 tady již kromě kostela existovalo osm dvorů a mlýn.
Když v druhé polovině 17. století založil hrabě Max Valentin z Martinic v Lačnově u řeky Svratky železný hamr, v okolních lesích se zvýšila těžba dřeva do milířů. Rodinám, které se touto prací živily, hrabě věnoval paseky k výstavbě domů. Tak vznikly osady Maksičky a Kateřinky, pojmenované po hraběti a jeho manželce Anně Kateřině. Největšího rozmachu Korouhev dosáhla až o mnoho později – v roce 1930, kdy tu ve 245 domech žilo 1426 lidí.
Nejstarší kostel v regionu
Dnes čítá Korouhev a přilehlé osady Lačnov, Maksičky a Kateřinky 765 obyvatel. Centrum obce, položené do táhlého údolí, tvoří rychta, kostel, škola a fara, náves tu ale není. Původní dvě řady domů, kopírující silnici souběžnou s Mlýnským potokem, se místy poněkud rozšířily o další zástavbu.
Nejstarší stavbou v Korouhvi je kostel sv. Petra a Pavla, jehož vznik se datuje kolem roku 1050. Stojí uprostřed obce na mírném návrší nad potokem. Původně tady stála gotická kaple, ke které byla později přistavěna jednoduchá zděná loď s dřevěným kazetovým stropem, kulatými okny a dřevěnou kruchtou. Kostel byl regotizován koncem 19. století, kdy byl vchod přemístěn z jižní strany na západní a doplněn o předsíň. Svou dnešní podobu získal v roce 1908. Při opravě byla na severní straně vybudována kaple sv. Františka a také sanktusová věžička.
Na hřbitově jsou ještě další dvě budovy – dvoupatrová hranolová zvonice ze 17. století se šindelovou střechou a osmi zvony, kdy nejstarší zvon odlil r. 1532 konvář Matěj z Velkého Meziříčí, a kostnice, ve které se nachází oltář z lebek a kostí. Celý hřbitovní areál je obehnán původní kamennou zdí, která dříve sloužila jako ochrana před nájezdníky.
Rychta je sokolovnou
Obec si až do 19. století zachovala starobylý ráz. Žilo se tady patriarchálním životem podhorské vesnice, čilejší život se soustředil okolo hasičského a ochotnického spolku. Tělocvičné jednoty Orel a Sokol vznikly až po roce 1918. Počátkem 20. století bylo v obci obecní muzeum, poštovní úřad, 5 tíren lnu, 3 mlýny s pilami. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím, v zimě pak tkalcováním, třením lnu a výrobou vlasových sítěk.
Možná i proto, že se tu žilo dlouho „po staru“, se ve vsi zachovala řada dokladů lidové architektury, jmenovitě roubených statků tzv. poličského typu. K nejstarším patří rychta, která dostala nynější podobu po požáru 9. dubna 1928. Dnes tuto budovu využívá Sokol.
A jak se žije v Korouhvi počátkem 21. století? V současné době tu je registrováno několik soukromých firem, např. truhlářství, dřevovýroba, kovovýroba, pohostinství, byla postavena nová požární zbrojnice, k dispozici je kulturní dům s knihovnou, kde se mimo jiné schází i Klub důchodců. Mladší obyvatelé se sdružují v již zmiňované tělovýchovné jednotě Sokol, v Českém červeném kříži či jako myslivci nebo dobrovolní hasiči.
Co je poličský dům?
Při procházce Korouhví si návštěvník všimne pro tuto oblast charakteristického uspořádání obytných a hospodářských stavení. Ne vždy se místní architektura dochovala ve své původní podobě, mladší zástavba z minulého století ale zpravidla zachovává typické znaky starších domů, bývá však zděná.
„Poličské“ domy bývaly stavěny do čtyřbokých uzavřených dvorců. Jednu stranu čtverce tvořila obytná část se síní, světnicí, komorou, kuchyní, případně černou kuchyní, na ni navazovala strana chlévů a kolen, proti domu stála obvykle mohutná stodola. Čtverec uzavíral zastřešený vjezd, kde se vešla například ještě stáj. Ve dvoře pak bývalo hnojiště. Nyní stodoly většinou slouží k „ustájení“ sekaček a další zahradní mechanizace, z kolen a sýpek často vznikly obytné pokojíky. I dvory mají po zatravnění mnohem hezčí podobu.
Nejvýraznějším vnějším znakem zdejšího domu je podlomení – nízká pultová stříška částečně kryjící vlastní štítovou stěnu, kterou odděluje od plochy štítu. Úkolem podlomenice bylo chránit okenní průčelí před zatékáním vody. Štít bývá zpravidla prkenný, bedněný jednoduše svisle nebo i ozdobně skládaný.
Zdejší lomenice mají křížové dělení s prkny skládanými v horní i dolní části střídavě šikmo, vždy souměrně podle střední osy. Kabřince byly původně častější, jejich pozůstatkem nebo spíše zjednodušením zbavujícím střechu hrotů, na nichž je krytina obzvlášť vystavena povětrnosti, je valbová úprava vrcholu. Střechu pokrýval vždy šindel, dnes vidíme všechny typy běžně dostupných krytin. *
O autorovi| TEXT MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Popisy k obrázkům
Areál hřbitova s kostelem sv. Petra a Pavla stojí na mírném návrší
V průčelí statku je dobře patrná datace. Polovalba tu nahradila původní kabřinec
Domy v Korouhvi kopírují silnici, vedoucí podél Mlýnského potoka
Tradiční domy mají sedlovou střechu a ve štítu bohatě zdobenou dřevěnou lomenici. Vrch překrývá kabřinec
Odvrácené strany dvorců si často zachovaly svůj původní půvab
Uspořádání budov do uzavřeného čtverce tu je patrné na každém kroku
Dům č. 103 je typickou ukázkou štítové zástavby – štít je orientován k cestě
Autor fotografií: FOTO: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
