U paní Berty
Líbí se vám chalupářský styl? Kdy interiér voní dřevem a je vybaven nábytkem z poctivých materiálů, čistý, bez zbytečných ozdob? Právě takový najdete v pokojíčkách a restauraci v krkonošském penzionu U paní Berty. Pojďme sem společně na malý výlet!
Častý cíl návštěvníků Krkonoš bývá Sněžka, naše nejvyšší hora. Cesty na její vrchol se sbíhají z různých stran. Ta nejméně namáhavá – lanovkou – vede z Pece pod Sněžkou. A do Pece, východokrkonošského centra turistů, míří z české strany jediná silnice klikatící se postupně Dolním Maršovem, Horním Maršovem, Temným Dolem a Velkou Úpou. Cestou autem do Pece tedy vždy projíždíte Temným Dolem, kde stojí penzion U paní Berty.
Stavba se stoletou tradicí
Dlouhá zděná stavba s palubkovým obkladem v patře je zakousnuta do skalnatého svahu nad silnicí, která kopíruje tok řeky Úpy. Vzhledem k tomu, že tu stojí asi 100 až 150 let, pamatuje dobu, kdy obec nesla německé jméno Dunkelthal a po silnici jezdili především koňské povozy, auta se po ní projela vzácně. Dům tehdy sloužil jako řeznictví s krámkem a hospodou a také se v něm bydlelo. Takto fungoval po většinu své existence. Současná majitelka, Alena Kšádová, vysvětluje, proč je ve štítu odkaz na paní Bertu: „Paní Berta tu před sto lety čepovala pivo, proč na ni tedy nezavzpomínat…“
Dnes řeznictví v objektu nenajdeme. Ale restaurace s výčepem tu je jako před lety. Unavení a hladoví pocestní si můžou pochutnat nejen na krkonošském pivečku, ale i na domácím chlebu či místních specialitách. Když jsme U paní Berty byli my, nabídka jídelního lístku byla lákavá: kyselo, sejkory se zakysanou smetanou a škvarky, vepřová panenka plněná kozím sýrem se šípkovou omáčkou, rozšlápnutá brambora s tvarohem, borůvkový koláč. A to je jen zlomek z dobrůtek vycházejících ze zdejší kuchyně. Alena nás například upozorňuje, že když si vyberete maso s ptačincem, kuchař musí vyběhnout za penzion na zahrádku a bejlí natrhat.
Kromě posezení v hospůdce v přízemí se můžete uvelebit i venku. Restaurační zahrádka je lemována modrými smaltovanými hrnci plnými muškátů, v okenních truhlících voní levandule. Ale to je potěšení opravdu jen pro letní hosty, v zimě je dobré zůstat uvnitř, u rozehřátých kamen. Důvod, proč jsme se tu zastavili, však vězí jinde. Konkrétně v prvním patře.
Jako u babičky
V patře je šest pokojů pro hosty. Každý z nich je zařízený trošku jinak. Alena je komentuje: „Nechci, aby se hosté cítili jako doma. U nás jim musí být líp! Dovolená je od toho, aby si člověk odpočinul, nabral síly a nechal se trochu rozmazlovat. A tak naše hosty rozmazlujeme, co to jde. Mým přáním je, aby se každý cítil jako u babičky na prázdninách.“
Plnit tohle přání se naší hostitelce daří. Po vstupu do jakéhokoliv z pokojů se vrátíte v čase. Na podlahách leží prkna, která mají patinu, a na nich stojí široké postele. Dřevěné mají vyřezávaná a soustružená čela, vysoké pelesti má i postel z mosazi. Na peřinách leží hřejivé přehozy, na záclonové tyči nad okny s krajkovými záclonkami jsou starobylými žabkami přichyceny proužkované závěsy. Stolky a židličky, které vybavení doplňují, už na první pohled zařadíte mezi předměty, které byly vyrobeny před lety. Přestože jsou všechny čisťounké nebo opatřené novým nátěrem, dýchá z nich kouzlo starých časů.
„Nové věci se mi nelíbí,“ přiznává majitelka. „Raději nakupuji v bazarech nebo přes internet. Uznávám, že tento způsob je spojen s dobrodružstvím – výletem na neznámé adresy a nejistotou související s překvapením, zda kupovaný předmět bude odpovídat fotografii a popisovanému stavu a také zda vůbec bude vyhovovat předpokládaným záměrům. Sice promyslím, co si se získanými věcmi počnu, ale raději jejich použití a začlenění do interiéru konzultuji s designérkou Janou Kyselovou a nápady si nechám schválit.“
Z vyprávění je zřejmé, že penzion nedávno prošel zásadní rekonstrukcí, během níž mimo jiné byly všechny hostinské pokoje vybaveny sociálním zařízením. A inventář pokojů byl kompletně vyměněn. „Předchozí nábytek pocházel z osmdesátých let a byl zašlý,“ vysvětluje Alena.
Krásné detaily
I když je všech šest pokojů zařízeno střídmě, v každém je nějaká přitažlivá zvláštnost. V červeném pokoji je to koupelna s litinovou vanou na nožičkách jako vystřižená z prvorepublikového černo-bílého filmu. V mosazném pokojíku uchvacuje kovový nábytek. „Postel je původem z pražského divadla Komedie a byla součástí jednoho představení. Když se hra přestala hrát, postel byla na prodej. Ač to nevypadá, noční stolky pocházejí z jiné soupravy,“ sděluje Alena.
Bílý pokojíček s růžičkami na povlečení je jako stvořený pro novomanžele nebo velké romantiky. V rohu místnosti je opřeno vysoké zrcadlo se zdobeným rámem. V modrém pokoji jsou dřevěné postele natřené světle modrou barvou. „Natírala jsem je sama,“ směje se majitelka. „Aby vypadaly hezky, nátěr jsem na závěr trochu obrousila, takže vypadá starší.“
V jednom ze dvou čtyřlůžkových pokojů stojí příčka imitující roubení. Mycí stolek tu je umístěn do výklenku vedle koupelny se záchodem.
V posledním pokoji upoutávají elegantní židličky a stolky z ohýbaného bukového dřeva.
„V penzionu jsem uplatnila zkušenosti z rekonstrukce chalupy, kam jsem také nábytek a doplňky nakupovala v bazarech,“ říká majitelka, která retrostyl upřednostňuje. „Nejvíc práce dá vymyslet, jak dosáhnout toho, aby zařízení, zvláště jde-li o repliky, vypadalo, že je na daném místě léta.“
Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar
U paní Berty
