U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NA RUSKÉM VENKOVĚ
Kategorie: Styl | Autor:
Dača – venkovské letní sídlo, se objevila v Rusku na začátku 18. století. A koncem 19. století už ruská aristokracie houfně opouštěla město, aby si mohla odpočinout na čerstvém vzduchu, procházet se po písčitých plážích, vychutnávat v borovém lese kouzlo přírody.
Ruská dača byla na rozdíl od venkovských domů evropského stylu stavěná jednoduše. Byla ze dřeva a měla méně zdobných detailů. Nešlo o to přenést sem veškeré městské pohodlí, spíš si vychutnávat rustikální styl bydlení a také vytvořit atmosféru „starých časů“. Dača sloužila především v létě. Bylo možné se tu uvolnit, pěstovat květiny, ovoce a zeleninu. A v krátkém období bílých nocí vychutnávat pobyt venku, jíst jednoduchou stravu a trávit celé hodiny v lázni.
Rusové venkov milují a přímo zbožňují jeho krásu měnící se v jednotlivých ročních obdobích. Někteří lidé dokonce tvrdí, že útěk do romantické vize jednoduché minulosti je ochraňuje před budoucností. Slavný skladatel Igor Stravinskij, když se po padesáti letech v zahraničí vrátil zpět do Ruska, řekl: „Ruská země voní jinak než země kdekoliv jinde. Je to vůně, na kterou nelze zapomenout.“
Pohled do minulosti
Chatové oblasti vznikly v okolí většiny ruských měst. Břehy Finského zálivu nabídly občanům St. Petersburgu pláže a lesy a poněkud více do vnitrozemí i jezera. Lov ryb a zvěře je sice nyní méně běžný než dříve, nahradilo jej ale sbírání hub, které se stalo skutečným každoročním rituálem, stejně jako zavařování. Skoro v každé dače mají tucty sklenic se zavařeninami, okurkami a zeleninou.
Po roce 1917 se změnilo jak použití, tak i vlastnictví těchto staveb. Řadu z nich dostali prominentní straníci nebo lidé důležití pro režim – vědci, spisovatelé, lékaři nebo režimu věrní básníci a umělci. Míst k oddechu byl nedostatek, a tak si lidé dokonce pronajímali jednotlivé místnosti, aby se mohli zotavovat po pobytu v přeplněných městech.
U Finského zálivu
Daču Ludmily Tatijanovny postavil její dědeček v roce 1955, v době, kterou mnozí Rusové považují za „uvolnění“. Chata stojí v Repinu, na severním pobřeží Finského zálivu. Mnohé letní domy v této oblasti byly postaveny po druhé světové válce s využitím finských reparačních fondů. Většinou jsou dnes sešlé nebo polorozpadlé a – jak se zdá – bez majitele. Některé domy jsou velké a dobře postavené na pevných podezdívkách z místní žuly, ale zdi mají chatrné, jen z omítnutého dřeva. Kdysi musely být dost bytelné. Vždyť vydržely skoro půl století v těžkých klimatických podmínkách a s minimální údržbou.
Zahrádky u chat nejsou ohraničeny. Ploty vedou jen podél cest. Této oblasti dominují vysoké borovice. Mezi nimi a divoce rostoucími květinami sem tam najdeme malé obdělané kousky písčité půdy.
V domech se počítalo s chladem, pro zdejší oblast (kromě letních měsíců) typickým. Vnitřní zdi bývaly duté, izolované popelem, zvnějšku se obkládaly překližkou a polepovaly tapetami. Na půdě je silná izolační vrstva, zabraňující úniku tepla tenkou plechovou střechou.
Všechno je původní
Ludmila patří ke třetí generaci, která vlastní chatu. Říká, že uvnitř je všechno jako v padesátých letech. Nic se nezměnilo, snad kromě nového laku na několika kouscích nábytku a také nového stínidla lampy. To staré, vyrobené z voskovaného papíru, se prý rozpadlo. Majitelka ale nechce měnit design interiéru a dokonce ani vymalovat, přestože ze stěn už většina malby zmizela. Nejsou na to peníze, a tak se musí spoléhat na vlastní schopnosti a vynalézavost. Nový lak už by snesl i nábytek, na kterém zapracoval zub času. Ludmila by se jistě divila, kolik platí lidé v Evropě za takové originální kusy s patinou…
Když daču před lety postavili, nezavedli do ní vodovod a chybí dodnes. Proto musí rodina každý den nosit vědra vody z blízké veřejné studny. Koupou se v zinkové vaně, k dispozici mají jen suchý záchod.
Kuchyně svým zařízením připomíná 19. století. Kralují v ní velká kamna na dřevo, pak je tu ještě plynový vařič značky Leningrad z padesátých let. Používají jej denně. V předsíni stojí malá lednička (elektřinu sem zavedli už před lety). Několik málo věcí z vnitřního vybavení – dva lustry a pár ubrusů – přežilo ještě z předrevolučních časů, kdy měla rodina velký dům ve Smolensku.
Každý chce svůj prostor
V přízemí jsou dvě ložnice, jídelna a prosklená veranda. Je obrácena k jihu, a proto je nejteplejší a nejsvětlejší, navíc s výhledem na zahradu. Právě zde rodina obvykle jí. Horní ložnice jsou přístupné z předsíně po dřevěném schodišti. Velká část domu je ale temná. Zastiňuje ji totiž neudržovaný les, který se rychle přibližuje. Ludmila je vášnivá zahrádkářka, a tak odstraňuje ze zahrady nálety a udržuje si dostatečně velkou plochu pro angrešt, rybíz a také květiny – lilie, růže, pivoňky, chudobky. A na stinné straně u verandy popínavky.
Ludmila má v domě všechno, co potřebuje. Koneckonců jí jde hlavně o čerstvý vzduch, zahradu a les. Může chodit na dlouhé procházky, plavat v jezeře, grilovat nebo posedět s přáteli u čaje. U samovaru snadno ožívají vzpomínky na dětství, kdy se krásné letní dny zdály být mnohem delší, světlejší a teplejší, než jsou ty dnešní…
Najít klid je stále těžší…
I když původní dači kolem zálivu přežívají, v okolí se na každém volném místě staví. Na malých pozemcích vzniká nepopsatelná mozaika domů s nejrůznější architekturou. Výtvory jsou to často bizarní. Minulost jako by se ale opakovala… Už v 19. století, v době velkého útěku na venkov, se u některých letních domků stavěly vysoké vchody se sloupovím a s oblouky, které se k budově naprosto nehodily.
A tak tu vznikají domy z prefabrikovaných dílů s barevnými střechami, vstupními halami obloženými mramorem, v nichž nechybí přepychové kuchyně, televizní pokoje a podzemní sauny. Prvky minulosti se spojují s modernou ne vždy šťastně. Na drahé podlaze z italské dlažby, připomínající 18. století, stojí pohovky z chromovaných trubek a kovové jídelní stoly se skleněnou deskou pokrývají tradiční vyšívané ubrusy. Ložnice pak zdobí proužkované a romanticky kytičkové textilní tapety jako na zámku.
Ztrácí se také skutečný smysl letních obydlí. Chatové oblasti se stávají satelitními městečky, v nichž se žije bez ohledu na roční období. Rostoucí počet obyvatel následuje i nová infrastruktura. Na severním pobřeží Finského zálivu je nyní dvanáct oficiálně registrovaných pláží, devět z nich patří lázeňským zařízením. Všude vyrůstají drahé restauranty, centra pro vodní sporty, lázně a noční kluby, objevila se golfová hřiště a zábavní parky. Les je na ústupu. A tak hledat klid a poezii starého ruského venkova je stále obtížnější.
PŘEKLAD: Dr. DUŠAN ROVENSKÝ, CSc
O autorovi| TEXT: PROFIMEDIA CZ
Popisy k obrázkům
Pro ruské venkovské sídlo je typická lehká dřevěná konstrukce
Nejpříjemnější místností v chatě Ludmily Tatianovny je prosklená veranda, obrácená k jihu
Na nové nátěry bohužel stále nejsou peníze
Sluníčko láká ven na procházku
Proutěná křesílka zdobí ruční práce
Také venku na vás dýchne neopakovatelná atmosféra ruského venkova
Jídelna, hlavní společenský prostor uvnitř domu, je zařízena jednoduše, ale útulně
Chaty se v Rusku zařizovaly hlavně nábytkem z bazarů
Vodovod sem nebyl zaveden, a tak se pro vodu chodí do blízké veřejné studny
Schodiště vede do podkroví, kde jsou ložnice
Obrázky, které zdobí stěny verandy a jídelny, maluje při svých pobytech na dače sestra Ludmily Tatianovny
Květiny jsou hlavním zdrojem malířčiny inspirace
Čerstvý vzduch, provoněný borovicemi, tu je vítán
Všechny věci pamatují padesátá léta 20. století, kdy chata byla postavena
Autor fotografií: FOTO: PROFIMEDIA CZ
