U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
JAK SE BYDLÍ POSTARU“
Kategorie: Návštěva | Autor: IVA TVRZOVÁ
Vesničky na Vysočině mají pro obdivovatele lidové architektury nejedno překvapení. Ale i na pohled běžná roubenka může návštěvníka překvapit -zajímavou historií, ale i současností. Zvláště když v ní bydlí výtvarnice, pro niž je zájem o lidové tradice přímo pracovní náplní.
Venku se sice schylovalo k dešti, ale nás na zápraží s kvetoucími muškáty vítaly dvě tříbarevné kočky a usměvavá paní – Kamila Skopová, autorka několika knížek o lidových zvycích a kuchyni našich předků. Usazeni ve velké světnici u masivního stolu jsme začali naslouchat příběhu tři sta let staré roubenky.
Roubenka s historií
Když viděla dnešní majitelka chalupu poprvé (psal se rok 1969), byla už pět let neobydlená, v zarostlé zahradě nebyla téměř vidět a roubení se ztrácelo pod omazávkou a vápnem. Ale líbila se jí, i když po chalupě toužil především její muž.
Původně tu byla jedna veliká světnice, černá kuchyně a průchozí síň, na druhé straně zděný chlév, v podkroví rozlehlá půda. Asi začátkem 20. století se zvedal krov, při tom došlo na výměnu původní krytiny, došek nebo šindele, za novou. Další změnu doznalo stavení při stavbě železniční trati v roce 1928 – velká světnice byla rozdělena a menší pokojík byl pronajímán inženýrovi ze stavby.
„Snažili jsme se dispozici domu zachovat, ale úpravy jsme tu samozřejmě provedli. Zadaptovali jsme chlév – je z něj další světnice, dílna a sprchový kout. Nové schodiště do patra – to byla nutnost, původní bylo příliš příkré. Prostor vzniklý pod novými schody je opět nazýván ’husím kraválem’, podle tradice malého husího chlívku pod původním schodištěm. Zůstala černá kuchyně, ale ponechali jsme jen vstup z menšího pokoje, ten ze síně jsme uzavřeli. Na půdě vznikly dva pokojíčky, které slouží jako letní ložnice pro děti a vnoučata,“ vypočítává proměny chalupy paní Skopová. „Asi před šesti lety jsem si na druhé straně půdy udělala ateliér. Můžu se v něm zavřít a pracovat a všichni vědí, že mě tam nemají rušit.“ S vybudováním ateliéru souvisí více méně jediný moderní zásah do vzhledu chalupy -střešní okna. Ale protože jsou otočena do zahrady a do polí, neruší.
Předělávala se i elektřina a do domu zavedla voda. Nejprve z roubené studny, která byla hluboká sice jen něco přes dva metry, ale nikdy nevyschla. „Při velkých deštích se ale do studny dostávala povrchová voda, tak jsme se později napojili na veřejný vodovod,“ vysvětluje hostitelka.
Chalupa prokoukla i z venku. Když sem chalupáři přišli, roubení bylo omazané a natřené na bílo. „Museli jsme odstranit i vymazávku s kolíčky,“ vzpomíná majitelka, „a trámy očistit od vápna. Znamenalo to rýžák, vodu s octem a drbat a drbat a drbat. Nová vymazávka, kterou jsem pak udělala, drží dosud. Občas už dělám jen konzervaci trámů proti škůdcům.“ Na místě zahrádky před domem stál malý špýchárek, ale byl ve špatném stavu. Dnes jej můžete obdivovat v nedalekém skanzenu na Veselém Kopci. „Nabídla jsem jim ho. Rozebrali si jej a odvezli, dnes je v něm umístěna sekernická dílna.“
Interiéry jako z učebnice folkloru
Někdo si pobyt na chalupě zpříjemňuje nejrůznějšími technickými vymoženostmi, jiný v ní vytvoří téměř chalupářské muzeum – police plné starých kafemlýnků, hmoždířů apod. Nic takového tu nenajdete. „Když jsem tady na mateřské se synem žila tři roky trvale, naučila jsem se chalupu nečinčat, jak to někdy dělají nedělní chalupáři, ale chovat se jako venkovanka,“ svěřuje se se svou filozofií paní Kamila. Rozhodla se mít chalupu vybavenou tak, jak to bývalo dříve obvyklé. Žít se dá i bez ústředního topení, elektrického sporáku, televize a vytápěného WC. Klasický suchý záchod je totiž v místnůstce na konci ’hospodářského křídla’ – za dřevníkem a kůlnou, a chodí se na něj venkem, jen krytým chodníčkem kolem chalupy a dřevníku. Možná to není moc pohodlné, zvláště v noci či v zimě, ale prý to má své kouzlo a chalupářce, která tu dnes už žije trvale, to tak vyhovuje. Z původního zařízení se mnoho nezachovalo – kachlová kamna, lavice u zdi, hospodářova postel, koutnička (malá rohová skříňka, v níž před restaurováním sídlily ve špejcharu slepice). Kachlová kamna po přestavbě slouží pro vytápění i vaření, je u nich i pec na ležení. Stará lavice u zdi, která probíhá po celé šířce obou místností (dříve byla ještě u další stěny), je připomínkou původní veliké světnice. Chalupa totiž kdysi sloužila jako rychta a scházeli se tu vesničané.
Vybavení částečně doplnili starým nábytkem, kterého se tehdy v počátcích jejich chalupaření sousedé zbavovali. „Dlouhá léta jsme tu byli jediní lufťáci, což mělo i své výhody,“ s úsměvem vzpomíná paní Skopová. Další nábytek jsou repliky starého selského z rukou šikovných truhlářů a přítele Pavla. Ten lidový malovaný vytvořila většinou podle starých předloh sama paní Kamila.
Impozantní je stůl ve velké světnici. Je replikou rychtářského stolu z roku 1771 ze západních Čech. Vejde se k němu spousta lidí – jak říká naše hostitelka, má ráda „stůl obložený rukama“. A někdy se tu rodina a přátelé, kteří se sem sjedou, opravdu dají počítat na desítky! Jediný moderní nábytek byste našli v ateliéru. Za zmínku stojí i původní podlaha ve světnici. Má prkna přes celou délku – asi 7 metrů! „Prkna na podlahu dříve dozrávala sedm let, střídavě se namáčela a sušila. Taková podlaha pak drží,“ vysvětluje s úctou k dílu předků chalupářka.
Minulost stále živá
Při povídání o chalupě se dostáváme k mnoha dalším zajímavým tématům. V černé kuchyni se například dozvídám, jak se pekl chleba. Když se vytáhl upečený z pece, omyl se slanou vodou. Pak se na něj zespodu zaťukalo. Jestliže zvonil, byl dobře propečený. Kolem chleba byla vůbec spousta magie a kouzel.
S fotografem obdivujeme zdobená velikonoční vajíčka, návrhy dřevěných hraček, povídáme si o krojích. O to, aby jednou tohle lidové bohatství nezmizelo ze světa, se stará i Kamila Skopová. Na svém kontě má spolupráci s folklorními soubory (mimo jiné také založila soubor Fidlátka a byla u vzniku Chrudimského kohoutku), výstavy s národopisným zaměřením, besedy, knížky. „Konečně v důchodu se můžu věnovat tomu, co mě moc baví – knižní ilustraci,“ přiznává svou lásku činorodá chalupářka. Právě teď pracuje na knížce Hody, půsty, masopusty, která mapuje všechny svátky s jejich zvyky i tradičními pokrmy.
Ale nejen chalupa vyžaduje pozornost. Kolem je rozlehlá zahrada, záhonky se zeleninou, květiny. Po práci láká k odpočinku hned několik laviček nebo velký stůl s lavicemi poblíž udírny. Z každého místa se tu nabízí utěšený pohled na krásný kout našeho venkova.
Popisy k obrázkům
Přestavěná stará kamna dobře slouží
Světnici dominuje replika rychtářského stolu. Za stěnou vlevo je pokojík, původně součást jediné obytné místnosti
Repliku lidové truhly malovala paní Skopová
Nejmladší místnost v chalupě, ateliér. Tady vznikají ilustrace a rodí se další nápady
Nábytek, který potěší oko
Hlavičky ukončující vozembouch (lidový hudební nástroj) jsou také dílem naší hostitelky
Černá kuchyně s pecí
V pokojíku, který vznikl oddělením od velké světnice, je u zadní stěny vidět zachovaná původní lavice
Kamila Skopová se k povídání o lidových zvycích nedá dlouho pobízet
Tímhle pohledem nás chalupa přivítala
V zadní části chalupy je v roubení vidět malý čtvercový otvor. Jím se vystrkoval ven konec násady, když se v černé kuchyni sázel lopatou do pece chleba
Roubení, před lety celé zabílené, péčí chalupářky prokouklo
Záchod působí docela útulně, že?
Autor fotografií: FOTO: PAVEL VESELÝ
